Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

Chceš být i ty mé SB?

6. července 2014 v 18:28 | Happy DemoN |  SB
No ... nadpis mluví za vše :D Takže pokud sháníš SB, tak jako já :D , vyplň pod článek do komentáře následující body:

1. Svou přezdívku a adresu webu
2. Zaměření tvého blogu (povídky, fotografování, návody ... )
3. Proč chceš být mé SB?
4. Do komentáře pod TENTO článek psát vše ohledně přeusnů na jiné weby, zkončením s "blogerstvím" apod. !!

Zároveň po Vás ale vyžaduji i plnění jistých pravidel, při jejich nerespektování nemilosrdně mažu z SB. Pravidla jsou: docházet na můj blog min. 1-2x do týdne+ nepsat vulgárně :) To je opravdu vše co po Vás vyžaduji, takže to prosím respektujte ;)
 


10. kapitola

6. července 2014 v 18:03 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

TEN ŠPATNÝ

(červenec 2014)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Že jsem dezorientovaný a k tomu všemu ještě napůl v transu, nikoho nezajímá, jeden nabouchaný chlápek mě popadne za levou paži, druhý ne o moc lepší za pravou a táhnou mě kamsi pryč. Vybaví se mi tím vzpomínky na můj skvostný pobyt v jeskyni, vězněn jakýmsi šíleným upírem!
Nebráním se, nemám na to síly a krom toho by to mou situaci nijak nezlepšilo. Při průchodu úzkou temnou chodbou, si připadám jako vězeň z filmu "Zelená míle". Nervózně se rozhlížím kolem sebe, všude je plno stráží oděných do tmavě modro-šedých uniforem, podobným těm, jenž nosí vojáci. Každý z nich má kolem pasu upevněn široký, tmavě hnědý kožený opasek s dvěma pouzdry na zbraně - jedním na ruční pistoli, druhým na bojový nůž, krom nich visí na pásku ještě pár pouzder na náhradní náboje a ruční granát. Na jednoho vojáka, kolem něhož jsme procházeli nejblíže, jsem se zadíval pozorněji a nemohl jsem si nevšimnout zvláštního znaku vyšitého na mužově levém rameni - pět stříbrných pěticípých hvězd uspořádaných do kruhu s hlavou vlka, téže barvy, uprostřed. Nikdy v životě jsem podobný znak neviděl a velice by mě zajímalo, kteří vojáci jej nosí. Napadlo mne velice prosté, zato jediné vysvětlení - pravděpodobně nějaká speciální, tajná jednotka.
Pohlédnu před sebe a spatřím vchod do místnosti osvětlené jasně bílým světlem zářivek, jsme již téměř u ní když nám do cesty vstoupí drobná dívka, taktéž v té zvláštní uniformě a podává svému nadřízenému informace, zaslechnu pouze: "…prozatím se nedostali do "riskantní zóny" …" . I když … moment! Ten hlas je mi povědomý … vlastně více než povědomý - velice velice známý. Pohlédnu na dívku a důkladně si ji prohlédnu od hlavy po paty, jak jsem ji jen mohl ihned nepoznat! Tmavé blond vlasy ostříhané na kraťoučké mikádo, oči v barvě prvních jarních pomněnek, drobná štíhlá postava, mírně opálená kůže … jen ten úsměv se kamsi vytratil. Bez rozmyslu, aniž bych věděl, co vůbec dělám, tiše promluvím směrem k dívčině: ,,Mio." Dívka na mne prudce obrátí zrak a v tu ránu celá ztuhne.
Z azurových očí čiší strach a zlost, rty se nepatrně třesou v návalu vzteku, světlé tenké a perfektně upravené obočí se svraští a dokonale tak zničí hrdou a přitom nevinnou dívčí image, jenž s osoby přede mnou ještě před několika málo vteřinami vyzařovala. Žena zatne ruce v pěsti až jí zbělají všechny klouby, a zuby nehty se snaží udržet nahromaděnou zlost uvnitř sebe. Všimnu si, jak se jí zalesknou oči. Stojíme tu tak naproti sobě, ona rovně a hrdě, každičký sval napjatý jako struna, a já zavěšený na svou svalovcích, podobajíc se kusu starého, urousaného hadru. Několik nekonečně dlouhých sekund se beze slova díváme jeden druhému do očí. Pokusím se o lehký úsměv, leč její pohled je stále stejně chladný, přesně jako pohled Ledové královny! Takovou ji neznám. Tohle přece není moje Mia! Kam se podělo ta veselo, neustále vysmáté děvče?!
,,Mio, ty žiješ.." promluvím znovu, tentokrát s radostnějším tónem v hlase, žena přede mnou ale mé nadšení nesdílí … vlastně se jí ani nedivím, po tom co se stalo tam v lese. Já mám však takovou upřímnou radost, že je na živu, tudíž si ani neuvědomuji, jak strašně jsem jí ublížil, a jak velký má proto důvod mě nenávidět.
,,Neměla bych snad?" odpoví mi konečně, ironie a pohrdání však z jejích slov odkapávají jako smola z poraněného stromu.
,,Vy dva se znáte?" otáže se velitel nejistě.
,,Samozřejmě," usměje se Mia ještě ironičtěji než předtím, sevření jejích pěstí již mezitím trochu povolilo, ,,známe se velice dobře, viď Matthew? Doufám, že jsi spokojený s tím, co jsi provedl, teď je tvůj život určitě mnohem zajímavější."
,,Mio, prosím tě…" snažím se zastavit proud jejích tvrdých slov, nemohu to poslouchat, dobře vím co jsem provedl, ovšem ne ze své vlastní vůle! Ta holka si ani neuvědomuje, jak strašně je mi to líto a jak moc bych chtěl vrátit čas.
,,Řekni mi Matte, jaké to bylo dívat se na všechny ty nevinné lidi?! Jaké to bylo pozorovat ty bestie, jak je trhají na kusy?! Jaké to bylo mě tam jen tak nechat, napospas těm zrůdám?!" do jejího ze začátku jistého hlasu se pomalu ale jistě mísí pláč.
,,Haleyová, uklidněte se prosím!" okřikne ji velitel. Poté pohlédne na mě, na Miu a nakonec na nás oba.
,,Můžete mi někdo laskavě vysvětlit co se to tady děje?"
,,Ovšemže," ujme se slova znovu Mia, ,,toto pane Browne, je zrádce, díky němuž zemřeli všichni obyvatelé New Barrow, jenž byli zrovna přítomni ve městě. Mé informace si můžete ověřit na detektoru."
,,Mio, já se na nic NEDÍVAL!," rozkřiknu se na ni a co nejvíce při tom zdůrazním zápor, ,,nejsem přece žádný magor a zvrhlý vrah!"
,,Ale podívejme se," vysměje se mi a dá si ruce v bok, ,,najednou jsi nic neviděl, nic neslyšel, raději budeš zapírat a dělat tady ze sebe přede všemi blázna. Viděla jsem tě na vlastní oči a to, co sršelo z těch tvých rozhodně nebyl odpor ke všemu tomu vraždění, nebyla to lítost nad těmi nevinnými a bezbrannými lidmi. Ale dělej jak myslíš, pravdě stejně neunikneš, to si zapiš za uši." pohrozí mi před obličejem vztyčeným ukazováčkem. Všichni kolem stojí jako sochy a jen na nás zaskočeně cizí, někteří po sobě házejí tázavými pohledy, odpovědí jim však pokaždé jsou jen nechápavé grimasy a krčení rameny.
,,Nech mě to vysvětlit, já to … neudělal dobrovolně, chápeš?! Donutili mě k tomu!" snažím se zachránit situaci, ale marně, Mia mě odmítá vyslechnout a svalnatci mě mezitím již táhnou přímo na popravu.
Mia mi věnuje znechucený pohled, už už je na odchodu, když v tom se ještě na poslední chvíli obrátí zpět ke mně a dodá: ,,A víš ty co já zkrátka nepochopím? Proč jsi se přidal na jejich stranu, když ti zničili domov a zabili lidi, které máš rád. Co z toho máš? Udělali jsme ti snad něco tak strašného, že se nám takhle mstíš, nebo ti zkrátka něco přeskočilo v tom tvém zabedněném mozku?" po tomto projevu definitivně vyklidí pole. Mám pocit, že ani smrt mých rodičů před třemi lety nebyla tak zdrcující (a to jsem prosím tehdy již neměl chuť žít).
,,Tak pojď zmetku!" zahřmí jeden.
,,Však ty zazpíváš." přidá se druhý s nehezkým úšklebkem.

To je můj konec.


***


,,Takže začneme," přisedne si ke mně na stoletou, rozvrzanou židli velitel jednotky. Pásy, jimiž jsem přivázán k židli jsou nesnesitelně utažené, bolestivě se zařezávají do kůže a odkrvují mi končetiny. Ale to je přece jen "opatření ". Chvíli se zmítám, než velitel zapne přístroj a položí mi první otázku.
,,Podle vaší známé…"
,,Přítelkyně." Opravím jej, načež přístroj ostře zařinčí a červeně zabliká.
,,Cože?" zeptá se nechápavě velitel.
,,Je to má přítelkyně, ne známá." Přístroj opět červeným zablikáním a zařinčením oznámí špatnou odpověď.
Velitel se ušklíbne. ,,To vidím."
,,No dobře, tak tedy ex-přítelkyně." pravím otráveně. Přístroj zeleně blikne.
,,Takže, tedy podle vaší ex-přítelkyně," začne velitel znovu s důrazem na slovo označující můj a Miin vztah, ,,se jmenujete Matthew Jenkins."
,,Ano." odpovím nezaujatě. Mou odpověď potvrdí veselé zelené zablikání přístroje.
,,A žijete tady na Aljašce prvním rokem."
,,Ano." přístroj se mnou stále souhlasí.
,,Výborně." kývne za brýlatého "vojáka" u psacího stroje a ten zapíše mou odpověď.
,,Kdy a kde jste se narodil?"
,,21.5. 1987, Oklahoma City." přístroj znovu zeleně bliká a psací stroj klape jako na běžícím páse.
Velitel se mne zeptá ještě na několik osobních údajů, než přejde rovnou k věci.
,,Řekněte mi, pane Jenkinsi, byl jste 26.11. 2013 v New Barrow, tady na Aljašce?"
Pokrčím rameny, ,,Ano."
,,A byl jste to vy, kdo oznámil kapitánu záchranné služby informace o evakuaci od kapitána Allena?"
Na sucho polknu, nemá smysl lhát, nezbývá mi než říci pravdu. ,,Ano." zelené zablikání. Velitel se ušklíbne, dobře ví, že je již blízko tomu co chce slyšet.
,,Byl jste to vy, kdo obyvatele New Barrow zavedl do lesa, podle údajných pokynů kapitána Allena a při příchodu upírů utekl?"
Srdce mám až někde v krku, nemám odvahu odpovědět, i když musím, nechci se slyšet opodívat tu strašnou pravdu.
,,Pane Jenkinsi odpovězte!" naléhá velitel.
,,Ano!" vykřiknu, jen abych to měl už za sebou, jsem mrtvý člověk, teď už jim nic nebrání v tom udat mě za zradu a nechat možná i popravit v jednom ze států USA, kde to je povoleno.
,,Tvrdil jste, že jste tak neučinil z vlastní vůle, ale že jste byl přinucen, je to pravda?" překvapí mě ještě následující otázkou. Vycítím šanci spasit se a bez delšího rozmýšlení odpovím.
,,Ano, byl." přístroj zabzučí a červeně zabliká.
,,Cože?," nechápu počínání přístroje, jak je to možné? Řekl jsem pravdu! Velitel se na mě dívá rozhořčeným pohledem.
,,Tomu nerozumím, vždyť jsem nelhal!" snažím se ospravedlnit … marně.
,,Hochu hochu, tak mladý a už taková svině." kroutí nade mnou nechápavě hlavou. ,,Co z toho máš?" položí mi řečnickou otázku, neočekávajíc na odpověď, tak jak to říkávají policajti mladým zlodějům a vandalům, když jich litují, protože právě nadobro ztratili budoucnost. Jenže tenhle velitel mě již nelituje ani trochu, říká to jen tak, aby nestála řeč. Ode dneška mnou všichni opovrhují a přitom mi můj dosud skvělý život zničila banda krvežíznivých hajzlů!
Znovu mě ty dvě gorily popadnou a táhnou do cely. Po cestě se zmítám jak žížala v posledním tažení a z posledních sil křičím, že jsem nevinný. Nikdo mi samozřejmě nevěří. A kdo by také ano? Po tom co jsem způsobil …
***
Přestože nejsem nijak pobožný člověk, modlím se k Bohu, aby se na de mnou slitoval. Vždyť on ví jak to ve skutečnosti bylo, tak proč mě takto trestá? Prosím ho, aby mi dal ještě jednu šanci. Slibuji hory doly. A pokud se nade mnou nakonec přeci jen neslituje, ať aspoň odpustí mé hříšné duši.
,,Tobě už modlení nepomůže." vysmívá se mi jeden z hlídačů. Náhle se u mé cely objeví další "voják" a praví: ,,Otevři celu, mám rozkaz ho přivést k veliteli." Hlídač, ač nerad, jistě by mě tady milerád ještě notnou dobu popichoval, tedy vytáhne z opasku svazek klíčů, snad půl hodiny hledá ten správný, přičemž příchozímu vojákovi již dochází trpělivost.
,,Jen nespěchej, mám moře času, velitel nás určitě omluví." popohání ironicky svého kolegu, ten jen něco nesrozumitelně zamručí a už odemyká mou celu, voják mě popadne za paži a táhne pryč. Po několika odbočkách zastavíme u jedněch z mnoha dveří v tomto objektu, všechny mi přijdou stejné, voják slušně zaklepe a poté co se ozve hluboké "Dále" mě vtáhne do místnosti, uprostřed níž stojí malý, stoletý stolek a za ním si hoví samotný velitel, kolem něj postává několik jeho podřízených, včetně Mii.
,,Tu popravu jste vzali nějak hopem." zašprýmuji bez úsměvu a pohodlně se usadím na rozviklané židli přímo naproti velitele.
,,Jistě, ta vás čeká také, ale předtím pro vás máme ještě jeden úkol." praví velitel tajemně a nahne se blíže ke mně.
Udělám to samé, přitom sepnu dlaně položené na stole a optám se stejně tajemným tónem: ,,A copak by to mělo být?"
,,Jen taková maličkost," usměje se šibalsky velitel, ,,neměl by to pro vás být problém, když jste teď s pár upíry takoví velicí kamarádi.
Nevím co bych mu na to odpověděl, ano, podařilo se mu mě urazit, nedám to však na sobě znát a jen se ušklíbnu.
Šibalský úsměv s velitelovy tváře zmizí, jeho ústa nyní tvoří rovná čára, narovná se
a rozkáže mi: ,,Zavedete nás k dračímu hnízdu."
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Myslím, že tuto kapitolovku rozdělím, krom kapitol, ještě i na části :D Takže ještě pár dílků a bude tu konec první části ;) Už mám i jasno, kdy přesně.
 


