Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

Červenec 2014

Chceš být i ty mé SB?

6. července 2014 v 18:28 | Happy DemoN |  SB
No ... nadpis mluví za vše :D Takže pokud sháníš SB, tak jako já :D , vyplň pod článek do komentáře následující body:

1. Svou přezdívku a adresu webu
2. Zaměření tvého blogu (povídky, fotografování, návody ... )
3. Proč chceš být mé SB?
4. Do komentáře pod TENTO článek psát vše ohledně přeusnů na jiné weby, zkončením s "blogerstvím" apod. !!

Zároveň po Vás ale vyžaduji i plnění jistých pravidel, při jejich nerespektování nemilosrdně mažu z SB. Pravidla jsou: docházet na můj blog min. 1-2x do týdne+ nepsat vulgárně :) To je opravdu vše co po Vás vyžaduji, takže to prosím respektujte ;)


10. kapitola

6. července 2014 v 18:03 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

TEN ŠPATNÝ

(červenec 2014)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Že jsem dezorientovaný a k tomu všemu ještě napůl v transu, nikoho nezajímá, jeden nabouchaný chlápek mě popadne za levou paži, druhý ne o moc lepší za pravou a táhnou mě kamsi pryč. Vybaví se mi tím vzpomínky na můj skvostný pobyt v jeskyni, vězněn jakýmsi šíleným upírem!
Nebráním se, nemám na to síly a krom toho by to mou situaci nijak nezlepšilo. Při průchodu úzkou temnou chodbou, si připadám jako vězeň z filmu "Zelená míle". Nervózně se rozhlížím kolem sebe, všude je plno stráží oděných do tmavě modro-šedých uniforem, podobným těm, jenž nosí vojáci. Každý z nich má kolem pasu upevněn široký, tmavě hnědý kožený opasek s dvěma pouzdry na zbraně - jedním na ruční pistoli, druhým na bojový nůž, krom nich visí na pásku ještě pár pouzder na náhradní náboje a ruční granát. Na jednoho vojáka, kolem něhož jsme procházeli nejblíže, jsem se zadíval pozorněji a nemohl jsem si nevšimnout zvláštního znaku vyšitého na mužově levém rameni - pět stříbrných pěticípých hvězd uspořádaných do kruhu s hlavou vlka, téže barvy, uprostřed. Nikdy v životě jsem podobný znak neviděl a velice by mě zajímalo, kteří vojáci jej nosí. Napadlo mne velice prosté, zato jediné vysvětlení - pravděpodobně nějaká speciální, tajná jednotka.
Pohlédnu před sebe a spatřím vchod do místnosti osvětlené jasně bílým světlem zářivek, jsme již téměř u ní když nám do cesty vstoupí drobná dívka, taktéž v té zvláštní uniformě a podává svému nadřízenému informace, zaslechnu pouze: "…prozatím se nedostali do "riskantní zóny" …" . I když … moment! Ten hlas je mi povědomý … vlastně více než povědomý - velice velice známý. Pohlédnu na dívku a důkladně si ji prohlédnu od hlavy po paty, jak jsem ji jen mohl ihned nepoznat! Tmavé blond vlasy ostříhané na kraťoučké mikádo, oči v barvě prvních jarních pomněnek, drobná štíhlá postava, mírně opálená kůže … jen ten úsměv se kamsi vytratil. Bez rozmyslu, aniž bych věděl, co vůbec dělám, tiše promluvím směrem k dívčině: ,,Mio." Dívka na mne prudce obrátí zrak a v tu ránu celá ztuhne.
Z azurových očí čiší strach a zlost, rty se nepatrně třesou v návalu vzteku, světlé tenké a perfektně upravené obočí se svraští a dokonale tak zničí hrdou a přitom nevinnou dívčí image, jenž s osoby přede mnou ještě před několika málo vteřinami vyzařovala. Žena zatne ruce v pěsti až jí zbělají všechny klouby, a zuby nehty se snaží udržet nahromaděnou zlost uvnitř sebe. Všimnu si, jak se jí zalesknou oči. Stojíme tu tak naproti sobě, ona rovně a hrdě, každičký sval napjatý jako struna, a já zavěšený na svou svalovcích, podobajíc se kusu starého, urousaného hadru. Několik nekonečně dlouhých sekund se beze slova díváme jeden druhému do očí. Pokusím se o lehký úsměv, leč její pohled je stále stejně chladný, přesně jako pohled Ledové královny! Takovou ji neznám. Tohle přece není moje Mia! Kam se podělo ta veselo, neustále vysmáté děvče?!
,,Mio, ty žiješ.." promluvím znovu, tentokrát s radostnějším tónem v hlase, žena přede mnou ale mé nadšení nesdílí … vlastně se jí ani nedivím, po tom co se stalo tam v lese. Já mám však takovou upřímnou radost, že je na živu, tudíž si ani neuvědomuji, jak strašně jsem jí ublížil, a jak velký má proto důvod mě nenávidět.
,,Neměla bych snad?" odpoví mi konečně, ironie a pohrdání však z jejích slov odkapávají jako smola z poraněného stromu.
,,Vy dva se znáte?" otáže se velitel nejistě.
,,Samozřejmě," usměje se Mia ještě ironičtěji než předtím, sevření jejích pěstí již mezitím trochu povolilo, ,,známe se velice dobře, viď Matthew? Doufám, že jsi spokojený s tím, co jsi provedl, teď je tvůj život určitě mnohem zajímavější."
,,Mio, prosím tě…" snažím se zastavit proud jejích tvrdých slov, nemohu to poslouchat, dobře vím co jsem provedl, ovšem ne ze své vlastní vůle! Ta holka si ani neuvědomuje, jak strašně je mi to líto a jak moc bych chtěl vrátit čas.
,,Řekni mi Matte, jaké to bylo dívat se na všechny ty nevinné lidi?! Jaké to bylo pozorovat ty bestie, jak je trhají na kusy?! Jaké to bylo mě tam jen tak nechat, napospas těm zrůdám?!" do jejího ze začátku jistého hlasu se pomalu ale jistě mísí pláč.
,,Haleyová, uklidněte se prosím!" okřikne ji velitel. Poté pohlédne na mě, na Miu a nakonec na nás oba.
,,Můžete mi někdo laskavě vysvětlit co se to tady děje?"
,,Ovšemže," ujme se slova znovu Mia, ,,toto pane Browne, je zrádce, díky němuž zemřeli všichni obyvatelé New Barrow, jenž byli zrovna přítomni ve městě. Mé informace si můžete ověřit na detektoru."
,,Mio, já se na nic NEDÍVAL!," rozkřiknu se na ni a co nejvíce při tom zdůrazním zápor, ,,nejsem přece žádný magor a zvrhlý vrah!"
,,Ale podívejme se," vysměje se mi a dá si ruce v bok, ,,najednou jsi nic neviděl, nic neslyšel, raději budeš zapírat a dělat tady ze sebe přede všemi blázna. Viděla jsem tě na vlastní oči a to, co sršelo z těch tvých rozhodně nebyl odpor ke všemu tomu vraždění, nebyla to lítost nad těmi nevinnými a bezbrannými lidmi. Ale dělej jak myslíš, pravdě stejně neunikneš, to si zapiš za uši." pohrozí mi před obličejem vztyčeným ukazováčkem. Všichni kolem stojí jako sochy a jen na nás zaskočeně cizí, někteří po sobě házejí tázavými pohledy, odpovědí jim však pokaždé jsou jen nechápavé grimasy a krčení rameny.
,,Nech mě to vysvětlit, já to … neudělal dobrovolně, chápeš?! Donutili mě k tomu!" snažím se zachránit situaci, ale marně, Mia mě odmítá vyslechnout a svalnatci mě mezitím již táhnou přímo na popravu.
Mia mi věnuje znechucený pohled, už už je na odchodu, když v tom se ještě na poslední chvíli obrátí zpět ke mně a dodá: ,,A víš ty co já zkrátka nepochopím? Proč jsi se přidal na jejich stranu, když ti zničili domov a zabili lidi, které máš rád. Co z toho máš? Udělali jsme ti snad něco tak strašného, že se nám takhle mstíš, nebo ti zkrátka něco přeskočilo v tom tvém zabedněném mozku?" po tomto projevu definitivně vyklidí pole. Mám pocit, že ani smrt mých rodičů před třemi lety nebyla tak zdrcující (a to jsem prosím tehdy již neměl chuť žít).
,,Tak pojď zmetku!" zahřmí jeden.
,,Však ty zazpíváš." přidá se druhý s nehezkým úšklebkem.