9. kapitola

2. července 2014 v 21:08 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PÁD

(květen 2014)


Utíkal jsem a padal, těžce se zvedal a znovu se nutil do běhu. Nohy se mi bořily až po kolena do čerstvě napadaného sněhu. Neměl jsem absolutně tušení kam se to vlastně řítím, i přesto jsem se však nezastavil abych si oddechl, byť jsem byl na pokraji svých sil, nevěděl jsem kde je vlevo a kde vpravo … dokonce ani kam je dopředu a kam dozadu! Chvílemi jsem měl pocit, že snad běžím pozpátku. Zanedlouho se všude kolem mne počal rozléhat tichý smích, šustění a vrčení, upíří již zjistili, že jsem vzal roha. Ovšem ani toto mě nemohlo zastavit. Utíkal jsem jak nejrychleji to jen v mém polo-mrtvém stavu šlo, stále dál a dál dokud …
,,Ááá!" rozléhal se můj křik formou ozvěny kdesi v neznámu. Letěl jsem vzduchem a dělal při něm kotrmelce, oči strachem křečovitě přivřené až jsem měl chvílemi strach, že se má oční víčka snad navzájem protlačí skrze sebe. Během letu narazím do něčeho obaleného hlínou a kořeny, pravděpodobně okraje nějaké propasti, pak letím dál a během chvíle narazím znovu do toho samého, tentokráte ale zády. Celá tato komedie, ovšem protkána akční, drastickou sci-fi, se opakuje ještě několikrát, přitom se snažím některého okraje zachytit a pokaždé zaryji nehty do vlhké hlíny … bezúspěšně. Nakonec tvrdě dopadnu do mělkého potůčku, načež se voda hlasitě rozcákne daleko do stran a já tak potůček málem vyprázdním úplně. Ztěžka se posadím a třu si bolavé, naražené rameno. Vzhlédnu vzhůru, vidím jen malý bílý kruh kterým jsem tady spadl. Pak se rozhlédnu kolem sebe - maličká jeskyňka kruhového tvaru, dno pokryto černými, tmavě šedými a tmavě modrými oblázky pod asi jen deseti centimetry kalné vody, přičemž zakalení rozhodně nezpůsobil pouze můj pád!, z níž vystupuje ze všech stran holá černá skála ale asi ve čtvrtině se kámen mísí s hlínou a poté už jsou okraje propasti pokryté hlínou úplně. Kdesi nad sebou zaslechnu rozčilené hlasy. Náhle zapomenu na únavu a všechny své bolesti a vyskočím čile jako srna. Do tohoto malého jezírka ústí dva průtoky, ne o moc větší a navíc hodně nízko při zemi, oba dva jsou však v téměř stejné vzdálenosti od okrajů, jako by je někdo narýsoval podle pravítka. Moc se nad tím však nezamýšlím a bez váhání se vrhu k levému průtoku, položím se na břicho a bez zamyšlení co se asi tak nachází na druhé straně, a že to může být ještě nebezpečnější než rozzuření upíři prostrčím jím hlavu, samozřejmě nic nevidím, kdybych mě netlačil čas a stres, protočil bych oči, s velkými obtížemi se soukám dál do útrob jeskyně, nakonec se mi to podaří, mohu děkovat Bohu za mou štíhlost a ohebnost. Když jsem konečně celý uvnitř, chci se postavit, nejsem ale ještě ohnutý ani do pravého úhlu a … prásknu se do hlavy o kamenitý strop. Tiše zakleju bolestí a chytím se za krvácející zátylek, navíc zaslechnu, že se upíří sápou dolů za mnou.
,,Další problémy." povzdechnu si a po čtyřech pokračuji v cestě. Čím více se vzdaluji od jezírka, tím je hladina vody vyšší. Netrvá to dlouho a mohu ohnutý trochu více než v pravém úhlu. A dno je stále hlubší a hlubší. Zmocňuje se mne panika, nejen z upírů, jež kdesi nedaleko za sebou slyším plácat se vodou a nespokojeně vykřikovat, ale hlavně z toho, že nevím co mě čeká, stále nevidím na krok, naštěstí vede cesta pořád přímo a nikde jsem zatím nenarazil na odbočku, ale co až bude dno tak hluboké, že budu muset plavat? A co když bude hladina tak vysoko, že nebudu moct ani plavat a budu nucen se ponořit, sice vydržím pod vodou docela dlouho, ale nevím jestli se už vůbec někdy objeví místo, kde by byl strop dost vysoko na to, abych se mohl na chvíli vynořit a nadechnout se, a i kdyby tu takové místo bylo, za jak dlouho se objeví? Do té doby se určitě utopím … hlavou mi proletí myšlenka vzdát to a dobrovolně se vydat krvelačným upírům na milost a nemilost, možná to bude lepší než utonutí, rychle a rázně ji však zaženu a pokračuje v cestě.
Pak se do mne opře trochu silnější vlna vody, než jaké svým pohybem způsobuji já sám a otočím se. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jeden z upírů sebou plácne jen kousek za mnou, když se pokusí po mě skočit! Jak to, že jsem o něm sakra dosud nevěděl?! Ihned přidám do kroku a brodím se, jak nejrychleji mohu, dál. Upír je v těsném závěsu za mnou. Kde ale nechal své kolegy? Snad tu není nějaký další vchod a oni mi nenadbíhají! V dálce spatřím bledě modré světlo. Není to ale obyčejné světlo, spíš něco jako neonové nápisy ve velkých městech. Ozařuje mě už z dálky.
Než se k němu však stačím dostat, oba nám podrazí nohy silný proud u dna a odnáší nás bůhví kam. Upír vyděšeně zaječí a snaží se zachytit nějaké skály. Mě proud strhl pod vodu a nemohu se vynořit. Začínám se dusit. Když se mi to konečně podaří, znovu mě jiná vlna ponoří. Otevřu oči a zpod hladiny znovu ono jasné světlo. Vychází nejspíš ze stropu. Zuřivě kopu nohama a machám rukama, načež se mi konečně podaří se vynořit. Divoce lapám po dechu přičemž se navíc ještě napiju odporné, špinavé vody. Nevím zda tu nazelenalou barvu působí ono světlo, nebo je ta voda taková i normálně. Upír stále divoce ječí a máchá kolem sebe rukama jako splašený.
Vím, že nemohu nic dělat a tak se nechám unášet proudem a jediné o co se snažím je udržet se nad vodou. Přitom si všimnu, že z úzkého, nepravidelného pruhu světla vysoko na stropě odpadávají malé částečky a pomalu poletují kolem. Vypadá to jako … světlušky? Více už nad tím nedumám, jelikož křik upíra ustal a proud zpomaluje.
Vytáhnu se na břeh z malé říčky, v níž se proměnila předtím divoká řeka, vyčerpaně sebou plácnu o rovnou kamenitou zem a opřu se o skálu. Po chvíli spatřím cosi plavat v říčce, zúžím oči a zaostřím - je to mrtvé tělo upíra. Utopil se? Myslel jsem, že upíry nelze zabít tak snadno, že k tomu člověk potřebuje dubový kolík a oheň. Krom toho si všimnu i … východu! V ten moment mi to malé světlo na konci temného tunelu připadá jako osmý div světa! Vyhrabu se na nohy a ženu se přímo za světlem, s každým přiblížením mé naděje rostou. Jen doufám, že se neocitnu opět na upířím území, a že jim nevlezu přímo pod nos.
Konečně jsem u východu, malý půlkruhový otvor v jeskyni, tudy také odtéká voda. Navíc jsem měl s barvou vody pravdu, je doopravdy zelená, otřesu se hnusem, z toho kouká minimálně salmonela. Velký bledý měsíc osvětluje z poloviny zamrzlou přírodní nádrž pod skalami, ohrazenou kolem dokola oblázkovým břehem, za ní se rozléhá nekonečný les.
,,Už zase?" zasténám.
Z nádrže také odtéká směrem do lesa potok.
Až teď si uvědomuji, že v jeskyni je relativně teplo a i voda má určitě dobrých sedmnáct až dvacet stupňů, přičemž venku mrzne jen praští. Usoudím, že zůstanu uvnitř dokud neuschnu a pak se vydám dál. V jeskyni není nijak extrémně vlhko, ale na sušení to také není zrovna ideální. No každopádně lepší než nic. A tak si sundám kabát a riflovou vestu a pověsím je na kameny, sám se přitom posadím na nejsušší místo a během chvíle usnu.
***
Brodím se sněhem a jsem z toho všeho značně otrávený. Nevím kam jdu, voda mě odnesla možná na úplně opačnou stranu než kam jsem chtěl jít - tedy do New Barrow, má tam být nově založená základna v boji proti upírům. Oblečení, hlavně těžký, huňatý kabát, se sušily strašně dlouho, proto jsem musel zůstat v jeskyni dva dny. Jestliže jsem už před dvěma dny polykal i hřebíky, nyní jsem polomrtvý hlady, žízeň zaženu sněhem, ale k jídlu tady asi nic nenajdu. I kdybych uměl něco chytit, nemám k tomu žádnou zbraň a navíc nevidím na krok. Otráveně jdu dál. Brzy pojdu a divá zvěř si pochutná spíš na mě než já na ní.
Po asi dvou hodinách vyčerpávající chůze zaslechnu zašustění. Ztuhnu. Kdesi zakřupe sníh.
To snad není pravda! Jak mě jenom našli?! Vyděsím se. Ucítím štípnutí.
,,Au!" chytnu se za postižené místo, ,,co to ksakru?!" vytáhnu věc z levého stehna, je to něco jako injekční stříkačka s chundelatým střapcem na konci. Než o tom ale stihnu přemýšlet, svět se začíná točit, jako kdybych byl opilý, brzy neudržím rovnováhu, padám na zem a nakonec o sobě nevím vůbec.


***


,,Co si o něm myslíš?"
,,Nemyslím si o něm nic."

,,Kde se tu vzal? Vidíš v jakém je stavu?"

,,Jo, vidím, no a? Stejně ho musíme zlikvidovat!"

,,Snad s ním nesouhlasíš?! Ani nevíš co je zač! Nevíš proč je na tom tak jak je. Co když ho unesli? To ho potom křivě obviníš!"
,,Soudce by stejně udělal podobné rozhodnutí, ne-li stejné!"
,,MLČ! Potlač už v sobě ten hněv a odpor, a začni se konečně chovat jako profesionál! Dobře víš, co musíme udělat! Nejdříve ho prověříme, podrobíme ho detektorem lži a pak se uvidí."
,,Ts."
,,A neurážej se laskavě! Složila jsi přísahu, když jsi sem šla, tak se mi teď neodvažuj odporovat a říkat co mám dělat! A pro tebe Harringtone platí to samé!"
,,A co když je to zvěd?! Co když má jen upoutat pozornost a ty bestie jsou teď na cestě do dalšího města?!"
,,A DOST! To by stačilo! Harringtone, Aharoniová, vy půjdete k monitorům, tady už vás dneska nechci vidět! Po celou dobu, co tady bude tenhle trosečník, se od něj budete držet dál, je vám to jasné?! Carloson a Whitney na to dohlídnou. Odchod!
Whiteová, vem si pár lidí a odvezte ho do pokoje, a až toho bude schopen tak …"
,,Probouzí se pane!"

Otevřu oči a co nevidím, ležím kdesi na stole ve světle šedé místnosti, do obličeje mi svítí oslnivé bílé světlo zářivky na stropě. Kolem mne je asi pět lidí v podivných tmavě šedo-modrých uniformách, dva z nich mají na rameni bílé šátky s červenými kříži, tak jako vojáci v druhé světové, nemusím ani hádat - lékaři, a všichni na mě zvědavě a zároveň odměřeně čumí.
Zamrkám a přidušeně dodám: ,,Kde to jsem?"

,,To vám prozatím nemohu říct," řekne hlubokým hlasem mohutný, vysoký muž s krátkými šedivými vlasy a strništěm na bradě. ,,ale budeme vás muset podrobit detektoru lži kvůli podezření ze špionáže."

No to jsem to dopadl …

8. kapitola

2. července 2014 v 21:03 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PŘEŽÍT

(květen 2014)


Matthew:
Zatímco se jinde v USA v listopadu příroda teprve připravuje na zimu, opadává poslední listí, dny se pomaličku zkracují a přicházejí první opravdové podzimní plískanice a nečas, tady už je sněhu od října více jak po kolena. Ostatně minulá sněhová bouře mi úplně jiné klimatické podmínky jen potvrdila. Tak toto místo jsem si vybral pro svůj další krok do života, chtěl jsem jej pojmout za svůj nový domov, v podstatě dlouhá zima by nebyl takový problém, mám zimu a sníh rád, více jsem se však obával polární noci. Temné období kdy celé dva měsíce nevystoupí na oblohu slunce a krajinu zahalí strašidelně smutná rouška tmy. Jako by se celé nebe právě stalo truchlící vdovou a schovalo se za černý závoj. Tma má mnoho nevýhod - vyvolává v mnohých úzkost, strach a deprese, následkem toho dochází k mnoha sebevraždám, nelétají letadla a v podstatě jezdí jen málo aut, New Barrow se tak na dva měsíce ocitá v téměř dokonalé izolaci od okolního světa, a ti kteří ještě před začátkem polární noci neodletěli posledním letadlem pryč, někam více na jih, čekají v tuto bezútěšnou domu na onen osudný den, kdy je poprvé po nekonečně dlouhé době probudí první bledé nesmělé paprsky.
Pro některé však polární noc představuje nebezpečnou a děsivou výhodu - upíři se mohou pohybovat jen ve tmě, jak jsem již zjistil, slunce či jakékoli přímé světlo je zabíjí nebo minimálně velmi vážně zraňuje. V období bez slunce je tedy ideální doba pro útok. A na to oni čekají … na to Ghost čeká.

Ghost:
Ještě chvíli a budeme připraveni. New Barrow je prázdné, naprosto vylidněné, stejně jako jeho předek - Barrow. Nemohu se dočkat až nastane ten osudný den D, vzbuzuje to ve mne zvláštní vzrušení. Mohu pokračovat v mém plánu. Polární noc se sebou nese obrovské výhody, jakožto čistokrevné Incubuy nás přímé světlo, především sluneční zabíjí. Jsme zkrátka děti noci, tmy a chaosu. Kříženci to mají značně zjednodušeno … pche … Ale nyní může konečně začít druhá fáze mého grandiózního plánu! A to bude onen vrcholný zlom, vítězství.
Genetický roztok je konečně po deseti letech nepřetržitého výzkumu a čtyř týdenní přípravě hotov! Doufám jen, že jej mám dostatek.
Odemknu velkým, bronzovým klíčem nejmenší skříň, až dosud byla pečlivě uzamčena a já ji chránil jako oko v hlavě. Skříň se s úpěnlivým zavrzáním otevřela. Očima jsem rychle vyhledal velkou, zaprášenou plechovou bednu na dně skříně, zastrčenou úplně vzadu. Na svazku klíčů jsem vyhledal další, podstatně menší než předchozí, tentokráte se jednalo o klíč mosazný, trochu jsem bednu přisunul a odemkl. Po jejím otevření se všude kolem mne rozvířil hustý, tmavošedý prach. Odhrnul jsem ušmudlanou, původně bílou plátěnou látku a s úsměvem pohlédl na sérii mikročipů, jako pokaždé jsem se pečlivě překontroloval, na okamžik zavřel oči a přemýšlel o tom, jaké to bude až opět získáme svou slávu a moc, své pravé místo na zemi. Pak jsem mikročipy opět zakryl látkou, lehce po nich přejel konečky prstů jako po něčem velice cenném od čeho se nedokážu odpoutat. Zavřel jsem víko a zamkl mosazným klíčkem. Zastrčil jsem bednu zpět do útrob skříně a tu poté pečlivě zamkl masivním bronzovým klíčem. Svazek jsem následně ukryl do skuliny ve skále za jednou ze skříní neblíže k mému stolu, zapečetil kamenem a následně zakryl skříní samotnou. Je to docela fuška pracovat s tak velkou a těžkou skříní a přitom dávat pozor, aby se žádná s baněk uvnitř nepoškodila či dokonce nerozbila!
No … a nyní ještě dojít pro toho ňoumu zavřeného v zotavovací místnosti.

Matthew:
Odmítal jsem opustit jeskyni. "Už nebudu lákat do pasti další nevinné lidi!" říkal jsem, ale Ghost se mi jen vysmál do obličeje: ,,To po tobě také nikdo nechce … prozatím."
,,Stejně ten tvůj plán nemůže nikdy vyjít. Takové podobné vždycky vyhoří na nějakém banálním a přesto tak důležitém detailu." řekl jsem sebevědomě a přidal hořce ironický úsměv.
S rukama sepnutýma za zády se ke přibližoval pomalým, hrdým krokem, načež se zastavil těsně u mne a s pobaveným úšklebkem se mírně naklonil. Byl cítit něčím zvláštně kouřovým a nepříjemným … a vonné svíčky to rozhodně nebyly! Tento zápach jsem u něj zaznamenal už několikrát, obvykle se za ním ale táhla spíše silná, těžká vůně vanilky z vodní dýmky nebo naopak lehký nasládle kořeněný odér vonných svíček.

,,Ale tento plán není z těch podobných." slova se z jeho úst linula tiše jako duch.
Změřil jsem si ho pohledem a vyslal mu jasný signál, že těm jeho hloupým nápadům ani za mák nevěřím. Jako bych ho beze slova vyzýval: Vsadíme se?
Ghost se opět narovnal, otočil se na podpatku a, nyní již bez rukou za zády, došel až ke skříňce nacpané po pravé straně svého ošoupaného psacího stolu. Byla tak malá, že jsi si jí dosud ani nevšiml. Ghost se opřel do pojízdných dvířek a něco ze skříňky vytáhl. Kolik tu těch zatracených skříní vůbec má?! Napadlo mne. Je jako nějaký úchylný fanatický sběratel.
Následně po mě hodil huňatý kožešinový kabát, rukavice a šálu a bez čekání se hrnul k hlavnímu východu. Nasoukal jsem se do oblečení a vyšel do mrazu, ani jsem se nepokoušel odporovat, nemělo by to smysl, místo toho jsem přemýšlel jak využít příležitosti a "vzít roha". Zprvu mě napadlo zkusit prolomit "hradby" jeho mysli, nikdo nemůže být tak zarytý podivím a mít srdce z oceli, nikdo nemůže mít mysl tak dokonale zabarikádovanou, obzvlášť někdo, kdo žije již dlouho sám (aspoň myslím, že sám žije dlouho) a jeho vlastní rasa ho nemá příliš v lásce. Takový tvor dříve nebo později "roztaje", vrata hradeb v jeho mysli povolí, bude tak zhroucený ze své bezútěšné pozice, že bude potřebovat někoho na rozveselení, na "pokec" … zkrátka bych se s ním mohl pokusit dočasně navázat přátelství, nenásilně ho tak přinutit aby mi důvěřoval a možná z něj i nenápadně vytáhnout nějaké informace. To by byl dobrý plán, bohužel příliš zdlouhavý a tolik času já nemám. Nezbývá mi tedy nic jiného než útěk.

Co nejdříve.

***

Brzy jsem zjistil, že další akcí neměl na mysli útok, jak jsem se mylně domníval.
Plahočili jsme se hustými křovisky, drsné větve jehličnanů šlehaly do obličeje a já, s rukama v poutech, je nemohl zastavit a chránit si tak tvář. Každou chvíli jsem navíc zakopl o tuhý, tlustý kořen stromu zakrytý sněhem a zažloutlým jehličím, nebo si nakopl nohu o zmrzlý kámen. ,,Do háje už!" zakleji při dalším zakopnutí, tentokrát jsem si určitě ukopnul nehet, zatnu zuby a snažím se potlačit prudkou bolest. Žena jdoucí asi tři až čtyři kroky přede mnou prudce trhne řetězem od mých pout.
,,Hni se mrzáku!" zařve a viditelně jí dělá dobře mít nad někým navrch a moct s ním manipulovat. Čišela z ní arogance, drzost a perverzní radost.
Nemohl jsem se dívat jak odírá svá bosá chodidla o ostrý zledovatělý sníh, kamení a jehličí, vždy jsem podobné věci nesnášel, bolela mě chodidla za všechny ty, jenž se zvesela proháněli bosí terénem. Žena si toho všimla a jen tak "náhodou" začala schválně šlapat na co nejostřejší kameny, větvičky a zledovatělé hroudy, až se místy na jejích chodidlech a kotnících dokonce objevily i krvavé šrámy, ale ignorovala to, jako by měla hroší kůži, bolest jí byla cizí, soustředila se jen a pouze na můj stále narůstající vztek a hnus.
Vstupovali jsme čím dál hlouběji do lesa, brzy jsem již neviděl absolutně nic, odkázán na ostatní jsem se musel nechat vést … a to mě děsilo ze všeho nejvíce, především kvůli sadistické dámě vedoucí si mne jako loutku. Nedostatek spánku a hlad se na mé psychice počaly taktéž výrazně podepisovat. Sotva jsem pletl nohama, mnohdy jsem upadl následkem usnutí za chůze, a tmavé prostředí tomu všemu dokonale hrálo do karet. Můj žaludek úpěnlivě zpíval úzkostnou, melancholickou píseň. Připadal jsem si jako robot, chůze těžkla, jako by mi někdo k nohám přivázal olověná závaží.
Asi o hodinu později se husté lesní jehličnany začaly pomalu rozestupovat a slabě mezi nimi prostupovalo stříbřité měsíční světlo. Takže Polární noc již začala. Ze všech sil jsem se snažil probrat podřimováním ospalou a zakrnělou mysl, musím vymyslet jak utéct a až přijde pravá chvíle, zrealizovat ji. Náhle mne napadla, snad spásná myšlenka - kdysi dávno, když jsem byl ještě kluk, hloupý huberťák, vymýšleli jsme s kamarády nejrůznější, a často i dost praštěné, nápady. A právě tehdy jsem se naučil vykloubit si prsty na ruce a následně je zase zpět nahodit. Přemýšlel jsem, zda to ještě stále umím. No, každopádně, jak se říká - risk je zisk … a také nejspíš má poslední šance. Začal jsem to tedy zkoušet a neustále jsem při tom dělal hluk, aby si v tom tichu nikdo nevšiml zakřupání kloubů.

***

Netrvalo dlouho a zaslechl jsem šumění moře, taktéž křičící mořské ptáky a dunivé zvuky vln divoce narážející na skály. Odvlekli mě na pobřeží! Už nemohu déle čekat. Začal jsem dělat neustále hluk, ať už jsem schválně vrážel do křoví, řinčel řetězy nebo o něco hlučně "zakopl", přitom jsem se snažil to ale nedělat v kuse, abych nebyl příliš podezřelý. Žena to nakonec nevydržela a štěkla po mě: ,,A dost! Ty imbecilní, hlučný troubo!" a vlepila mi facku, jen to mlasklo. Měl jsem toho právě dost, musel jsem ale potlačit vztek a zachovat chladnou hlavu, jinak je vše ztracené. Pokračoval jsem v hluku a dokud se neozvalo slabé křupnutí, nikdo si toho ale naštěstí nevšiml. Po čele se mi řinul pot, vykloubení není skutečně nic příjemného. Žena se po mě otočila, zachoval jsem si klidný výraz, obě ruce jsem držel tak, aby nebylo poznat, že mám vykloubené prsty. Když se otočila, ze všech sil ale zároveň opatrně jsem zatáhl a protlačil tak levou ruku poutem. Náhle jsme se zastavili, polekal jsem se, že si snad něčeho všimli a teď dostanu minimálně nakládačku. Ale nic takového se nekonalo. Ghost a jeho komplic se začali hádat o směru cesty, jeden volil východ, druhý západ. Žena se znovu otočila, tak tak jsem stihl zakrýt volnou dlaň. Výraz v její tváři však jasně dokazoval, že jí tu něco nesedí. Znovu se otočila a já protlačil poutem i druhou dlaň. Opatrně a tiše jsem pověsil pouto na blízkou větev a po špičkách zalezl mezi dvě blízká křoviska. Byla to ta nejnapínavější a nejnebezpečnější věc, kterou jsem kdy dělal. Kousek od křovisek byla cestička, vydal jsem se po ní. Věděl jsem, že si brzy všimnou, že jsem zmizel a vrhnou se za mnou, ale musel jsem to aspoň zkusit.

Ghost:
Nemohl jsem ani za mák přesvědčit toho hlupáka Nera, že pevnost je východním směrem, neustále si mlel své, že leží na západ odsud. Vyčerpaně jsem si zakryl obličej dlaní a nechápavě kroutil hlavou ze strany na stranu. Jak jen může být tento hňup můj příbuzný. Z přemýšlení a hádky nás vytrhl ostrý křik. Oba jsme pohlédli na Veru jak drží v ruce prázdná pouta a řve jako pominutá.
,,Ty jsi ho nechala utéct?!" obořil jsem se na ni a v následující chvíli ode mne dostala takový pohlavek jako snad ještě nikdy.
,,Nemlať moji ženu!" zahřměl Nero a nasupeně přistoupil k nám, ,,To můžu jenom já!" pohrozil mi prstem.
,,Vy idioti! Ten kluk teď běhá kdesi po lese, a pokud se mu podaří dostat se až k lidem, je s námi Amen!" křičel jsem po nich rozzuřeně. Dobře jsem věděl, že poblíž New Barrow byla nedávno zřízena stanice se speciálními jednotkami. Kdyby nás přistihli nepřipravené, je konec.
,,Kolem skupiny v lese se nemůže dostat." Řekl pohrdavě Nero.
Vytrhl jsem Veře z rukou pouta a strčil je Nerovi k obličeji: ,,Po tomto si tím nejsem jist." Dělal, že to neslyšel.
,,Jdeme." zavelel jsem a každý jsme se vydali jiným směrem. Pevně rozhodnuti jej nalézt.