To je můj konec.


***


,,Takže začneme," přisedne si ke mně na stoletou, rozvrzanou židli velitel jednotky. Pásy, jimiž jsem přivázán k židli jsou nesnesitelně utažené, bolestivě se zařezávají do kůže a odkrvují mi končetiny. Ale to je přece jen "opatření ". Chvíli se zmítám, než velitel zapne přístroj a položí mi první otázku.
,,Podle vaší známé…"
,,Přítelkyně." Opravím jej, načež přístroj ostře zařinčí a červeně zabliká.
,,Cože?" zeptá se nechápavě velitel.
,,Je to má přítelkyně, ne známá." Přístroj opět červeným zablikáním a zařinčením oznámí špatnou odpověď.
Velitel se ušklíbne. ,,To vidím."
,,No dobře, tak tedy ex-přítelkyně." pravím otráveně. Přístroj zeleně blikne.
,,Takže, tedy podle vaší ex-přítelkyně," začne velitel znovu s důrazem na slovo označující můj a Miin vztah, ,,se jmenujete Matthew Jenkins."
,,Ano." odpovím nezaujatě. Mou odpověď potvrdí veselé zelené zablikání přístroje.
,,A žijete tady na Aljašce prvním rokem."
,,Ano." přístroj se mnou stále souhlasí.
,,Výborně." kývne za brýlatého "vojáka" u psacího stroje a ten zapíše mou odpověď.
,,Kdy a kde jste se narodil?"
,,21.5. 1987, Oklahoma City." přístroj znovu zeleně bliká a psací stroj klape jako na běžícím páse.
Velitel se mne zeptá ještě na několik osobních údajů, než přejde rovnou k věci.
,,Řekněte mi, pane Jenkinsi, byl jste 26.11. 2013 v New Barrow, tady na Aljašce?"
Pokrčím rameny, ,,Ano."
,,A byl jste to vy, kdo oznámil kapitánu záchranné služby informace o evakuaci od kapitána Allena?"
Na sucho polknu, nemá smysl lhát, nezbývá mi než říci pravdu. ,,Ano." zelené zablikání. Velitel se ušklíbne, dobře ví, že je již blízko tomu co chce slyšet.
,,Byl jste to vy, kdo obyvatele New Barrow zavedl do lesa, podle údajných pokynů kapitána Allena a při příchodu upírů utekl?"
Srdce mám až někde v krku, nemám odvahu odpovědět, i když musím, nechci se slyšet opodívat tu strašnou pravdu.
,,Pane Jenkinsi odpovězte!" naléhá velitel.
,,Ano!" vykřiknu, jen abych to měl už za sebou, jsem mrtvý člověk, teď už jim nic nebrání v tom udat mě za zradu a nechat možná i popravit v jednom ze států USA, kde to je povoleno.
,,Tvrdil jste, že jste tak neučinil z vlastní vůle, ale že jste byl přinucen, je to pravda?" překvapí mě ještě následující otázkou. Vycítím šanci spasit se a bez delšího rozmýšlení odpovím.
,,Ano, byl." přístroj zabzučí a červeně zabliká.
,,Cože?," nechápu počínání přístroje, jak je to možné? Řekl jsem pravdu! Velitel se na mě dívá rozhořčeným pohledem.
,,Tomu nerozumím, vždyť jsem nelhal!" snažím se ospravedlnit … marně.
,,Hochu hochu, tak mladý a už taková svině." kroutí nade mnou nechápavě hlavou. ,,Co z toho máš?" položí mi řečnickou otázku, neočekávajíc na odpověď, tak jak to říkávají policajti mladým zlodějům a vandalům, když jich litují, protože právě nadobro ztratili budoucnost. Jenže tenhle velitel mě již nelituje ani trochu, říká to jen tak, aby nestála řeč. Ode dneška mnou všichni opovrhují a přitom mi můj dosud skvělý život zničila banda krvežíznivých hajzlů!
Znovu mě ty dvě gorily popadnou a táhnou do cely. Po cestě se zmítám jak žížala v posledním tažení a z posledních sil křičím, že jsem nevinný. Nikdo mi samozřejmě nevěří. A kdo by také ano? Po tom co jsem způsobil …
***
Přestože nejsem nijak pobožný člověk, modlím se k Bohu, aby se na de mnou slitoval. Vždyť on ví jak to ve skutečnosti bylo, tak proč mě takto trestá? Prosím ho, aby mi dal ještě jednu šanci. Slibuji hory doly. A pokud se nade mnou nakonec přeci jen neslituje, ať aspoň odpustí mé hříšné duši.
,,Tobě už modlení nepomůže." vysmívá se mi jeden z hlídačů. Náhle se u mé cely objeví další "voják" a praví: ,,Otevři celu, mám rozkaz ho přivést k veliteli." Hlídač, ač nerad, jistě by mě tady milerád ještě notnou dobu popichoval, tedy vytáhne z opasku svazek klíčů, snad půl hodiny hledá ten správný, přičemž příchozímu vojákovi již dochází trpělivost.
,,Jen nespěchej, mám moře času, velitel nás určitě omluví." popohání ironicky svého kolegu, ten jen něco nesrozumitelně zamručí a už odemyká mou celu, voják mě popadne za paži a táhne pryč. Po několika odbočkách zastavíme u jedněch z mnoha dveří v tomto objektu, všechny mi přijdou stejné, voják slušně zaklepe a poté co se ozve hluboké "Dále" mě vtáhne do místnosti, uprostřed níž stojí malý, stoletý stolek a za ním si hoví samotný velitel, kolem něj postává několik jeho podřízených, včetně Mii.
,,Tu popravu jste vzali nějak hopem." zašprýmuji bez úsměvu a pohodlně se usadím na rozviklané židli přímo naproti velitele.
,,Jistě, ta vás čeká také, ale předtím pro vás máme ještě jeden úkol." praví velitel tajemně a nahne se blíže ke mně.
Udělám to samé, přitom sepnu dlaně položené na stole a optám se stejně tajemným tónem: ,,A copak by to mělo být?"
,,Jen taková maličkost," usměje se šibalsky velitel, ,,neměl by to pro vás být problém, když jste teď s pár upíry takoví velicí kamarádi.
Nevím co bych mu na to odpověděl, ano, podařilo se mu mě urazit, nedám to však na sobě znát a jen se ušklíbnu.
Šibalský úsměv s velitelovy tváře zmizí, jeho ústa nyní tvoří rovná čára, narovná se
a rozkáže mi: ,,Zavedete nás k dračímu hnízdu."
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Myslím, že tuto kapitolovku rozdělím, krom kapitol, ještě i na části :D Takže ještě pár dílků a bude tu konec první části ;) Už mám i jasno, kdy přesně.