7. kapitola

2. července 2014 v 21:00 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

MÉ JMÉNO JE GHOST

(duben 2014)


Masa lidí se pomalu, jako šnek po ránu, sunula potemnělým, smutným lesem, všude kolem ležely i s kořeny vyvrácené stromy. Sníh byl ještě stále pokrytý tenkou vrstvičkou popela, ušmudlaný jako Popelka. Kráčeli jsme zasněženou cestičkou, v čele šel neohroženě kapitán záchranné služby, kolem dokola jako ochranná bariéra šli ostatní záchranáři, uprostřed byly děti pevně se držící svých rodičů za ruku a dokonce i kabáty nebo bundy, mnozí dospělí na své ratolesti nebo jedince slabších povah konejšivě mluvili a uklidňovali je, že brzy již budou v bezpečí, že jim nic nehrozí, že vše bude v pořádku. Nemohl jsem ta sladká, jemná slovíčka už ani poslouchat, věděl jsem totiž moc dobře, že to v pořádku není … bohužel to oni netušili, a tak jsem se na ně nemohl zlobit za jejich nevědomost. Na druhou stranu bylo ale dobře, že uklidňovali ostatní, skupina tak bude aspoň důvěřivější, nebude pociťovat obavy z něčeho nebezpečného a nečekané. Šel jsem úplně na konci, držel jsem Miu v náručí snažíc se zakrýt nervozitu a neustálou potřebu se rozhlížet kolem sebe, bylo to bezpodmínečně nutné jelikož přímo za námi kráčel rázným krokem vysoký, mohutný záchranář, kdyby zachytil jakýkoli náznak mého podezřelého chování, určitě by mu došlo, proč jsem přišel do města sám.
Po několika metrech se cestička napojovala na širší asfaltku, po níž už mohlo pohodlně přejet i větší auto, asfaltka pak oběma konci mizela kdesi hluboko v lese. Šli jsme stále dál a dál, ale stále jsme neviděli nikoho z těch, co nám měli jít naproti. Nikde ani živáčka. Záchranáři si mezi sebou něco mumlali, viděl jsem že se jim to ani za mák nelíbí, i lidé už počínali být neklidní. V krku mi vyschlo, čelo se mírně orosilo, jestli to praskne schytám to já! Brzy jsme došli k mohutnému kmeni spadlému napříč cestou. Kromě nás tu ale nikdo nebyl, ani stopy po kolech aut. Všiml jsem si, že se po mě někteří lidé otáčejí s ne příliš přátelskými pohledy, dokonce i Mia se náhle vymanila z mého objetí a popošla trochu blíž směrem ke kmeni. Pak se otočila s nevraživým pohledem.
,,Co to je?!" štěkla po mě. ,,To jsou ty tvoje posily? To tvé vysvobození?!"
V tu chvíli jsem neměl absolutně tušení co jí na to mám odpovědět.
,,Ano! Kde jsou ty posily?!" hulákal někdo ze předu.
,,Určitě je to nějaká léčka!" vmísila se do toho hubená, jako prkno plochá, postarší blondýna nesympatického vzezření. ,,Určitě nás vlákal do pasti a teď tu stojíme jako zvířata na porážku!" a na posílení svých slov si odplivla.
,,Upíři ale nikoho na živu nenechávají … nebo snad jo?" ozval se pro změnu nějaký, asi šedesátiletý muž s brýlemi ála John Lennon a dlouhým šedivým plnovousem uprostřed sepnutým gumičkou do silného culíku.
,,Nejspíš nechávají, a tady před vámi stojí důkaz!" ječela dál blondýna.
Stál jsem tam se zmateným a vyděšeným výrazem, občas jsem pootevřel ústa, abych řekl něco na svou obranu, ale všichni již byli proti mně a já neměl sebemenší šanci, nevěděl jsem co mám v rychlosti vymyslet, aby to znělo dostatečně věrohodně.
,,Mohla byste se trochu ztišit madam?" okřik blondýnu jeden ze záchranářů, ,,takhle jen upoutáte pozornost!"
Ale jen co to dořekl, v lese nalevo od nás praskla větvička, všichni do jednoho se jako na povel otočili. Z houští se ozval zlomyslný smích nahánějící husí kůži. Kdesi uprostřed davu se rozplakalo malé dítě.
,,Nejste až tak hloupí jak vypadáte." řekl ledový hlas a z křovisek nejblíže nám vystoupila vysoká postava zahalená do černého, ošoupaného kabátu dlouhého až po zem. Znovu se zasmál, při pohledu na zjizvenou tvář a tlamu plnou velkých ostrých zubů stydla krev žilách. Nikdo se asi nepohnul, všichni stáli jako sochy a s děsem ve tvářích čekali co se bude dít. Za netvorem začali z lesa pomalým, téměř líným krokem vystupovat další a další. Vedle vůdčího netvora se postavila trochu nižší žena, na první pohled křehké postavy, s dlouhými vlnitými vlasy tmavě hnědé barvy a zrzvavým odleskem, sahajících až po pás, na sobě měla tmavě šedé otrhané šaty, původně nejspíš slavnostní, a důkladně si své oběti prohlížela. Poté přistoupila trochu blíže k jedné z žen na okraji davu, mladé plavovlásce, nanejvýše pětadvacetileté, ukrývajíc za zády svého malého syna, ten se křečovitě držel máminých boků a plakal. Žena se stále přibližovala, bosé nohy se jí při tom zarývaly do čerstvě napadaného sněhu, zastavila se těsně před mladou maminkou a pohlédla jí zpříma do očí, matka se třásla strachem. Žena se na ni ještě chvíli dívala, poté se hrozivě usmála, jediným máchnutím rukou popadla malého chlapce za ní za paži a odtrhla ho od matky, která se dala do vyděšeného, hysterického křiku, pokusila se své dítě ještě chytit a zachránit, ale do cesty se jí postavil Alfa celé smečky a jeho černý hábit se rozevlál kolem hubeného těla. Upíří žena vláčela vřeštící dítě dál do středu smečky a vítězně při tom křičela. Alfa poté dal povel a všichni upíři se na nás vrhli. Lidé se rozutekli v marné snaze zachránit si život, jen já stál na místě jako opařený … co jsem to proboha udělal?! Proč jsem tomu nedokázal zabránit?! Když jsem se konečně vzpamatoval, otočil jsem a … přímo na mě se s řevem řítil jakýsi albínský upír - kůži měl snad ještě bělejší než ostatní, skoro narůžovělou, vlasy bílé jako sníh, oči světle šedé. Dal jsem se na útěk, i když jsem věděl, že nemám šanci, pud sebezáchovy byl však silnější.
Zakopl jsem a upadl, upír se už chystal ke skoku když … těsně přede mnou se objevily ty známé černo-zelené kostkované elasťáky. "Můj" upír. Zastavil albína a pravil: ,,Ten patří k nám." Albín nespokojeně zavrčel, odplivnul si a rozeběhl se za jinou obětí. Ten patří k nám … znělo mi neustále hlavou. Došlo mi, že teď už nepatřím mezi lidi … mezi rasu, do které jsem se narodil … mezi svůj milovaný lid. Upír mi podal ruku, chtěl mi pomoct vstát, odmítl jsem, praštil jsem do ní svou rukou a zamračeně se postavil.
,,Jdeme." řekl upír a jal se mě odvést pryč.
,,Dej mi pokoj!" okřikl jsem ho a odstrčil od sebe.
,,Právě jsem ti zachránil krk." řekl nevzrušeně.
,,Ne, to tys mi ho posadil na špalek!" vykřikl jsem a vydal se rychlým krokem pryč. Chvíli tam jen tak stál, než se vydal za mnou.
Neutíkal jsem, moc dobře jsem věděl, že bych mu stejně neutekl. Náhle jsem do něčeho narazil nohou a málem o to znovu zakopl. Pohlédl jsem ke svým nohám. Ležela tam Mia, celá zakrvácená, pravděpodobně měla zlomenou ruku a byla i pořádně zbitá. Když poznala můj obličej, vrhla na mě ten nejvíce nenávistný pohled jaký jsem kdy viděl. Srdce se mi při tom sevřelo, do očí se mi draly slzy.
,,I ty?" promluvila tiše, po tváři jí stekla slza zklamání.
Mezitím mě dohonil netvor. ,,Nemáme čas na hlouposti." a bez stupu kopl Miu do ramene, když ji překračoval.
,,Promiň." zašeptal jsem, ale ona mě již neslyšela, dávno odvrátila svůj zrak od osoby, kterou milovala, a která ji zradila. Rychlým krokem jsem odešel, v pozadí se ozývaly výkřiky lidí, prosby o milost, o pomoc, řev běsnících nestvůr a dunivé rány. Nemohl jsem se na ta jatka dívat. Právě se ze mě stal zrádce … posel upírů.
***
Do jeskyně jsme došli tak tak, během cesty se strhla sněhová bouře. Podlamovala mi nohy, vháněla do očí miliony bodajících sněhových vloček, nebyly tak jemné a křehké jako vždy, byly zledovatělé a ostré. Bořil jsem se až po stehna do hlubokého sněhu, nohy, nos, uši i ruce během několika málo okamžiků omrzlé a nesnesitelně bolavé. Byl jsem vyčerpaný, ale netvor mě nutil jít neustále dál, ani mi nepomohl, na druhou stranu měl však sám dost problémů se zuřivým, silným protivětrem. Konečně jsme se doplazili z posledních sil ke skalám jejichž vrcholy byly ukryty v neproniknutelné husté mlze. Třásl jsem se jako ratlík, zuby mi drkotaly, tlačil jsem své dlaně do podpaží ve snaze je trochu zahřát, i přes huňaté rukavice jsem měl pocit, že mi snad již odumřely a každou chvíli určitě upadnou a zbudou po nich jen zmrzlé pahýly. Hlavu jsem úzkostně tlačil do úzké šály. Netvor přejel ukazováčkem po povrchu skály, mírně zatřásl hlavou, udělal nespokojenou grimasu a následně mi pokynul abych lezl nahoru. S obtížemi jsem vytáhl ruce z podpaží, položil je na kluzkou skálu a vylezl do prvního výklenku, pak do druhého, do třetího se mi to podařilo až na čtvrtý pokus, netvor pode mnou jen kroutil očima, ruce založené na prsou. Od třetího výklenku už vedla úzká stezka na okraji skály, zprvu jsem odmítal lézt nahoru, bylo by to totiž to samé, jako kdybych dobrovolně skočil střemhlav dolů z okraje. Netvor vylezl nahoru jako nic, popadl mě za paži a tlačil před sebou kupředu. Dělal jsem jen miniaturní krůčky a snažil se nepodívat dolů. Stezka vedla jižní, tedy zadní stranou skály, směřovala tedy k lesu a byla tak ukryta zrakům údolí daleko před námi. Stejně jako zbytek skalisek byla pokryta hladkým ledem. První polovina cesty se ještě jakžtakž dala, ale jakmile jsme procházeli druhou polovinou stezky, vítr se jako na povel otočil a silně do nás narážel, to mělo za následek, že mi na zledovatělých kamenech podklouzla noha a já s výkřikem přepadl přes okraj cesty.
Konečně jsem otevřel oči, podíval jsem se dolů a … škubl jsem hlavou zpátky nahoru.
,,Neházej sebou pořád, nebo poletíš!" křičel na mě ze shora netvor držící mě za zápěstí a zoufale se snažící mě vytáhnout, kvůli ledovce a větru to bylo ale více než obtížné, hrozilo totiž že dolů sletíme oba dva. Bál jsem se, že se rozhodně neriskovat a pustí mě, chytil jsem se druhou rukou té jeho a křičel: ,,Sakra! Vytáhni mě! Vytáhni mě!"
Netvor s velkým sebezapřením zabral, už jsem byl skoro nahoře když v tom se do něj opřel vítr, zavrávoral a málem mě pustil. Sklouzl jsem znovu o něco níže. Držel mě už jsem za dlani a já jeho druhou rukou za zápěstí! A ruce klouzaly čím dál více. Snažil jsem se zapřít nohama o skálu pode mnou, ale nešlo to, byla příliš kluzká. Zavřel jsem děsem oči. Nezbylo mi než se chytit ještě více, jinak spadnu … bylo zde však riziko, že mu při tom manévru vyklouznu úplně. Teď, nebo nikdy! zakřičel na mě vnitřní hlas. Prudce jsem otevřel oči, pustil se jednou rukou a vymrštil ji do vzduchu.