9. kapitola

2. července 2014 v 21:08 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PÁD

(květen 2014)


Utíkal jsem a padal, těžce se zvedal a znovu se nutil do běhu. Nohy se mi bořily až po kolena do čerstvě napadaného sněhu. Neměl jsem absolutně tušení kam se to vlastně řítím, i přesto jsem se však nezastavil abych si oddechl, byť jsem byl na pokraji svých sil, nevěděl jsem kde je vlevo a kde vpravo … dokonce ani kam je dopředu a kam dozadu! Chvílemi jsem měl pocit, že snad běžím pozpátku. Zanedlouho se všude kolem mne počal rozléhat tichý smích, šustění a vrčení, upíří již zjistili, že jsem vzal roha. Ovšem ani toto mě nemohlo zastavit. Utíkal jsem jak nejrychleji to jen v mém polo-mrtvém stavu šlo, stále dál a dál dokud …
,,Ááá!" rozléhal se můj křik formou ozvěny kdesi v neznámu. Letěl jsem vzduchem a dělal při něm kotrmelce, oči strachem křečovitě přivřené až jsem měl chvílemi strach, že se má oční víčka snad navzájem protlačí skrze sebe. Během letu narazím do něčeho obaleného hlínou a kořeny, pravděpodobně okraje nějaké propasti, pak letím dál a během chvíle narazím znovu do toho samého, tentokráte ale zády. Celá tato komedie, ovšem protkána akční, drastickou sci-fi, se opakuje ještě několikrát, přitom se snažím některého okraje zachytit a pokaždé zaryji nehty do vlhké hlíny … bezúspěšně. Nakonec tvrdě dopadnu do mělkého potůčku, načež se voda hlasitě rozcákne daleko do stran a já tak potůček málem vyprázdním úplně. Ztěžka se posadím a třu si bolavé, naražené rameno. Vzhlédnu vzhůru, vidím jen malý bílý kruh kterým jsem tady spadl. Pak se rozhlédnu kolem sebe - maličká jeskyňka kruhového tvaru, dno pokryto černými, tmavě šedými a tmavě modrými oblázky pod asi jen deseti centimetry kalné vody, přičemž zakalení rozhodně nezpůsobil pouze můj pád!, z níž vystupuje ze všech stran holá černá skála ale asi ve čtvrtině se kámen mísí s hlínou a poté už jsou okraje propasti pokryté hlínou úplně. Kdesi nad sebou zaslechnu rozčilené hlasy. Náhle zapomenu na únavu a všechny své bolesti a vyskočím čile jako srna. Do tohoto malého jezírka ústí dva průtoky, ne o moc větší a navíc hodně nízko při zemi, oba dva jsou však v téměř stejné vzdálenosti od okrajů, jako by je někdo narýsoval podle pravítka. Moc se nad tím však nezamýšlím a bez váhání se vrhu k levému průtoku, položím se na břicho a bez zamyšlení co se asi tak nachází na druhé straně, a že to může být ještě nebezpečnější než rozzuření upíři prostrčím jím hlavu, samozřejmě nic nevidím, kdybych mě netlačil čas a stres, protočil bych oči, s velkými obtížemi se soukám dál do útrob jeskyně, nakonec se mi to podaří, mohu děkovat Bohu za mou štíhlost a ohebnost. Když jsem konečně celý uvnitř, chci se postavit, nejsem ale ještě ohnutý ani do pravého úhlu a … prásknu se do hlavy o kamenitý strop. Tiše zakleju bolestí a chytím se za krvácející zátylek, navíc zaslechnu, že se upíří sápou dolů za mnou.
,,Další problémy." povzdechnu si a po čtyřech pokračuji v cestě. Čím více se vzdaluji od jezírka, tím je hladina vody vyšší. Netrvá to dlouho a mohu ohnutý trochu více než v pravém úhlu. A dno je stále hlubší a hlubší. Zmocňuje se mne panika, nejen z upírů, jež kdesi nedaleko za sebou slyším plácat se vodou a nespokojeně vykřikovat, ale hlavně z toho, že nevím co mě čeká, stále nevidím na krok, naštěstí vede cesta pořád přímo a nikde jsem zatím nenarazil na odbočku, ale co až bude dno tak hluboké, že budu muset plavat? A co když bude hladina tak vysoko, že nebudu moct ani plavat a budu nucen se ponořit, sice vydržím pod vodou docela dlouho, ale nevím jestli se už vůbec někdy objeví místo, kde by byl strop dost vysoko na to, abych se mohl na chvíli vynořit a nadechnout se, a i kdyby tu takové místo bylo, za jak dlouho se objeví? Do té doby se určitě utopím … hlavou mi proletí myšlenka vzdát to a dobrovolně se vydat krvelačným upírům na milost a nemilost, možná to bude lepší než utonutí, rychle a rázně ji však zaženu a pokračuje v cestě.
Pak se do mne opře trochu silnější vlna vody, než jaké svým pohybem způsobuji já sám a otočím se. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jeden z upírů sebou plácne jen kousek za mnou, když se pokusí po mě skočit! Jak to, že jsem o něm sakra dosud nevěděl?! Ihned přidám do kroku a brodím se, jak nejrychleji mohu, dál. Upír je v těsném závěsu za mnou. Kde ale nechal své kolegy? Snad tu není nějaký další vchod a oni mi nenadbíhají! V dálce spatřím bledě modré světlo. Není to ale obyčejné světlo, spíš něco jako neonové nápisy ve velkých městech. Ozařuje mě už z dálky.
Než se k němu však stačím dostat, oba nám podrazí nohy silný proud u dna a odnáší nás bůhví kam. Upír vyděšeně zaječí a snaží se zachytit nějaké skály. Mě proud strhl pod vodu a nemohu se vynořit. Začínám se dusit. Když se mi to konečně podaří, znovu mě jiná vlna ponoří. Otevřu oči a zpod hladiny znovu ono jasné světlo. Vychází nejspíš ze stropu. Zuřivě kopu nohama a machám rukama, načež se mi konečně podaří se vynořit. Divoce lapám po dechu přičemž se navíc ještě napiju odporné, špinavé vody. Nevím zda tu nazelenalou barvu působí ono světlo, nebo je ta voda taková i normálně. Upír stále divoce ječí a máchá kolem sebe rukama jako splašený.
Vím, že nemohu nic dělat a tak se nechám unášet proudem a jediné o co se snažím je udržet se nad vodou. Přitom si všimnu, že z úzkého, nepravidelného pruhu světla vysoko na stropě odpadávají malé částečky a pomalu poletují kolem. Vypadá to jako … světlušky? Více už nad tím nedumám, jelikož křik upíra ustal a proud zpomaluje.
Vytáhnu se na břeh z malé říčky, v níž se proměnila předtím divoká řeka, vyčerpaně sebou plácnu o rovnou kamenitou zem a opřu se o skálu. Po chvíli spatřím cosi plavat v říčce, zúžím oči a zaostřím - je to mrtvé tělo upíra. Utopil se? Myslel jsem, že upíry nelze zabít tak snadno, že k tomu člověk potřebuje dubový kolík a oheň. Krom toho si všimnu i … východu! V ten moment mi to malé světlo na konci temného tunelu připadá jako osmý div světa! Vyhrabu se na nohy a ženu se přímo za světlem, s každým přiblížením mé naděje rostou. Jen doufám, že se neocitnu opět na upířím území, a že jim nevlezu přímo pod nos.
Konečně jsem u východu, malý půlkruhový otvor v jeskyni, tudy také odtéká voda. Navíc jsem měl s barvou vody pravdu, je doopravdy zelená, otřesu se hnusem, z toho kouká minimálně salmonela. Velký bledý měsíc osvětluje z poloviny zamrzlou přírodní nádrž pod skalami, ohrazenou kolem dokola oblázkovým břehem, za ní se rozléhá nekonečný les.
,,Už zase?" zasténám.
Z nádrže také odtéká směrem do lesa potok.
Až teď si uvědomuji, že v jeskyni je relativně teplo a i voda má určitě dobrých sedmnáct až dvacet stupňů, přičemž venku mrzne jen praští. Usoudím, že zůstanu uvnitř dokud neuschnu a pak se vydám dál. V jeskyni není nijak extrémně vlhko, ale na sušení to také není zrovna ideální. No každopádně lepší než nic. A tak si sundám kabát a riflovou vestu a pověsím je na kameny, sám se přitom posadím na nejsušší místo a během chvíle usnu.
***
Brodím se sněhem a jsem z toho všeho značně otrávený. Nevím kam jdu, voda mě odnesla možná na úplně opačnou stranu než kam jsem chtěl jít - tedy do New Barrow, má tam být nově založená základna v boji proti upírům. Oblečení, hlavně těžký, huňatý kabát, se sušily strašně dlouho, proto jsem musel zůstat v jeskyni dva dny. Jestliže jsem už před dvěma dny polykal i hřebíky, nyní jsem polomrtvý hlady, žízeň zaženu sněhem, ale k jídlu tady asi nic nenajdu. I kdybych uměl něco chytit, nemám k tomu žádnou zbraň a navíc nevidím na krok. Otráveně jdu dál. Brzy pojdu a divá zvěř si pochutná spíš na mě než já na ní.
Po asi dvou hodinách vyčerpávající chůze zaslechnu zašustění. Ztuhnu. Kdesi zakřupe sníh.
To snad není pravda! Jak mě jenom našli?! Vyděsím se. Ucítím štípnutí.
,,Au!" chytnu se za postižené místo, ,,co to ksakru?!" vytáhnu věc z levého stehna, je to něco jako injekční stříkačka s chundelatým střapcem na konci. Než o tom ale stihnu přemýšlet, svět se začíná točit, jako kdybych byl opilý, brzy neudržím rovnováhu, padám na zem a nakonec o sobě nevím vůbec.


***


,,Co si o něm myslíš?"
,,Nemyslím si o něm nic."

,,Kde se tu vzal? Vidíš v jakém je stavu?"

,,Jo, vidím, no a? Stejně ho musíme zlikvidovat!"

,,Snad s ním nesouhlasíš?! Ani nevíš co je zač! Nevíš proč je na tom tak jak je. Co když ho unesli? To ho potom křivě obviníš!"
,,Soudce by stejně udělal podobné rozhodnutí, ne-li stejné!"
,,MLČ! Potlač už v sobě ten hněv a odpor, a začni se konečně chovat jako profesionál! Dobře víš, co musíme udělat! Nejdříve ho prověříme, podrobíme ho detektorem lži a pak se uvidí."
,,Ts."
,,A neurážej se laskavě! Složila jsi přísahu, když jsi sem šla, tak se mi teď neodvažuj odporovat a říkat co mám dělat! A pro tebe Harringtone platí to samé!"
,,A co když je to zvěd?! Co když má jen upoutat pozornost a ty bestie jsou teď na cestě do dalšího města?!"
,,A DOST! To by stačilo! Harringtone, Aharoniová, vy půjdete k monitorům, tady už vás dneska nechci vidět! Po celou dobu, co tady bude tenhle trosečník, se od něj budete držet dál, je vám to jasné?! Carloson a Whitney na to dohlídnou. Odchod!
Whiteová, vem si pár lidí a odvezte ho do pokoje, a až toho bude schopen tak …"
,,Probouzí se pane!"

Otevřu oči a co nevidím, ležím kdesi na stole ve světle šedé místnosti, do obličeje mi svítí oslnivé bílé světlo zářivky na stropě. Kolem mne je asi pět lidí v podivných tmavě šedo-modrých uniformách, dva z nich mají na rameni bílé šátky s červenými kříži, tak jako vojáci v druhé světové, nemusím ani hádat - lékaři, a všichni na mě zvědavě a zároveň odměřeně čumí.
Zamrkám a přidušeně dodám: ,,Kde to jsem?"

,,To vám prozatím nemohu říct," řekne hlubokým hlasem mohutný, vysoký muž s krátkými šedivými vlasy a strništěm na bradě. ,,ale budeme vás muset podrobit detektoru lži kvůli podezření ze špionáže."

No to jsem to dopadl …

8. kapitola

2. července 2014 v 21:03 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PŘEŽÍT

(květen 2014)


Matthew:
Zatímco se jinde v USA v listopadu příroda teprve připravuje na zimu, opadává poslední listí, dny se pomaličku zkracují a přicházejí první opravdové podzimní plískanice a nečas, tady už je sněhu od října více jak po kolena. Ostatně minulá sněhová bouře mi úplně jiné klimatické podmínky jen potvrdila. Tak toto místo jsem si vybral pro svůj další krok do života, chtěl jsem jej pojmout za svůj nový domov, v podstatě dlouhá zima by nebyl takový problém, mám zimu a sníh rád, více jsem se však obával polární noci. Temné období kdy celé dva měsíce nevystoupí na oblohu slunce a krajinu zahalí strašidelně smutná rouška tmy. Jako by se celé nebe právě stalo truchlící vdovou a schovalo se za černý závoj. Tma má mnoho nevýhod - vyvolává v mnohých úzkost, strach a deprese, následkem toho dochází k mnoha sebevraždám, nelétají letadla a v podstatě jezdí jen málo aut, New Barrow se tak na dva měsíce ocitá v téměř dokonalé izolaci od okolního světa, a ti kteří ještě před začátkem polární noci neodletěli posledním letadlem pryč, někam více na jih, čekají v tuto bezútěšnou domu na onen osudný den, kdy je poprvé po nekonečně dlouhé době probudí první bledé nesmělé paprsky.
Pro některé však polární noc představuje nebezpečnou a děsivou výhodu - upíři se mohou pohybovat jen ve tmě, jak jsem již zjistil, slunce či jakékoli přímé světlo je zabíjí nebo minimálně velmi vážně zraňuje. V období bez slunce je tedy ideální doba pro útok. A na to oni čekají … na to Ghost čeká.

Ghost:
Ještě chvíli a budeme připraveni. New Barrow je prázdné, naprosto vylidněné, stejně jako jeho předek - Barrow. Nemohu se dočkat až nastane ten osudný den D, vzbuzuje to ve mne zvláštní vzrušení. Mohu pokračovat v mém plánu. Polární noc se sebou nese obrovské výhody, jakožto čistokrevné Incubuy nás přímé světlo, především sluneční zabíjí. Jsme zkrátka děti noci, tmy a chaosu. Kříženci to mají značně zjednodušeno … pche … Ale nyní může konečně začít druhá fáze mého grandiózního plánu! A to bude onen vrcholný zlom, vítězství.
Genetický roztok je konečně po deseti letech nepřetržitého výzkumu a čtyř týdenní přípravě hotov! Doufám jen, že jej mám dostatek.
Odemknu velkým, bronzovým klíčem nejmenší skříň, až dosud byla pečlivě uzamčena a já ji chránil jako oko v hlavě. Skříň se s úpěnlivým zavrzáním otevřela. Očima jsem rychle vyhledal velkou, zaprášenou plechovou bednu na dně skříně, zastrčenou úplně vzadu. Na svazku klíčů jsem vyhledal další, podstatně menší než předchozí, tentokráte se jednalo o klíč mosazný, trochu jsem bednu přisunul a odemkl. Po jejím otevření se všude kolem mne rozvířil hustý, tmavošedý prach. Odhrnul jsem ušmudlanou, původně bílou plátěnou látku a s úsměvem pohlédl na sérii mikročipů, jako pokaždé jsem se pečlivě překontroloval, na okamžik zavřel oči a přemýšlel o tom, jaké to bude až opět získáme svou slávu a moc, své pravé místo na zemi. Pak jsem mikročipy opět zakryl látkou, lehce po nich přejel konečky prstů jako po něčem velice cenném od čeho se nedokážu odpoutat. Zavřel jsem víko a zamkl mosazným klíčkem. Zastrčil jsem bednu zpět do útrob skříně a tu poté pečlivě zamkl masivním bronzovým klíčem. Svazek jsem následně ukryl do skuliny ve skále za jednou ze skříní neblíže k mému stolu, zapečetil kamenem a následně zakryl skříní samotnou. Je to docela fuška pracovat s tak velkou a těžkou skříní a přitom dávat pozor, aby se žádná s baněk uvnitř nepoškodila či dokonce nerozbila!
No … a nyní ještě dojít pro toho ňoumu zavřeného v zotavovací místnosti.