Ruka přistála na hubené paži a pevně ji sevřela. Nyní jsem měl možnost chytit i druhou rukou ještě pevněji jeho zápěstí a on mého. S heknutí zabral a vytáhl mě téměř nahoru, to jsem již dosáhl na skalní římsu, zapřel jsem se a pomáhal mu při tahání. Ruka mi strašně klouzala po hladkém povrchu.
Konečně se mu podařilo dostat mě nahoru, byl jsem k smrti vyděšený, tento zážitek si budu pamatovat do konce života. Chvíli jsme se schoulili do výklenku ve skále poskytujícího menší provizorní závětří, a odpočívali. Ač jsem toho netvora ze srdce nenáviděl, tentokrát jsem mu vděčný, a bylo mi jedno z jakého důvodu mě nenechal spadnout. Vyčerpaně jsme oddechovali a pára valící se z našich úst se rozplývala v mléčně bílé mlze a roji zdivočelých sněhových vloček.
Po chvíli jsme se zvedli a pokračovali v cestě, opět jsem šel první. Můj krok byl teď mnohem obezřetnější a váhavější než předtím, že mě občas musel netvor popostrčit. Nakonec jsme do doupěte dorazili bez úhony.
***
Seděl jsem na proleželé matraci, zabalený od hlavy až po paty do dek, a když myslím od hlavy tak doslova - z huňaté zelené deky lemované po obvodu žlutým pruhem, mi čouhal jen červený nos, oči a zplihlá patka. O kus dál, ležel na kamenné podlaze bílý hrníček s kouřícím kafem.
,,Už nikdy víc…" zopakoval jsem během dneška již asi po páté. Křečovitě jsem zavřel oči a otřásla mnou zimnice, pak jsem oči opět otevřel. Netvor seděl, jako vždy, u svého stolu a ignoroval má muka.
Váhavě jsem na něj pohlédl a nakonec ze sebe vymáčkl: ,,Díky…"
Odvrátil zrak od své práce a jakoby neslyšel, zeptal se: ,,Co prosím?"
,,Díky žes … žes mě nepustil." zamumlal jsem a následně předstíral, že mě strašně zajímá pavučina v rohu jedné skříně.
Ušklíbl se, ale tak nějak … jinak… ,,Nemysli si, že jsem to udělal proto, že by mi snad na tobě tak moc záleželo. Potřebuji tě pro dokončení svého plánu, toť vše."
,,I přesto díky." řekl jsem nepřekvapeně.
Dalších asi deset minut jsme mlčeli a každý si hleděl svého - netvor pokusů a já pavučiny. Nakonec jsem přece jen sebral odvahu a zeptal se: ,,Jak se jmenuješ?"
Pohlédl na mě výrazem typu: a jinak jsi zdravý? Po pár vteřinách trapného ticha nakonec odpověděl, avšak ne to co jsem chtěl slyšet: ,,Proč?"
,,Jen tak." řekl jsem a udělal pro změnu výraz typu: a co jako? Máš snad problém s tím, že se ptám?
,,Nepotřebuješ vědět jak se jmenuji." zabručel a vrátil se k pokusům.
,,Ale já chci." prohodil jsem jakoby náhodou a našpulil rty, přitom jsem jedním okem sledoval jeho reakci. Samozřejmě jsem se žádní nedočkal, tudíž jsem se jal opět pozorovat pavouka pojídajícího na své pavučince bezbrannou mouchu, ach … jak moc jsem s ní cítil.
,,Jmenuji se Ghost." ozvalo se nakonec.
Trochu jsem se zakřenil, divné jméno.
,,Těší mě." ironie v mém hlase by se dala krájet.
,,Až se vzpamatuješ, půjdeme znovu do akce." pronesl po chvíli jako by nic aniž by odtrhl zrak od mikroskopu.
,,Ani za nic." odsekl jsem a zahalil si dekou i obličej, takže jsem vypadal jako zdeformovaná, zelená, bowlingová kuželka.
,,Ale ano. Myslím, že po dnešku nebudeš mít šanci odporovat."
Neodpověděl jsem.
,,Pověz, pročpak jsi tehdy uposlechl? Věřím, že jsi měl v plánu nás zradit, nesplnit úkol, klidně bys pro ten svůj ubohý lid i zemřel. Ale tys i přesto udělal co se po tobě chtělo. Copak tě k tomu vedlo?" provokoval dál.
,,Už dost!" zakřičel jsem a shodil deku z hlavy. Chtěl jsem mu jednu ubalit, ale zastavil mě v tom řetěz držící mou ruku pevně pod zámkem. Z ničeho nic jsem sebou začal škubat jako zběsilý, zrak mi zrudl jako vzteklému býkovi. Brzy jsem si tak rozedřel kůži na zápěstí a na starém, rezavém kovu se začaly vytvářet maličké cestičky krve, jenž z nich následně odkapávala na deku a matraci. Musím odsud utéct!

6. kapitola

2. července 2014 v 20:59 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

UŽ NENÍ CESTY ZPĚT

(březen 2014)

A je tady š(v)estka ;) :D !!
Kratší kapitola, ale o to se tady bude více mluvit :)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Lidé procházeli zasněženým městem, z několika domů stále ještě stoupal slabý dým, záchranáři prohledávali zdevastované domy. Mnoho obyvatel města odnášelo do aut zbytky svého majetku, který se ještě podařilo zachránit, jiný oplakávali své právě nalezené mrtvé známé a rodinné příslušníky.
Úplně na okraji u malého zelenkavého domku nejblíže k nám seděla na verandě holčička, něco držela v rukou a plakala. Do očí se mi nahrnuly slzy, co to ty příšery udělaly?! Co to udělaly s tímto městem?! Co to udělali všem těm rodinám?! Co to udělali s New Barrow?!
,,Vy cynické bestie … " zamumlal jsem, smutkem a vztekem stažené hrdlo mi nedovolovalo mluvit hlasitěji.
,,Tahle troska, že má být hlavním aktérem tvého "úžasného" plánu?" pronesl posměšně vyšší netvor a při slově úžasného protočil oči.
,,Ano," odpověděl mu nevzrušeně první, ,,prozatím ho pouze necháme se dívat, brzy pochopíš proč." a škodolibě se usmál. Vyšší netvor sáhl hluboko do kapsy svého černého kabátu a vytáhl zlaté kapesní hodinky, otevřel je a podíval se na čas, chtěl tím dát svému druhovi najevo, že ho nebaví tady s ním ztrácet čas a měl by si rozhodně pospíšit.
,,Trpělivost, můj brachu, protože tak, jak známo, růže přináší." dodal můj věznitel, bez toho že by na druhého netvora pohlédl.
Odvedli mě níže do údolí, tudíž jsme stáli téměř u zelenkavého domku. Nyní jsem zcela zřetelně viděl tu malou holčičku, mohlo jí mýt nanejvýš osm let, v rukou pevně svírala šedivého, huňatého plyšového medvídka s velkou bledě červenou mašlí kolem krku, chyběla mu jedna ruka a ucho a byl trochu potřísněn krví. Dívčina usedavě plakala, náhle se zarazila - ze dveří vyšli dva záchranáři, nesli nosítka a nich tělo přikryté bílou plachtou. Dívka vytřeštila oči, položila medvídka lavičku, na níž seděla, a běžela k nosítkům, křičela přitom "mami! mami!"strhla z těla plachtu, objala mrtvé tělo a plakala ještě více než předtím, z domu vyběhl třetí záchranář, popadl dívku za paže a snažil se jí odtáhnout pryč, ona se ale vzpouzela, stále křičela, plakala a nechtěla svou mámu opustit. Záchranáři se nakonec podařilo ji od ženy odtrhnout a odvést pryč. Nemohl jsem se na to dívat, odvrátil jsem zrak, netvor - můj únosce mě však hbitě popadl za bradu a násilně ji otočil zpět.
,,Jen se hezky dívej!"
Byl jsem vzteky bez sebe, třásl jsem se, už jsem se nedokázal udržet, ze všech sil jsem se snažil vymanit ze sevření těch dvou, z ničeho nic mě pohltil nekontrolovatelný záchvat vzteku, byl jsem jako posedlý, netvoři mi museli zacpat ústa a poodejít se mnou o kus dál, abych nás neprozradil.
,,Konečně, je to tady!" zasmál se můj únosce, ,,můžeme začít."
Vytáhl z koženého pouzdra na opasku nůž a rozřízl mi pouta. Překvapeně jsem vykulil oči a pozvedl obočí. Během několika vteřin jsem to ale nechal plavat, zamračil jsem se jako rozzuřený lev a vrhl se na netvora třímajícího v ruce nůž, můj útok však snadno odrazil a odhodil mě asi o metr dál. Ztěžka jsem se zvedal ze sněhu.
,,Co po mě chcete…?" skoro jsem zašeptal.
,,Něco velice jednoduchého, v tom stavu by to pro tebe neměl být problém." řekl vítězně nižší netvor a dřepl si ke mně.
,,Jen půjdeš tam dolů do města a přivedeš pár lidí, toť vše, jak snadné nemyslíš? Žádná námaha."
Hodil jsem po něm překvapený pohled, to po mě přece nemůže chtít!
,,Jak můžeš být tak naivní a myslet si, že něco takového udělám jen proto, že ty řekneš?" prohlásil jsem pevně.
,,Kdybych byl naivní, mohl bych činit toto?" vytáhl s dalšího pouzdra na opasku něco jako miniaturní ovladač, zmáčkl zelené tlačítko a … v tu ránu mi celým tělem projel elektrický šok. Znovu jsem se svalil na zem, křečovitě zavřel oči a svíral spánky, protože po šoku následovalo nesnesitelné pískání v uších, rvalo mi to mozkové nervy. ,,Vidíš, budu přesně vědět, kde jsi a budu tě bedlivě sledovat, budeš-li neposlušný, což ale myslím si nenastane, potrestám tě za to podobným způsobem a podle závažnosti tvé neposlušnosti zvolím taktéž stupeň trestu, toto byl pouhý třetí stupeň a celkem jich je deset, tak si předem pořádně rozmysli zda budeš sekat latinu či ne."
Ukončil svůj proslov, já se stále válel po zemi a nemohl jsem se vzpamatovat, nakonec sem i podařilo dostat se na nohy.
,,A teď běž, přiveď kohokoli, ale ať jich je co největší množství." rozkázal a vrazil mi do ruky vysílačku.
Nehnul jsem ani brvou. Nepomohly ani následující elektrické šoky do pátého stupně, ale už i ty mne značně vyčerpávaly a chvílemi jsem měl pocit, že to už ani nevydržím … po šestém jsem předstíral, že jsem to vzdal a vydal se do města. Nikoho nepřivedu! Nikoho! Ať si se mnou dělají ty hnusné potvory co chtějí! Já se jim neodevzdám a nezradím svůj lid! Budou vědět, že jsem neudělal co jsem měl a budou mě mučit šoky dokud jim nepodlehnu a nezemřu, ale pro svůj lid tuto oběť klidně podstoupím. Kráčel jsem městem a pozoroval tu naprostou zkázu, hlavou se mi honily prazvláštní myšlenky, nebezpečné myšlenky, které mě nutily k přesnému opaku toho co jsem plánoval udělat … ! Snažil jsem se je vypudit, ale byly stále silnější.
,,Matte…?!" zaslechl jsem ten známý medový hlas. Pomalu jsem se otočil a nemohl uvěřit tomu co vidím, není to jen má představivost? iluze? ne, není! je to…
,,Mio!" rozeběhli jsme se k sobě a objali se tak silně a toužebně jako ještě nikdy předtím. Mia plakala, jen já ne … proč?!
,,Matthew! Matte! Jsi to opravdu ty, myslela jsem že tě zabili, že jsem tě nadobro ztratila."
,,Ššš … jsem tady, teď nás už nic nerozdělí." šeptal jsem jí konejšivě do ucha. Náhle se mi v hlavě rozezněl děsivý, hlasitý smích … smích tak šílený, že jsem se chtěl ohlédnout, jestli za mnou někdo nestojí. A teď už jsi jen moje! Ty a ti další, už neuniknete … můj pán bude rád.Zlomyslně jsem se ušklíbl ale ihned na to jsem se zarazil a vytřeštil oči. Co se to se mnou děje?!! Já přece nikoho nechci odvést! A proč tu bledou bestii schovanou v lese za námi ve své hlavě nazývám pane?!
,,Matte … Matte .. ? děje se něco."
Až nyní jsem si uvědomil, že na mě Mia mluví, spatřil jsem ten její ustaraný výraz a vyloudil jsem na své tváři jemný úsměv, umělý ale tak dokonale věrohodný.
,,Vůbec nic." odpověděl jsem. ,,Mio, musím ti toho tolik říct, byl jsem unesen několika těmi upíry, nebo co to je," Mia mi zobala z ruky, měl jsem z toho radost, ale nechápal jsem proč … a proč jí vůbec lžu?! DOST!! - chtělo se mi křičet, ale nedokázal jsem to, nedokázal jsem zastavit proud lží valících se z mých úst. Jako by se do mého těla ukryla nějaká zlá, ďábelská síla, posedla mě a nyní mne ovládala, manipulovala se mnou jako s robotem. A já proti tomu nezmohl zhola nic, jen jsem dále pokračoval ve své smyšlené historce, ,,a ti mě chtěli odvléci pryč, bránil jsem se, ale bylo mi to k ničemu, naštěstí se objevili nějací lidé, ozbrojení lidé, upíry zabili a mě zachránili, nějakou dobu jsem se u nich zotavoval, teď už jsou na cestě sem aby nám pomohli." Teď Mia zapochybovala o mém příběhu, to bylo zlé.
,,A jakto, že tady nepřišli už dříve? Záchranáři tu pracují už přes dva měsíce.."
Sakra … mysli mysli! … musím si rychle něco vymyslet, něco věrohodného, no … snad bude stačit to, že Mia mi odjakživa bezmezně důvěřuje a nebude si myslet, že bych jí snad podrazil.
,,Protože, jak jistě víš, ti upíři mají obrovskou sílu a těm jednotkám, byť dobře vybaveným, trvalo dlouho, než ty bestie přemohli, utrpěli ale velké ztráty. Teprve nyní jsou připraveni nám pomoci…" zarazil jsem se, sklopil oči a udělal co nejpřesvědčivější nenucený výraz.
,,Co je Matte?"
,,Upíři se vracejí." nemohl jsem uvěřit, jak dokonalý herecký talent se ve mne skrýval. Mia si hrůzou zakryla ústa a vrhla na mě vyděšený pohled.
,,Už ne…" prosila přidušeně.
,,Proto jsem zde, nechtěl jsem uvěřit, že jsi mrtvá a odešel jsem ze základny dříve, pojď musíme začít evakuovat lidi, mám sebou vysílačku, dám vědět jednotkám kde jsme." zapnul jsem vysílačku a čekal.
,,Kapitáne Allene? … kapitáne Allene." dál jsem si vymýšlel.
,,Slyším." Ozval se z druhého konce vysílačky ten známý, odporný hlas.
,,Za jak dlouho dorazíte?"
,,Asi za patnáct minut budeme na jižním okraji města, začněte s evakuací, je bezpodmínečně nutné dostat lidi do bezpečí dříve, než se sem přiženou ty stvůry."
,,Rozumím kapitáne, jdeme na to."
Ihned po rozhovoru jsme se s Miou rozutekli po celém městě. Záchranáři nám nechtěli věřit, že by zrovna ten George Allen nařídil evakuaci aniž by s tím seznámil v první řadě je samé. ,,Podal jsem jim vysílačku. Hlas v něm nařizoval všem záchranářům ať evakuují město, ten zatracený upírský zmetek napodobil hlas kapitána Allena dokonale! Během čtvrt hodiny stáli všichni u okraje města. Uplynulo dalších pět minut, deset a jednotky stále nikde, začínal jsem se strachovat, že to praskne a se mnou bude amen. V ruce mi zachrčela vysílačka: ,,Matthew Jenkinsi, jste tam?"
,,Ano kapitáne?"
,,Matthew, je tam někde kapitán záchranné služby?"
,,Předám." a už jsem podával vysílačku dotyčnému.
,,Kapitáne, kde jste? Upíři tu můžou být každou chvíli, lidi jsou vyděšení." řekl rázně a již trochu podrážděně záchranář.
,,Narazili jsme na překážku, ta minulá vichřice nadělala opravdovou paseku, přes cestu v lese asi deset minut od vás je spadlý strom, nemůžeme tudy přejet, musíme to jet otočit, ale pár našich lidí zůstane u stromu a vy budete muset jít za námi, nemůžeme si dovolit plýtvat časem. Je to příliš nebezpečné."

,,No dobrá," řekl ne příliš přesvědčeně kapitán, "ale nezdá se mi to jako nejlepší řešení, co když budeme napadeni během cesty?"

,,Máte snad jiný nápad? Dostali jsme hlášení, že upíři táhnou na severovýchod, přímo k městu, ani ne za hodinu tu budou, půjdeme vám naproti, ale nyní musíte hlavně rychle vyrazit!" poté se ozvalo už jen chrčení oznamující, že dotyčný vysílačku vypnul.

Záchranář mi podal vysílačku, povzdechl si a prohlásil. ,,Tak panstvo, musíme jít, jednotka má nějaké komplikace a my proto musíme z časových a bezpečnostních důvodů za nimi, skupina jejich lidí nám vyrazí naproti, zatímco ostatní pojedou otočit auta a pak ihned nastoupíme a odjedeme odsud pryč. Jdeme!"
Masa lidí se na povel pohnula kupředu, já zůstal schválně vzadu a snažil si urovnat myšlenky. Co jsem to proboha provedl?! Proč jsem to nedokázal zastavit? Co mě k tomu nutilo?

***
Ghost schoval vysílačku a zlomyslně usmál. Kývl na Nera a pravil: ,,Přiveď zbytek, a pospěš si." Nero lehce kývl a zmizel.

5. kapitola

2. července 2014 v 20:56 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PŘEKVAPENÍ

(březen 2014)


Další kapitola je tady a já doufám, že to bude aspoň trochu za něco stát ;) Jinak teď budu muset hodně přemýšlet, páč co se příští kapitoly týče - už mám cca jasno jak to bude pokračovat, ale musím to nějak vhodně sesmolit do PC, aby to nějak vypadalo, mělo to hlavu a patu a bylo to min. na 2 - 3 stránky Wordu :D
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Malým bílým kamínkem jsem udělal zářez do špinavé, studené stěny jeskyně, už to budou přibližně 3 týdny co zde trčím. Zamyšleně jsem si přejel dlaní po pichlavém strništi, které mi začínalo rašit na tváři. Celé dny jsem proseděl téměř se v jedné a té samé pozici a hleděl jsem nepřítomným pohledem před sebe … nechtělo se mi hýbat, nechtělo se mi přemýšlet, nechtělo se mi dýchat … nechtělo se mi žít. Večer mě pak z toho nehýbání bolelo celé tělo, krom toho mě trápily noční můry a když ne ty, tak aspoň nespavost. V zrcadle jsem viděla ty tmavomodré, skoro až černé, kruhy pod očima.
O svém vězniteli jsem se za tu dobu nedozvěděl vůbec nic, dokonce ani jeho jméno! Tak moc byl zamlklý a nedůvěřivý, své soukromí si pečlivě chránil a někomu jako mě do toho přece nic není. Znovu, jako již tolikrát během mého pobytu zde, přede mě předstoupil, tentokrát se ale ve výrazu jeho tváře zračilo něco zvláštního, něco co jsem na něm ještě nikdy neviděl - jakási podezřelá spokojenost.
,,Je čas," pravil, ,,musíš se ale nejdříve trochu upravit, takhle nikam nemůžeš." dořekl s malou dávkou odporu ve hlase. Skoro jsem zrudl, krev se mi v žilách vařila, TO TY JSI ZE MĚ UDĚLAL TUHLE TROSKU!! - chtělo se mi křičet, ale zadržel jsem vztek, stejně by to nikam nevedlo, napočítal jsem v duchu do pěti a dělal jako že jsem to přeslechl. Odemkl mi pouto na ruce a hrubě postavil na nohy, byl jsem dost zesláblý a navíc jsem měl neustálým sezením nohy úplně zdřevěnělé, málem se mi podlomily, jako by to snad ani nebyly moje vlastní nohy, ale jen chůdy na nichž jsem stál poprvé v životě. Prošli jsme kovovými dveřmi a zavedl mě do maličké chodbičky, hned nalevo těsně vedle kovových dveří, kde jsme se museli přikrčit, abychom vůbec prošli. Zdi kolem nás byly tak úzké, že jsem na sobě počínal pociťovat příznaky klaustrofobie, a to i přesto že mě nikdy předtím netrápila! Chodba naštěstí nebyla dlouhá, jen asi pět set metrů, na jejím konci se nacházela místnost obdélníkového tvaru o velikosti asi 9 x 4 metry. V delší straně napravo od nás bylo v zemi zabudováno něco jako bazén, samozřejmě s kamennými okraji zevnitř, na dně po levé i pravé kratší straně se pak nacházely dva kulaté otvory pokryté sítem, a do bazénu přímo ze zdi tekla křišťálová voda, nejspíš pramen. Když jsme přišli blíže, všiml jsem si, že podél delší strany bazénu, taktéž u dna, jsou ještě další tři kulaté otvory, ty byly ale momentálně zakryty nerezovým víkem. Překvapilo mě, že okraje bazénu byly pokryty podlahou z rovnoměrně naskládaných bílých, béžových, světle šedivých a lososových kamenů, tvořících dohromady krásnou mozaiku. Nalevo od bazénu byl kovový stojan a v něm zavěšen starý, bílý avšak již značně oprýskaný lavor ze stejného materiálu, pod lavorem byla vysoká válcovitá nádobka, vypadala jako sprej, poté štětka na holení, břitva, brousek, pár bílých ubrousků, tuhé a podle vzhledu pravděpodobně přírodní mýdlo, žínka a na boku stojanu ještě viselo pár zašedlých ručníků. Ještě jsem spatřil starou tmavě hnědou otáčecí židli s opěrkou na hlavu, než jsem si ji ale stihl pořádně prohlédnout, netvor zavelel: ,,Do vody!" vytřeštil jsem a na něj oči … to jako … svlíknout … ?!

***

Pohledem vraha jsem probodával postavu přede mnou, brousící břitvu oslnivě se lesknoucí při sebemenším pohybu. Ani jsem se nehnul, jen jsem tak seděl, mírně nahrbený, zamračený, ústa zkřivená do nenávistné grimasy, téměř rovná hladina vody obepínala mé tělo až do výše prsou ve své mokré náruči, již značně vychladla (vrtalo mi hlavou proč je celkem teplá? na Aljašce přece žádné teplé prameny nejsou!) a mě naskakovala husí kůže. Nevnímal jsem to. Nohy křečovitě zkřížené přes sebe, dlaně zatnuté v pěsti. V tom tlaku způsobeném vztekem mi ve spáncích něco škublo, jako nerv, lekl jsem se a trochu sebou trhl, ale jinak nic. Náhle jsem pocítil strašný nával zlosti a zabijácké touhy, jako ještě nikdy předtím, ruce se mi počaly třást a čeřily dosud klidnou hladinu, v obličeji jsem rudnul, tváře se rozhořely hněvem. Byl to strašný pocit a pro mě, jindy celkem flegmatika s notnou dávkou sebekontroly, šok. Uchopil jsem svůj nos mezi palcem a ukazováčkem, abych zabránil vniku vody, zhluboka jsem se nadechl a s křečovitě zavřenýma očima se ponořil až na kachličkovou zem na dně bazénu. Hlava mi kdesi uvnitř bolestivě pulsovala, jakoby mi v ní zevnitř bušily miliony kladívek. Nechal jsem nos nosem a oběma rukama popadl hlavu, ústa zkřivil do trýzněné grimasy a odhalil při tom zuby. Bylo mi v tu chvíli upřímně jedno, že mi vody proudí do úst a pak do krku, do nosu, do uší … prudce jsem otevřel oči a ústa zároveň, chtělo se mi křičet, mé tělo se samo od sebe začalo třást jako osika. Pak nastal zlom, jako by někdo přestřihnul pásku filmu, třes, vztek, tlak, bolest - to všechno naráz odeznělo. Tělo se uvolnilo, oči se počaly přivírat jako před omdlením, i ústa se již pozavřela, jen dlaně stále ještě třely mezi prsty pramínky vlasů, až byly v kloubech zcela bílé. Obraz se rozmazával, myslel jsem, že jsem mrtvý. Pohlédl jsem vzhůru, skrz průzračnou hladinu vrazila do vodního prostoru hubená bělostná ruka v černém rukávu, popadl mě za paži a vytáhla nahoru, přičemž mi dva drápy udělaly rameni menší šrámy.
Jakmile jsem se dostal na vzduch, vší silou jsem se chytil okraje bazénu a vykašlával z plic vodu, na zádech mi přistála taková rána, že mi málem vyrazila dech, ale pomohla posledním zbytkům vody dostat se ven. Lapal jsem po dechu a opřel se čelem o mokrou kamenitou podlahu. Netvor dřepěl vedle mě a ždímal si mokrý rukáv, beze slova se postavil a odešel mi pro osušku.
Přisunul přitom židli i s čistým oblečením a osuškou. Pak odešel zpět ke stojanu a hleděl si tam svého. Váhavě jsem vystoupil z vody, rychle se osušil a vklouzl do oblečení. Staré černé tričko a maskáčové kalhoty, to nějak překousnu, a nějaké ošoupané šedivé tenisky. Ušklíbl jsem se, neměl jsem ale moc na výběr, snad je to jen provizorní. Kéž bych tu měl své černé Conversky a riflovou vestu.
,,Hotov?" ozvalo se z druhé strany místnosti.
,,Hm.." zněla má stručná odpověď.
Posunkem mi naznačil, že mám jít i s židlí k němu. Stál jsem na místě a založil si ruce na prsou. Nechtělo se mi do toho, nevěřil jsem mu ani nos mezi očima … a popravdě … nejraději bych mu ten nos zlomil nadvakrát. Zavrčel jako vzteklý pes, ignoroval jsem to. Přišel tedy ke mně, téměř odhodil židli blíž ke kovovému stojanu. Popadl mě a odvlekl jako nějakého malého fracka k židli. Když jsem spatřil břitvu na stole, napadla mě spásná myšlenka, a proto jsem se do křesla posadil dobrovolně. Očividně ho překvapilo, že náhle spolupracuji. Sepnul jsem dlaně, položil si je na klín a na oko netrpělivě poklepával nohou.
,,Tu radost ti neudělám." řekl s odporným úsměvem, aniž bych to čekal, popadl mé ruce, rozerval je od sebe div mi nepřelámal prsty, a už jednu ruku kolem zápěstí uvazoval silným koženým páskem, teprve teď jsem si všiml, že jich je na židli hned několik párů! Jal jsem se bránit, snažil jsem se odtrhnout jeho ruku z té mé, ale bezvýsledně, zatnul jsem dlaň v pěst a vší silou jej udeřil do tváře. Hekl bolestí, dotkl se bříšky prstů poraněného nosu - pohlédl na ně a spatřil krev, vztekle zavrčel a ohnal se po mě drápy, na poslední chvíli jsem si stihl zakrýt obličej volnou rukou, jinak by mi už do konce života zdobilo tvář několik hlubokých jizev. Sykl jsem, když mi dlouhé ostré drápy rozsekly kůži na boku předloktí a krev vystříkl až na židli, zasáhla také trochu jeho tričko a mé kalhoty. Bez ohledu na zranění se na mě opět vrhnul, byl mnohonásobně silnější než-li já, neměl jsem šanci, i přesto jsem se ale bránil dál.
Během několika minut jsem již seděl připoutaný snad všude - kolem zápěstí, paží, stehen, lýtek, břicha, hrudníku a dokonce i krku a čela! Teprve nyní si netvor ošetřil krvácející nos, jeho krev byla jiná než lidská - tmavší, téměř černá a hustší. Poté vzal štětku, namočil ji do pěny na holení a potřel mi s ní tváře a část krku. Na jednu stranu jsem si připadal jako idiot a na druhou to aspoň příjemně chladilo. Netvor odložil štětku a nádobku s pěnou na stojan, uchopil dokonale nabroušenou břitvu a dlouhými tahy přejížděl po mé kůži. Původně jsem měl v plánu sebou škubnout a navždy tak ukončit tuto nekončící mizérii, bohužel jsem si v mé ukvapenosti nevšiml pásků na židli. Během chvilky byl se mnou hotov. Odepnul mi pásky na čele a odnesl břitvu. Provokativně pohlédl na nůžky, dotkl se jich konečky prstů a poté odvrátil zrak zpět na mě. Došlo mi o co mu jde.
,,Jestli se dotkneš mých vlasů, zabiju tě!" cokoli, ale vlasy zkrátka ne! Na to jsem háklivý od jakživa.
Ušklíbl se a nechal nůžky na svém místě. ,,Aspoň budeš věrohodnější." Dodal při odepínání zbylých pásků. Co má sakra za lubem?!