Matthew:
Odmítal jsem opustit jeskyni. "Už nebudu lákat do pasti další nevinné lidi!" říkal jsem, ale Ghost se mi jen vysmál do obličeje: ,,To po tobě také nikdo nechce … prozatím."
,,Stejně ten tvůj plán nemůže nikdy vyjít. Takové podobné vždycky vyhoří na nějakém banálním a přesto tak důležitém detailu." řekl jsem sebevědomě a přidal hořce ironický úsměv.
S rukama sepnutýma za zády se ke přibližoval pomalým, hrdým krokem, načež se zastavil těsně u mne a s pobaveným úšklebkem se mírně naklonil. Byl cítit něčím zvláštně kouřovým a nepříjemným … a vonné svíčky to rozhodně nebyly! Tento zápach jsem u něj zaznamenal už několikrát, obvykle se za ním ale táhla spíše silná, těžká vůně vanilky z vodní dýmky nebo naopak lehký nasládle kořeněný odér vonných svíček.

,,Ale tento plán není z těch podobných." slova se z jeho úst linula tiše jako duch.
Změřil jsem si ho pohledem a vyslal mu jasný signál, že těm jeho hloupým nápadům ani za mák nevěřím. Jako bych ho beze slova vyzýval: Vsadíme se?
Ghost se opět narovnal, otočil se na podpatku a, nyní již bez rukou za zády, došel až ke skříňce nacpané po pravé straně svého ošoupaného psacího stolu. Byla tak malá, že jsi si jí dosud ani nevšiml. Ghost se opřel do pojízdných dvířek a něco ze skříňky vytáhl. Kolik tu těch zatracených skříní vůbec má?! Napadlo mne. Je jako nějaký úchylný fanatický sběratel.
Následně po mě hodil huňatý kožešinový kabát, rukavice a šálu a bez čekání se hrnul k hlavnímu východu. Nasoukal jsem se do oblečení a vyšel do mrazu, ani jsem se nepokoušel odporovat, nemělo by to smysl, místo toho jsem přemýšlel jak využít příležitosti a "vzít roha". Zprvu mě napadlo zkusit prolomit "hradby" jeho mysli, nikdo nemůže být tak zarytý podivím a mít srdce z oceli, nikdo nemůže mít mysl tak dokonale zabarikádovanou, obzvlášť někdo, kdo žije již dlouho sám (aspoň myslím, že sám žije dlouho) a jeho vlastní rasa ho nemá příliš v lásce. Takový tvor dříve nebo později "roztaje", vrata hradeb v jeho mysli povolí, bude tak zhroucený ze své bezútěšné pozice, že bude potřebovat někoho na rozveselení, na "pokec" … zkrátka bych se s ním mohl pokusit dočasně navázat přátelství, nenásilně ho tak přinutit aby mi důvěřoval a možná z něj i nenápadně vytáhnout nějaké informace. To by byl dobrý plán, bohužel příliš zdlouhavý a tolik času já nemám. Nezbývá mi tedy nic jiného než útěk.

Co nejdříve.

***

Brzy jsem zjistil, že další akcí neměl na mysli útok, jak jsem se mylně domníval.
Plahočili jsme se hustými křovisky, drsné větve jehličnanů šlehaly do obličeje a já, s rukama v poutech, je nemohl zastavit a chránit si tak tvář. Každou chvíli jsem navíc zakopl o tuhý, tlustý kořen stromu zakrytý sněhem a zažloutlým jehličím, nebo si nakopl nohu o zmrzlý kámen. ,,Do háje už!" zakleji při dalším zakopnutí, tentokrát jsem si určitě ukopnul nehet, zatnu zuby a snažím se potlačit prudkou bolest. Žena jdoucí asi tři až čtyři kroky přede mnou prudce trhne řetězem od mých pout.
,,Hni se mrzáku!" zařve a viditelně jí dělá dobře mít nad někým navrch a moct s ním manipulovat. Čišela z ní arogance, drzost a perverzní radost.
Nemohl jsem se dívat jak odírá svá bosá chodidla o ostrý zledovatělý sníh, kamení a jehličí, vždy jsem podobné věci nesnášel, bolela mě chodidla za všechny ty, jenž se zvesela proháněli bosí terénem. Žena si toho všimla a jen tak "náhodou" začala schválně šlapat na co nejostřejší kameny, větvičky a zledovatělé hroudy, až se místy na jejích chodidlech a kotnících dokonce objevily i krvavé šrámy, ale ignorovala to, jako by měla hroší kůži, bolest jí byla cizí, soustředila se jen a pouze na můj stále narůstající vztek a hnus.
Vstupovali jsme čím dál hlouběji do lesa, brzy jsem již neviděl absolutně nic, odkázán na ostatní jsem se musel nechat vést … a to mě děsilo ze všeho nejvíce, především kvůli sadistické dámě vedoucí si mne jako loutku. Nedostatek spánku a hlad se na mé psychice počaly taktéž výrazně podepisovat. Sotva jsem pletl nohama, mnohdy jsem upadl následkem usnutí za chůze, a tmavé prostředí tomu všemu dokonale hrálo do karet. Můj žaludek úpěnlivě zpíval úzkostnou, melancholickou píseň. Připadal jsem si jako robot, chůze těžkla, jako by mi někdo k nohám přivázal olověná závaží.
Asi o hodinu později se husté lesní jehličnany začaly pomalu rozestupovat a slabě mezi nimi prostupovalo stříbřité měsíční světlo. Takže Polární noc již začala. Ze všech sil jsem se snažil probrat podřimováním ospalou a zakrnělou mysl, musím vymyslet jak utéct a až přijde pravá chvíle, zrealizovat ji. Náhle mne napadla, snad spásná myšlenka - kdysi dávno, když jsem byl ještě kluk, hloupý huberťák, vymýšleli jsme s kamarády nejrůznější, a často i dost praštěné, nápady. A právě tehdy jsem se naučil vykloubit si prsty na ruce a následně je zase zpět nahodit. Přemýšlel jsem, zda to ještě stále umím. No, každopádně, jak se říká - risk je zisk … a také nejspíš má poslední šance. Začal jsem to tedy zkoušet a neustále jsem při tom dělal hluk, aby si v tom tichu nikdo nevšiml zakřupání kloubů.