***

Kráčeli jsme zmrzlou krajinou, i v huňatém, hnědém kabátu jsem se klepal jako ratlík. Netvor mě táhl za provaz, pevně přivázaný k mým zápěstím, za sebou jako psa hluboko do lesa. Co chvíli jsem zakopl o nějaký, pod sněhem skrytý kořen či kámen, a tak tak udržel rovnováhu, bez možnosti používat ruce a navíc v husté tmě, kdy jsem neviděl takřka nic to bylo dosti pracné. Asi po hodině jsem si i přes noční tmu všiml, že les začíná řídnout, po dalších patnácti minutách jsme již stáli na okraji lesa. Stála tam nějaká postava, pravou ruku zasunutou v hlubokých kapsách dlouhého kabátu. Otočila se naším směrem a k mému vězniteli promluvil hluboký mužský hlas, jenže … strašnou šifrou … další z těch oblud, zmocnil se mě strašný strach, on mě snad chce prodat jinému netvorovi?! Proč ale zrovna zde? Proč ne hlouběji v lese? Poprvé v životě jsem mého únosce slyšel mluvit stejnou šifrou, jakou mluví celá jeho rasa. Znělo to zvláštně, hodně zvláštně, zvláštněji a divněji než, když mluvil anglicky ale tou jeho intelektuálskou formou. Raději jsem se rozhlížel kolem, přestože jsem nic neviděl. Stále lepší než se dívat na ně. Z přemýšlení mě vytrhlo až silné škubnutí provazu, jdeme dále.
Ale kam dále? …
Oba netvoři mířili stále více na jih, občas odbočili na jihozápad ale po několika desítkách metrů se opět srovnali směrem k jihu. Poznal jsem to podle měsíce svítícího na krajinu kolem, a všiml jsem si ještě něčeho - když měsíc osvítil tvář druhého netvora, mohl jsem jasně vidět na jeho tváři hluboké jizvy … byl to ten samý, jehož jsme potkali v den mého únosu. Polkl jsem.
Za celou cestu spolu ti dva nepromluvili jediného slova, jen se občas zastavili, aby se zorientovali, podívali se jeden na druhého, posunky ukázali kudy by měli jít, kývli na sebe a šli dál. Cesta trvala zhruba další hodinu, možná hodinu a půl. Drali jsme se přes mohutné závěje, přes skalnaté kopce, přeskakovali zmrzlé potoky, docházely mi síly a byl jsem promrzlý na kost. V duchu jsem se modlil, aby byl cíl již blízko, ať je tam cokoli. Bůh mě nejspíš vyslechl, ale krom toho pro mne přichystal tvrdou zkoušku.
Zastavili jsme se na kopci, z něhož bylo dobře vidět na rozlehlé údolí pod námi. Vyčerpaně jsme zvedl a zrak a to, co jsem spatřil mi vyrazilo dech.

4. kapitola

2. července 2014 v 20:53 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

NOČNÍ MŮRA

(březen 2014)


Bylo pravé poledne a já se procházel šedivými uličkami města, které mě zavedly na velkou plošinu z žulových kostek. Plošina měla tvar kruhu a byla obklopena vysokými paneláky a mrakodrapy, jenž od sebe stály všemi směry v přesně stejných vzdálenostech, jako podle pravítka! Byl jsem si stoprocentně jistý, že se nacházím v mém rodném městě - Oklahoma City, vypadalo však úplně jinak než ve skutečnosti. Byl jsem zmatený, dal bych ruku do ohně za to, že toto skutečně je Oklahoma a její okolí mi přitom bylo nyní tak cizí … prošel jsem náměstím a zastavil se u velké fontány, chvíli jsem si prohlížel stříbřitě se lesknoucí mince na jejím špinavém dně, vypadaly jako perly v písku na dně moře, pousmál jsem se a pokračoval v cestě. Prošel jsem skrz celé náměstí a zamířil mezi smutně vyhlížející budovy, normálně jsem znal téměř každou uličku tohoto města, ale teď jsem nedokázal najít cestu, nevěděl jsem jak se z dostat ven z tmavého, betonovo-kovového labyrintu, zmocňovala se mě panika … chci ven! Ale jak?! Zahlédl jsem jakési dveře, obyčejný vchod do jednoho z paneláků jakých jsem zde už viděl spousty, tyto dveře mě však něčím přitahovaly, něčím neznámým, tajemným a magickým. Zatáhl jsem za kliku a … vstoupil do malé světle hnědé místnosti bez oken, zavřel jsem za sebou a v tu chvíli se místností začal rozléhat strašný kravál, křečovitě jsem zavřel oči a zacpal si uši ukazováčky.
Trvalo několik minut než jsem si dodal odvahy a otevřel jedno oko, čímž jsem spatřil zdroj toho hluku - byla to zvláštní, asi třicet centimetrů tlustá plechová roura stříbřitě šedé barvy vystupující ze stropu místnosti a končící v podlaze, navíc byla zakončena jakousi poklicí. Co teď? Co počít? Náhle jsem si všiml dalších dveří na druhé straně místnosti, jaktože jsem si jich předtím nevšiml, když jsou přímo naproti těch, kterými jsem přišel?! Otevřel jsem je, všude byla černočerná tma. Vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře, udělal však sotva pár kroků a bolestivě jsem se kopl do něčeho tvrdého. Zatracený kámen! Pomyslil jsem si, když jsem se o něj však opřel, měl až podezřele přesné tvary - vysoký ale zároveň tenký kvádr. Zamrazilo mě! S vytřeštěnýma očima jsem na kámen pohlédl a poté jsem se rozhlédl kolem…všude byly černé pomníky a rudě zářící světla hřbitovních svíček! Na nic jsem nemyslil a spěchal zpět, dveřmi jsem téměř proletěl … a opět jsem se nacházel ve světle hnědé hlučné místnosti, prorazil jsem i jejími dveřmi a utíkal do města, stále jsem však nemohl najít cestu ven … a tak jsem bloudil mezi třemi "místnostmi" pořád dokola doufajíc, že nakonec konečně najdu někde východ.
Jak jsem tak opět stál bezmocně na náměstí s obličejem v dlaních, z ničeho nic mě někdo chytil ze zadu za ruku a třásl se mnou. "Vzbuď se!" přikázal mi hlas za mnou, chtěl jsem se ohlédnout a podívat se o koho jde, ale nedokázal jsem to, jen jsem zakřičel:
,,Já se chci probudit! Ale nedokážu to!" roztřásl jsem se jako osika, hlas jako by mě snad ani neslyšel a stejným klidným avšak rázným a skoro až nutivým tónem řekl:
,,Vzbuď se!"

,,Já nemůžu! Nejde to!" křičel jsem jako pomatený.

Prudce jsem se posadil, mé čelo bylo orosené krůpějemi potu. Byl to jen sen ... bože, mám já to zapotřebí?! Tolik stresu během pouhých pár dní!

,,Konečně jsi vzhůru." zaslechl jsem kdesi vedle sebe mrazivý hlas. Dezorientovaně jsem se rozhlédl.
,,Kde to jsem?" zeptal jsem se.

,,Na tom nezáleží," prohlásil netvor, ,,teď už ale pojď, v této místnosti již tvůj pobyt skončil." Téměř násilím mě vytáhl z postele, má chodidla se dotkla nepříjemně studené podlahy, až nyní jsem si uvědomil, že jsem jen v džínsech. Netvor popadl mé ruce a zaklapl kolem zápěstí kovová pouta, jasně, mnohem jednodušší než vázat provazy …

,,Kde je moje oblečení?!" štěkl jsem na obludku.

,,V hlavní místnosti, jdeme." Odpověděl stručně, chtěl jsem odporovat, ale nebylo mi to nic platné … byla mi zima, třásl jsem se, ale on to ignoroval a nechal mě trpět. Obvázal mi oči černým šátkem a vedl mě pryč. Podlaha v místnosti, kde jsem ležel, byla jiná než ta na chodbě, byla hladká a čistá zato v této byla pouze holá zem plná často ostrých kamenů, které bolestivě tlačily při každém mém kroku, hlína se při kontaktu s mými zpocenými chodidly měnila v mazlavou hmotu lepící se mi na nohy. Netvor mě držel za krk a vedl jako nějakého odsouzence na popravu (i když musím přiznat, že jsem si tak následujících několik měsíců skutečně připadal), jeho štíhlé, ale silné prsty obepínaly můj krk tak pevně, že jsem cítil jak mě řeže do kůže dlouhými drápy. Ani jsem se nebránil, neměl jsem na to dost sil. Konečně jsme zastavili, sundal mi šátek z očí a já zamžoural do polo-šera. Ale ne … už zase, pomyslil jsem si při pohledu na mini laboratoř a kout, kde jsem předchozí asi dva dny ležel. Netvor do mě strčil a popohnal mě tak vpřed, poté mě hrubě posadil na dvě značně rozležené matrace spojené vybledlým vínovým prostěradlem k sobě, aby tak tvořily větší a tím "pohodlnější" plochu. Matrací jsem si předtím nevšiml, ano, cítil jsem že ležím na něčem měkkém, ale nenamáhal jsem se přemýšlet co by to mohlo být, či se na to snad podívat, měl jsem na starosti mnohem závažnější věci. Docela jsem se tohoto provizorního lůžka štítil, co když je v něm nějaká verbeš? Blechy, štěnice, švábi … nebo snad něco horšího?! Na vábnosti mu nepřidal ani pravý roh, zastrčený do skulinky ve skále a částečně tak zakrytý jejím stínem, zašpiněný zaschlou krví. Neměl jsem však na výběr, i přesto že jsem, myslím si dlouho spal, byl jsem příliš slabý než abych kladl nějaký větší odpor, posadil jsem se a zavřel oči, snažil jsem se na nic nemyslet. Netvor si dřepl těsně vedle mě a opět mne připoutal za levé zápěstí k rezavému řetězu trčícímu ze stěny stály. Jakmile zaklapl zámek na poutu, prudce jsem otevřel oči, už zase jsem vězněm, prolétlo mi hlavou. Netvor se pomalu postavil a přitom mi hleděl hluboko do očí, pohled jsem mu opětoval, skrze černou zplihlou patku jsem na něj házel nevraživé pohledy, i když si z toho nic nedělal, bylo mi to jedno, chtěl jsem mu jen dát najevo, že mě tak snadno nezlomí! Odešel ke svému pracovnímu stolu, pohodlně se za něj usadil a začal si něco psát … že by poznámky? O mě … ? Odvrátil jsem od něj zrak a … leknutím jsem sebou trhl, přímo přede mnou někdo stál a prohlížel si mě, když jsem se však podíval pozorněji, uvědomil jsem si že jde pouze o můj vlastní odraz v zrcadle zastrčeném za jednou ze skříní. Na tváři mi naskočil krátký, téměř neznatelný úsměv - tak už vím co byla ta lesklá věc, kterou jsem tehdy nemohl poznat, když jsem byl ještě poloslepý. Nyní však bylo zrcadlo vychýleno více než předtím a já si mohl sebe samého důkladně prohlédnout … upřímně, vypadal jsem skutečně hrozně - křídově bledé tváře (ano, bledou kůži jsem měl vždy, tentokrát to byl ale extrém), velké tmavě šedé kruhy pod očima, kolem levého oka velká tmavě fialovo-hnědá podlitina, sáhl jsem si rukou na tvář a lehce po ní přejel, tím jsem si všiml i světlého hnědavého otlaku kolem zápěstí, pohlédl jsem na druhé zápěstí - i na něm byl od otlak. Do zrcadla jsem už znovu nepodíval, raději ne. Všiml jsem si masivních kovových hodin nad vchodem, kolem velkého ciferníku skákali dva vykulení raraši, blanitá křídla mocně rozpjatá do obou stran, oči div jim nevypadly z důlků, vyšklebená ústa odhalovala ostré mírně zahnuté zuby. Civěli přímo na mne, jako by se mi vysmívali. Hodiny na ciferníku ukazovaly za šest minut třičtvrtě na pět, poprvé co jsem za svůj pobyt zde věděl kolik je hodin. Zajímalo by mě jak dlouho jsem spal, ale neměl jsem odvahu se té obludy na to zeptat, beztak by mi ani neodpověděla. Jako by mi četl myšlenky se jen pár minut na to ozval: ,,Spal jsi dlouho, to je u Vás běžné?" poznal jsem ironii v jeho hlase, snažil se být důležitý, ale moc se mu to nedařilo, i když si to třeba myslel. Mlčel jsem, nebudu se bavit s takovým povýšeneckým idiotem. ,,Týden je docela dlouhá doba … a já myslel, že zimní spánek provozují pouze zvířata." uchechtl se, zamračil jsem se … týden, jak jsem proboha mohl spát týden? Leda by mě udržoval v kómatu … ale proč? Co se mnou dělal. Ta myšlenka mě nesmírně vyděsila.­
***
Už od prvního dne tady jsem byl docela haldový, v kómatu mě držela při životě umělá výživa, ale teď? Hlad už počínal být nesnesitelný, bylo to i slyšet. Snažil jsem se polykat, abych aspoň na několik vteřin hlad nějak zahnal a nekručelo mi v břiše tak hlasitě, ale za chvíli jsem již neměl ani z čeho, sliny mi docházely, místo nich jsem měl v ústech jen trošku husté pěny. Netvor se náhle zvedl a někam odešel, nevěnoval jsem tomu pozornost, za chvíli jsem ale slyšel jeho kroky, jak se vracejí zpět, neohlédl jsem se, snažil jsem se působit co nejvíce ignorantsky, především pak když se zastavil u mě. O kamennou podlahu klaplo nějaké sklo, pak netvor odkráčel. Nejistě jsem pootočil hlavu a spatřil na zemi bílý talíř, troche obitý kolem krajů, a hrnek bez ucha stejné barvy akorát zdobený zlatým proužkem po obvodu. Protože jsem se díval jen tak zboku, nerozeznal jsem, co to je na talíři, pootočil jsem hlavu trochu více - ležel tak plátek krvavého masa, a když říkám krvavý rozhodně tím nemyslím krvavý steak, ale syrové maso urvané přímo z těla, ani nebylo opláchnuté, pořád bylo zmazané od krve, jenž při stékání tvořila na talíři malou rudou kaluž. Zkřivil jsem obličej hnusem. ,,Buď toto nebo nic." řekl netvor přísným hlasem, povšimnuvší si mého gesta. No jo … ale co je horší? Salmonelu jsem ještě nikdy neměl, nevím jaké je umírání na ni, takže jsem nemohl zvážit jestli by bylo lepší pojít hladem či na vážnou nemoc. Hlad a pud sebezáchovy byly však silnější, dlouho jsem se proto neupejpal a natáhl se pro plátek, během toho jsem si kalhoty troche pokapal krví. Zakousl jsem se do tuhé, vláknití hmoty, silně páchnoucí krví, troche se mi zvedal žaludek. Nacpal jsem maso do sebe co nejrychleji a rychle zapil vodou v hrnku. Otřásl jsem se. Ale aspoň mě už nesužoval hlad ani žízeň.
Jelikož jsem předtím myslel především na hlad, zapomněl jsem na zimu, až nyní se jsem pociťoval, jak se už nějakou dobu vkrádá pod mou kůži, byl jsem celý jako led.
,,Kde je moje oblečení?" zavolal jsem na něj.