***

Netrvalo dlouho a zaslechl jsem šumění moře, taktéž křičící mořské ptáky a dunivé zvuky vln divoce narážející na skály. Odvlekli mě na pobřeží! Už nemohu déle čekat. Začal jsem dělat neustále hluk, ať už jsem schválně vrážel do křoví, řinčel řetězy nebo o něco hlučně "zakopl", přitom jsem se snažil to ale nedělat v kuse, abych nebyl příliš podezřelý. Žena to nakonec nevydržela a štěkla po mě: ,,A dost! Ty imbecilní, hlučný troubo!" a vlepila mi facku, jen to mlasklo. Měl jsem toho právě dost, musel jsem ale potlačit vztek a zachovat chladnou hlavu, jinak je vše ztracené. Pokračoval jsem v hluku a dokud se neozvalo slabé křupnutí, nikdo si toho ale naštěstí nevšiml. Po čele se mi řinul pot, vykloubení není skutečně nic příjemného. Žena se po mě otočila, zachoval jsem si klidný výraz, obě ruce jsem držel tak, aby nebylo poznat, že mám vykloubené prsty. Když se otočila, ze všech sil ale zároveň opatrně jsem zatáhl a protlačil tak levou ruku poutem. Náhle jsme se zastavili, polekal jsem se, že si snad něčeho všimli a teď dostanu minimálně nakládačku. Ale nic takového se nekonalo. Ghost a jeho komplic se začali hádat o směru cesty, jeden volil východ, druhý západ. Žena se znovu otočila, tak tak jsem stihl zakrýt volnou dlaň. Výraz v její tváři však jasně dokazoval, že jí tu něco nesedí. Znovu se otočila a já protlačil poutem i druhou dlaň. Opatrně a tiše jsem pověsil pouto na blízkou větev a po špičkách zalezl mezi dvě blízká křoviska. Byla to ta nejnapínavější a nejnebezpečnější věc, kterou jsem kdy dělal. Kousek od křovisek byla cestička, vydal jsem se po ní. Věděl jsem, že si brzy všimnou, že jsem zmizel a vrhnou se za mnou, ale musel jsem to aspoň zkusit.

Ghost:
Nemohl jsem ani za mák přesvědčit toho hlupáka Nera, že pevnost je východním směrem, neustále si mlel své, že leží na západ odsud. Vyčerpaně jsem si zakryl obličej dlaní a nechápavě kroutil hlavou ze strany na stranu. Jak jen může být tento hňup můj příbuzný. Z přemýšlení a hádky nás vytrhl ostrý křik. Oba jsme pohlédli na Veru jak drží v ruce prázdná pouta a řve jako pominutá.
,,Ty jsi ho nechala utéct?!" obořil jsem se na ni a v následující chvíli ode mne dostala takový pohlavek jako snad ještě nikdy.
,,Nemlať moji ženu!" zahřměl Nero a nasupeně přistoupil k nám, ,,To můžu jenom já!" pohrozil mi prstem.
,,Vy idioti! Ten kluk teď běhá kdesi po lese, a pokud se mu podaří dostat se až k lidem, je s námi Amen!" křičel jsem po nich rozzuřeně. Dobře jsem věděl, že poblíž New Barrow byla nedávno zřízena stanice se speciálními jednotkami. Kdyby nás přistihli nepřipravené, je konec.
,,Kolem skupiny v lese se nemůže dostat." Řekl pohrdavě Nero.
Vytrhl jsem Veře z rukou pouta a strčil je Nerovi k obličeji: ,,Po tomto si tím nejsem jist." Dělal, že to neslyšel.
,,Jdeme." zavelel jsem a každý jsme se vydali jiným směrem. Pevně rozhodnuti jej nalézt.

7. kapitola

2. července 2014 v 21:00 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

MÉ JMÉNO JE GHOST

(duben 2014)


Masa lidí se pomalu, jako šnek po ránu, sunula potemnělým, smutným lesem, všude kolem ležely i s kořeny vyvrácené stromy. Sníh byl ještě stále pokrytý tenkou vrstvičkou popela, ušmudlaný jako Popelka. Kráčeli jsme zasněženou cestičkou, v čele šel neohroženě kapitán záchranné služby, kolem dokola jako ochranná bariéra šli ostatní záchranáři, uprostřed byly děti pevně se držící svých rodičů za ruku a dokonce i kabáty nebo bundy, mnozí dospělí na své ratolesti nebo jedince slabších povah konejšivě mluvili a uklidňovali je, že brzy již budou v bezpečí, že jim nic nehrozí, že vše bude v pořádku. Nemohl jsem ta sladká, jemná slovíčka už ani poslouchat, věděl jsem totiž moc dobře, že to v pořádku není … bohužel to oni netušili, a tak jsem se na ně nemohl zlobit za jejich nevědomost. Na druhou stranu bylo ale dobře, že uklidňovali ostatní, skupina tak bude aspoň důvěřivější, nebude pociťovat obavy z něčeho nebezpečného a nečekané. Šel jsem úplně na konci, držel jsem Miu v náručí snažíc se zakrýt nervozitu a neustálou potřebu se rozhlížet kolem sebe, bylo to bezpodmínečně nutné jelikož přímo za námi kráčel rázným krokem vysoký, mohutný záchranář, kdyby zachytil jakýkoli náznak mého podezřelého chování, určitě by mu došlo, proč jsem přišel do města sám.
Po několika metrech se cestička napojovala na širší asfaltku, po níž už mohlo pohodlně přejet i větší auto, asfaltka pak oběma konci mizela kdesi hluboko v lese. Šli jsme stále dál a dál, ale stále jsme neviděli nikoho z těch, co nám měli jít naproti. Nikde ani živáčka. Záchranáři si mezi sebou něco mumlali, viděl jsem že se jim to ani za mák nelíbí, i lidé už počínali být neklidní. V krku mi vyschlo, čelo se mírně orosilo, jestli to praskne schytám to já! Brzy jsme došli k mohutnému kmeni spadlému napříč cestou. Kromě nás tu ale nikdo nebyl, ani stopy po kolech aut. Všiml jsem si, že se po mě někteří lidé otáčejí s ne příliš přátelskými pohledy, dokonce i Mia se náhle vymanila z mého objetí a popošla trochu blíž směrem ke kmeni. Pak se otočila s nevraživým pohledem.
,,Co to je?!" štěkla po mě. ,,To jsou ty tvoje posily? To tvé vysvobození?!"
V tu chvíli jsem neměl absolutně tušení co jí na to mám odpovědět.
,,Ano! Kde jsou ty posily?!" hulákal někdo ze předu.
,,Určitě je to nějaká léčka!" vmísila se do toho hubená, jako prkno plochá, postarší blondýna nesympatického vzezření. ,,Určitě nás vlákal do pasti a teď tu stojíme jako zvířata na porážku!" a na posílení svých slov si odplivla.
,,Upíři ale nikoho na živu nenechávají … nebo snad jo?" ozval se pro změnu nějaký, asi šedesátiletý muž s brýlemi ála John Lennon a dlouhým šedivým plnovousem uprostřed sepnutým gumičkou do silného culíku.
,,Nejspíš nechávají, a tady před vámi stojí důkaz!" ječela dál blondýna.
Stál jsem tam se zmateným a vyděšeným výrazem, občas jsem pootevřel ústa, abych řekl něco na svou obranu, ale všichni již byli proti mně a já neměl sebemenší šanci, nevěděl jsem co mám v rychlosti vymyslet, aby to znělo dostatečně věrohodně.
,,Mohla byste se trochu ztišit madam?" okřik blondýnu jeden ze záchranářů, ,,takhle jen upoutáte pozornost!"
Ale jen co to dořekl, v lese nalevo od nás praskla větvička, všichni do jednoho se jako na povel otočili. Z houští se ozval zlomyslný smích nahánějící husí kůži. Kdesi uprostřed davu se rozplakalo malé dítě.
,,Nejste až tak hloupí jak vypadáte." řekl ledový hlas a z křovisek nejblíže nám vystoupila vysoká postava zahalená do černého, ošoupaného kabátu dlouhého až po zem. Znovu se zasmál, při pohledu na zjizvenou tvář a tlamu plnou velkých ostrých zubů stydla krev žilách. Nikdo se asi nepohnul, všichni stáli jako sochy a s děsem ve tvářích čekali co se bude dít. Za netvorem začali z lesa pomalým, téměř líným krokem vystupovat další a další. Vedle vůdčího netvora se postavila trochu nižší žena, na první pohled křehké postavy, s dlouhými vlnitými vlasy tmavě hnědé barvy a zrzvavým odleskem, sahajících až po pás, na sobě měla tmavě šedé otrhané šaty, původně nejspíš slavnostní, a důkladně si své oběti prohlížela. Poté přistoupila trochu blíže k jedné z žen na okraji davu, mladé plavovlásce, nanejvýše pětadvacetileté, ukrývajíc za zády svého malého syna, ten se křečovitě držel máminých boků a plakal. Žena se stále přibližovala, bosé nohy se jí při tom zarývaly do čerstvě napadaného sněhu, zastavila se těsně před mladou maminkou a pohlédla jí zpříma do očí, matka se třásla strachem. Žena se na ni ještě chvíli dívala, poté se hrozivě usmála, jediným máchnutím rukou popadla malého chlapce za ní za paži a odtrhla ho od matky, která se dala do vyděšeného, hysterického křiku, pokusila se své dítě ještě chytit a zachránit, ale do cesty se jí postavil Alfa celé smečky a jeho černý hábit se rozevlál kolem hubeného těla. Upíří žena vláčela vřeštící dítě dál do středu smečky a vítězně při tom křičela. Alfa poté dal povel a všichni upíři se na nás vrhli. Lidé se rozutekli v marné snaze zachránit si život, jen já stál na místě jako opařený … co jsem to proboha udělal?! Proč jsem tomu nedokázal zabránit?! Když jsem se konečně vzpamatoval, otočil jsem a … přímo na mě se s řevem řítil jakýsi albínský upír - kůži měl snad ještě bělejší než ostatní, skoro narůžovělou, vlasy bílé jako sníh, oči světle šedé. Dal jsem se na útěk, i když jsem věděl, že nemám šanci, pud sebezáchovy byl však silnější.
Zakopl jsem a upadl, upír se už chystal ke skoku když … těsně přede mnou se objevily ty známé černo-zelené kostkované elasťáky. "Můj" upír. Zastavil albína a pravil: ,,Ten patří k nám." Albín nespokojeně zavrčel, odplivnul si a rozeběhl se za jinou obětí. Ten patří k nám … znělo mi neustále hlavou. Došlo mi, že teď už nepatřím mezi lidi … mezi rasu, do které jsem se narodil … mezi svůj milovaný lid. Upír mi podal ruku, chtěl mi pomoct vstát, odmítl jsem, praštil jsem do ní svou rukou a zamračeně se postavil.
,,Jdeme." řekl upír a jal se mě odvést pryč.
,,Dej mi pokoj!" okřikl jsem ho a odstrčil od sebe.
,,Právě jsem ti zachránil krk." řekl nevzrušeně.
,,Ne, to tys mi ho posadil na špalek!" vykřikl jsem a vydal se rychlým krokem pryč. Chvíli tam jen tak stál, než se vydal za mnou.
Neutíkal jsem, moc dobře jsem věděl, že bych mu stejně neutekl. Náhle jsem do něčeho narazil nohou a málem o to znovu zakopl. Pohlédl jsem ke svým nohám. Ležela tam Mia, celá zakrvácená, pravděpodobně měla zlomenou ruku a byla i pořádně zbitá. Když poznala můj obličej, vrhla na mě ten nejvíce nenávistný pohled jaký jsem kdy viděl. Srdce se mi při tom sevřelo, do očí se mi draly slzy.
,,I ty?" promluvila tiše, po tváři jí stekla slza zklamání.
Mezitím mě dohonil netvor. ,,Nemáme čas na hlouposti." a bez stupu kopl Miu do ramene, když ji překračoval.
,,Promiň." zašeptal jsem, ale ona mě již neslyšela, dávno odvrátila svůj zrak od osoby, kterou milovala, a která ji zradila. Rychlým krokem jsem odešel, v pozadí se ozývaly výkřiky lidí, prosby o milost, o pomoc, řev běsnících nestvůr a dunivé rány. Nemohl jsem se na ta jatka dívat. Právě se ze mě stal zrádce … posel upírů.
***
Do jeskyně jsme došli tak tak, během cesty se strhla sněhová bouře. Podlamovala mi nohy, vháněla do očí miliony bodajících sněhových vloček, nebyly tak jemné a křehké jako vždy, byly zledovatělé a ostré. Bořil jsem se až po stehna do hlubokého sněhu, nohy, nos, uši i ruce během několika málo okamžiků omrzlé a nesnesitelně bolavé. Byl jsem vyčerpaný, ale netvor mě nutil jít neustále dál, ani mi nepomohl, na druhou stranu měl však sám dost problémů se zuřivým, silným protivětrem. Konečně jsme se doplazili z posledních sil ke skalám jejichž vrcholy byly ukryty v neproniknutelné husté mlze. Třásl jsem se jako ratlík, zuby mi drkotaly, tlačil jsem své dlaně do podpaží ve snaze je trochu zahřát, i přes huňaté rukavice jsem měl pocit, že mi snad již odumřely a každou chvíli určitě upadnou a zbudou po nich jen zmrzlé pahýly. Hlavu jsem úzkostně tlačil do úzké šály. Netvor přejel ukazováčkem po povrchu skály, mírně zatřásl hlavou, udělal nespokojenou grimasu a následně mi pokynul abych lezl nahoru. S obtížemi jsem vytáhl ruce z podpaží, položil je na kluzkou skálu a vylezl do prvního výklenku, pak do druhého, do třetího se mi to podařilo až na čtvrtý pokus, netvor pode mnou jen kroutil očima, ruce založené na prsou. Od třetího výklenku už vedla úzká stezka na okraji skály, zprvu jsem odmítal lézt nahoru, bylo by to totiž to samé, jako kdybych dobrovolně skočil střemhlav dolů z okraje. Netvor vylezl nahoru jako nic, popadl mě za paži a tlačil před sebou kupředu. Dělal jsem jen miniaturní krůčky a snažil se nepodívat dolů. Stezka vedla jižní, tedy zadní stranou skály, směřovala tedy k lesu a byla tak ukryta zrakům údolí daleko před námi. Stejně jako zbytek skalisek byla pokryta hladkým ledem. První polovina cesty se ještě jakžtakž dala, ale jakmile jsme procházeli druhou polovinou stezky, vítr se jako na povel otočil a silně do nás narážel, to mělo za následek, že mi na zledovatělých kamenech podklouzla noha a já s výkřikem přepadl přes okraj cesty.
Konečně jsem otevřel oči, podíval jsem se dolů a … škubl jsem hlavou zpátky nahoru.
,,Neházej sebou pořád, nebo poletíš!" křičel na mě ze shora netvor držící mě za zápěstí a zoufale se snažící mě vytáhnout, kvůli ledovce a větru to bylo ale více než obtížné, hrozilo totiž že dolů sletíme oba dva. Bál jsem se, že se rozhodně neriskovat a pustí mě, chytil jsem se druhou rukou té jeho a křičel: ,,Sakra! Vytáhni mě! Vytáhni mě!"
Netvor s velkým sebezapřením zabral, už jsem byl skoro nahoře když v tom se do něj opřel vítr, zavrávoral a málem mě pustil. Sklouzl jsem znovu o něco níže. Držel mě už jsem za dlani a já jeho druhou rukou za zápěstí! A ruce klouzaly čím dál více. Snažil jsem se zapřít nohama o skálu pode mnou, ale nešlo to, byla příliš kluzká. Zavřel jsem děsem oči. Nezbylo mi než se chytit ještě více, jinak spadnu … bylo zde však riziko, že mu při tom manévru vyklouznu úplně. Teď, nebo nikdy! zakřičel na mě vnitřní hlas. Prudce jsem otevřel oči, pustil se jednou rukou a vymrštil ji do vzduchu.