,,Schované." zněla stručná odpověď.

,,A proč jsem ho pořád nedostal?" snažil jsem se dosáhnout svého.

,,Na pár dní musíš zůstat v chladu." Znělo to, jakobych byl právě tím kusem masa, který jsem před chvílí sněl a měl bych zůstat v mrazáku.

,,Vždyť dostanu zápal plic ty parchante!" zakřičel jsem.

,,Ale no tak, není třeba být vulgární," řekl s ledovým klidem, ,, žádný zápal plic nedostaneš, nepíchnul jsem ti látku, jenž posílí tvou imunitu, takže se nemusíš obávat. Asi za pět dní ti tvé oblečení vrátím."

Zalapal jsem po dechu: ,,Pět dní?! Ty jsi se zbláznil!"

,,Když se na to díváš takto, ale vůbec … povolil jsem ti snad tykat mi? Ne, nepovolil, takže se koukej chovat slušně." pohrdavě jsem si odfrknul.

V sedm hodin ke mě přišel, aby mi píchnul tu jeho "pro imunitní látku", bránil jsem se, to raději chcípnu zimou, ale co jsem proti němu zmohl? Napíchl mě a pak spokojeně odešel, přitom jsem zaslechl, jak si pod "vousy" mumlá: ,,Vyvíjí se to velmi dobře…"
A takto to šlo po dalších několik měsíců, pořád dokolečka to samé - brzy ráno budíček a "první snídaně" = injekce, o hodinu později snídaně skládající se ze syrového krvavého masa a vody, v poledne další injekce, v jednu hodinu odpoledne oběd, stejný jako snídaně, v pět hodin injekce a v šest večer večeře, taktéž stejná jako snídaně a oběd. Byl jsem z toho už vyčerpaný. Několikrát se mi podařilo mu vyrazit nebo vykopnout injekci z ruky, ale nato jsem schytal silnou ránu do obličeje, následovalo svázání a injekci jsem se nakonec nevyhnul. Jednou už ho to ale přestalo bavit a za každou neposlušnost mi odepřel jedno jídlo, tedy krom vody, takže jsem často od během dne hladověl. V podstatě to bylo ale to, čeho jsem chtěl dosáhnout - chtěl jsem nějak rychle chcípnout, když už odsud nemůžu utéct. On na to ale brzy přišel a opět mě pravidelně krmil a když jsem nechtěl, napíchl mě aspon na umělou výživu nebo mi jako huse nacpal jídlo do krku násilím, a hlídal mne jako oko v hlavě.

Hodně lidí si myslí, že peklo je trpět…ať už hladem, zimou, či bolestí. Ale tak tomu není, peklo je, když chcete umřít, ale nemůžete.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Doufám, že tam nebudou chyby (nepočítám gramatické), blbnul mi Word a i když jsem nastavila jako jazyk češtinu, Word měl furt nastavenou angličtinu a opravoval mi česká slova ... :-/

3. kapitola

2. července 2014 v 20:51 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

DOHODA

(leden 2014)

Krajina se třpytila pod silnou sněhovou pokrývkou, jako by ji někdy posypal hvězdným prachem. Všude bylo ticho a klid, až na občasné zaúpění ledového severáku sfoukávajícího těžké vrstvy sněhu z větví jehličnanů. Nikde ani živáčka, bledý měsíc na inkoustové obloze poseté miliardami stříbrných, a občas i zlatavých světélek tiše plul krajinou, mrtvo jak na ledové poušti … až na dva šedivé stíny u okraje lesa, rušící noční idylu, dva stíny vysokých postav s křídovou kůží. Mluvili neznámým jazykem, připomínající spíše nějakou šifru, a tak tiše, že je sotva bylo slyšet, a když kolem náhodou profičel vítr, jejich hlasy zanikaly úplně.

,,Vždy jsem věděl, že jsi blázen, ale že až takový to jsem opravdu nečekal. Už ses z těch chemických výparů úplně pomátl!" prohlásil posměšně hluboký mužský hlas.

,,Odsuzuješ vše co nedokážeš pochopit, to je ti podobné, ale věřím, že toto tě bude rozhodně zajímat, nestrávil jsem nad pokusy tolik let jen tak pro nic za nic. Je to naprosto nový objev, jenž nám může značně pomoci, můžeme posílit naši rasu, vyzdvihnout ji výše." Ozval se druhý hlas, také mužský, ale trochu vyšší než předchozí.

,,Samé řeči, ale skutek utek' …" nedal se přesvědčit první hlas.

,,Přemýšlej, takto bychom mohli uskutečnit to o co usilovali už naši předkové před desítkami let, ale nikdy se to nepodařilo. Nyní máme možnost to změnit! Nech mne uskutečnit můj plán a sám uvidíš, že mám pravdu, budeš spokojený … my všichni! A konečně, konečně budeme svými pány … JEN SVÝMI pány! Nikdo jiný, pouze my … to jsme přeci vždy chtěli nebo ne?" nedal se odbýt druhý hlas a trpělivě svého "posluchače" přesvědčoval.

,,Dobře víš jaký mám na tebe názor, a že ti nevěřím ani nos uprostřed tvojeho hnusného obličeje, jsi jen vyvrhel naší společnosti, ale vidím, že ty budeš prosazovat svůj názor a ty své plány za každou cenu … tak běž! Jen si běž pro ostudu, možná i pro smrt! Jak prase na porážku! Uvědom si, že teď už budou mnohem … MNOHEM obezřetnější a nenechají se zastrašit jedním bláznem a jeho hračkou! Slyšel jsem, že už shromažďují speciální ochrannou skupinu vojáků, perfektně vycvičenou a vybavenou nejnovějšími zbraněmi a technikou, ti si s tebou samotným hladce poradí a ještě si u toho stihnout v klídečku zblajznout každý tři sendviče!" stále se vysmíval první hlas.

,,Já už nemám co ztratit."
,,Jo, to je fakt." řekl stručně první hlas. ,,Pak mi dej vědět, jak ta tvoje slavná akce dopadla …… pokud to teda vůbec přežiješ." dodal ironicky a hned na to se vyšší postava otočila směrem k lesu a dala se na odchod.
Druhá postava zůstala bez hnutí na místě a sledovala jak ta první mizí v husté neproniknutelné tmě mezi větvemi, připomínající kostnaté prsty.
Putující měsíc v úplňku na chvíli osvětlil bledou tvář lemovanou černými vlnitými vlasy. Ve velkých očích stejné barvy se zablýsklo a ústa se zformovala do škodolibého úsměvu, přičemž odhalila pár ostrých zubů.

,,Brzy přijdeš na to, jak moc jsi se zmýlil příteli." Ghost téměř zašeptal.
***
Do svého úkrytu jsem se vracel se smíšenými pocity, ty dobré však převládaly. Podařilo se mi přesvědčit vůdce místního klanu Incubů, aby svolil uskutečnění mého geniálního plánu! Sice nebyl příliš nadšen, ostatně jako vždy jednalo-li se o mne, ale svolil. A to mi stačí, protože můj plán je vypilován to nejmenších detailů a nic se nemůže pokazit, vím co se říká "Nikdy neříkej Nikdy", ale pro tentokráte to poruším, jsem si stoprocentně jistý, že se to vydaří a nikdo mi to nevyvrátí! Poté se vrátí vše do starých kolejí a já budu konečně opět skutečným Incubem! Ach ta sladká vůně budoucnosti, omamuje mne, je jako droga - potřebuji jí stále více a více a nikdy nemám dost. Dokud nepřijde den D, kdy budu zcela vyléčen a drogy již nebude zapotřebí … jelikož prostoupí mé tělo skrz na skrz, stane se mou součástí, budeme žít ve vzájemné symbióze a hlavně - budeme šťastni … já budu šťasten! A spokojen …
Cesta během přemýšlení utekla velice rychle, málem jsem si ani neuvědomil, že jsem již doma, vzpomenout si na to jen o několik vteřin později, jistě bych tvrdě narazil do studeného kamene. … Doma … co je to doma? Za ta léta jsem vlastně již zapomněl co to slovo znamená ... pouze vím, že to není zde … a vlastně ani tam v lese. Nikde. Nero měl pravdu - jsem vyvrhel, nikam nepatřím. Po této myšlence se mne opět zmocnil vztek, snažil jsem se proto uklidnit pomyšlením na to, jaké to bude až uskutečním to jenž jsem tak dlouhou dobu chystal. Celé dny i noci.
Zatočil jsem velkým kovovým "knoflíkem" na železných dveřích vestavěných do kamene, dvakrát dlouze doleva, třikrát krátce doprava a pětkrát krátce doleva, a udal tak kód. Ozvalo se duté cvaknutí a ozvěna se rozléhala po celém vnitřním prostoru. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Po zavření dveře opět cvakly a tím se automaticky zamkly. Rychlým krokem jsem se dal labyrintem chodeb do nejmenší místnosti v mém rozlehlém jeskynním "panství". I tentokráte jsem musel zadat kód, nyní ale pomocí číselné tabulky vedle dveří. Vešel jsem dovnitř a pohlédl na tělo bezvládně ležící na staré kovové posteli s proleželou matrací, připojené na spousty hadiček a přístrojů. Oči měl stále zavázané látkou, obličej mírně nateklý, místy zarudlý či nafialovělý, ale to se během pár dní ztratí, taktéž jako otoky. Rty měl zkřivené do zvláštního výrazu z něhož jsem nepoznal, zda jde o strach, vztek či bolest … anebo vše dohromady. Prohlédl jsem si zalepený nos, stále trochu zakrvácený, stejně tak hnědo-fialové otlaky od provazů na rukou i nohou a namodralou podlitinu na levém oku. Bohužel, nedal si domluvit, musel proto trpět. Občas je násilí jediná možnost. Zkontroloval jsem puls, dech, odkryl obvaz a opatrně, abych jej svými drápy neporanil, rozevřel jsem oční víčka pravého oka, na to, že byl stále ještě mimo sebe vypadala dobře. Také jsem musel dohlédnout na to zda nenastaly nějaké jiné komplikace, ale naštěstí nikoli. Nakonec jsem překontroloval infuze, jednu vyměnil a následně se odebral pryč.
Ve své miniaturní laboratoři jsem pokračoval v práci na mém novém objevu. Pozvedl jsem do výše zkumavku s hustou tmavou kapalinou, bude ještě dlouhou dobu trvat, než-li ji budu moci konečně aplikovat, ale nemohu se dočkat okamžiku až tato chvíle nastane. Škoda, že věda neuznává tvory jako jsme my … toto by mohl být převratný objev … na okamžik jsem se zamyslel, na mé tváži se rozlil hrozivý úškleb. Pohodlně jsem se usadil ve starém olezlém křesle, ozvalo se mírné zavrzání, a zapálil jsem vonnou tyčinku.

Kam dál