Ruka přistála na hubené paži a pevně ji sevřela. Nyní jsem měl možnost chytit i druhou rukou ještě pevněji jeho zápěstí a on mého. S heknutí zabral a vytáhl mě téměř nahoru, to jsem již dosáhl na skalní římsu, zapřel jsem se a pomáhal mu při tahání. Ruka mi strašně klouzala po hladkém povrchu.
Konečně se mu podařilo dostat mě nahoru, byl jsem k smrti vyděšený, tento zážitek si budu pamatovat do konce života. Chvíli jsme se schoulili do výklenku ve skále poskytujícího menší provizorní závětří, a odpočívali. Ač jsem toho netvora ze srdce nenáviděl, tentokrát jsem mu vděčný, a bylo mi jedno z jakého důvodu mě nenechal spadnout. Vyčerpaně jsme oddechovali a pára valící se z našich úst se rozplývala v mléčně bílé mlze a roji zdivočelých sněhových vloček.
Po chvíli jsme se zvedli a pokračovali v cestě, opět jsem šel první. Můj krok byl teď mnohem obezřetnější a váhavější než předtím, že mě občas musel netvor popostrčit. Nakonec jsme do doupěte dorazili bez úhony.
***
Seděl jsem na proleželé matraci, zabalený od hlavy až po paty do dek, a když myslím od hlavy tak doslova - z huňaté zelené deky lemované po obvodu žlutým pruhem, mi čouhal jen červený nos, oči a zplihlá patka. O kus dál, ležel na kamenné podlaze bílý hrníček s kouřícím kafem.
,,Už nikdy víc…" zopakoval jsem během dneška již asi po páté. Křečovitě jsem zavřel oči a otřásla mnou zimnice, pak jsem oči opět otevřel. Netvor seděl, jako vždy, u svého stolu a ignoroval má muka.
Váhavě jsem na něj pohlédl a nakonec ze sebe vymáčkl: ,,Díky…"
Odvrátil zrak od své práce a jakoby neslyšel, zeptal se: ,,Co prosím?"
,,Díky žes … žes mě nepustil." zamumlal jsem a následně předstíral, že mě strašně zajímá pavučina v rohu jedné skříně.
Ušklíbl se, ale tak nějak … jinak… ,,Nemysli si, že jsem to udělal proto, že by mi snad na tobě tak moc záleželo. Potřebuji tě pro dokončení svého plánu, toť vše."
,,I přesto díky." řekl jsem nepřekvapeně.
Dalších asi deset minut jsme mlčeli a každý si hleděl svého - netvor pokusů a já pavučiny. Nakonec jsem přece jen sebral odvahu a zeptal se: ,,Jak se jmenuješ?"
Pohlédl na mě výrazem typu: a jinak jsi zdravý? Po pár vteřinách trapného ticha nakonec odpověděl, avšak ne to co jsem chtěl slyšet: ,,Proč?"
,,Jen tak." řekl jsem a udělal pro změnu výraz typu: a co jako? Máš snad problém s tím, že se ptám?
,,Nepotřebuješ vědět jak se jmenuji." zabručel a vrátil se k pokusům.
,,Ale já chci." prohodil jsem jakoby náhodou a našpulil rty, přitom jsem jedním okem sledoval jeho reakci. Samozřejmě jsem se žádní nedočkal, tudíž jsem se jal opět pozorovat pavouka pojídajícího na své pavučince bezbrannou mouchu, ach … jak moc jsem s ní cítil.
,,Jmenuji se Ghost." ozvalo se nakonec.
Trochu jsem se zakřenil, divné jméno.
,,Těší mě." ironie v mém hlase by se dala krájet.
,,Až se vzpamatuješ, půjdeme znovu do akce." pronesl po chvíli jako by nic aniž by odtrhl zrak od mikroskopu.
,,Ani za nic." odsekl jsem a zahalil si dekou i obličej, takže jsem vypadal jako zdeformovaná, zelená, bowlingová kuželka.
,,Ale ano. Myslím, že po dnešku nebudeš mít šanci odporovat."
Neodpověděl jsem.
,,Pověz, pročpak jsi tehdy uposlechl? Věřím, že jsi měl v plánu nás zradit, nesplnit úkol, klidně bys pro ten svůj ubohý lid i zemřel. Ale tys i přesto udělal co se po tobě chtělo. Copak tě k tomu vedlo?" provokoval dál.
,,Už dost!" zakřičel jsem a shodil deku z hlavy. Chtěl jsem mu jednu ubalit, ale zastavil mě v tom řetěz držící mou ruku pevně pod zámkem. Z ničeho nic jsem sebou začal škubat jako zběsilý, zrak mi zrudl jako vzteklému býkovi. Brzy jsem si tak rozedřel kůži na zápěstí a na starém, rezavém kovu se začaly vytvářet maličké cestičky krve, jenž z nich následně odkapávala na deku a matraci. Musím odsud utéct!

6. kapitola

2. července 2014 v 20:59 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

UŽ NENÍ CESTY ZPĚT

(březen 2014)

A je tady š(v)estka ;) :D !!
Kratší kapitola, ale o to se tady bude více mluvit :)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Lidé procházeli zasněženým městem, z několika domů stále ještě stoupal slabý dým, záchranáři prohledávali zdevastované domy. Mnoho obyvatel města odnášelo do aut zbytky svého majetku, který se ještě podařilo zachránit, jiný oplakávali své právě nalezené mrtvé známé a rodinné příslušníky.
Úplně na okraji u malého zelenkavého domku nejblíže k nám seděla na verandě holčička, něco držela v rukou a plakala. Do očí se mi nahrnuly slzy, co to ty příšery udělaly?! Co to udělaly s tímto městem?! Co to udělali všem těm rodinám?! Co to udělali s New Barrow?!
,,Vy cynické bestie … " zamumlal jsem, smutkem a vztekem stažené hrdlo mi nedovolovalo mluvit hlasitěji.
,,Tahle troska, že má být hlavním aktérem tvého "úžasného" plánu?" pronesl posměšně vyšší netvor a při slově úžasného protočil oči.
,,Ano," odpověděl mu nevzrušeně první, ,,prozatím ho pouze necháme se dívat, brzy pochopíš proč." a škodolibě se usmál. Vyšší netvor sáhl hluboko do kapsy svého černého kabátu a vytáhl zlaté kapesní hodinky, otevřel je a podíval se na čas, chtěl tím dát svému druhovi najevo, že ho nebaví tady s ním ztrácet čas a měl by si rozhodně pospíšit.
,,Trpělivost, můj brachu, protože tak, jak známo, růže přináší." dodal můj věznitel, bez toho že by na druhého netvora pohlédl.
Odvedli mě níže do údolí, tudíž jsme stáli téměř u zelenkavého domku. Nyní jsem zcela zřetelně viděl tu malou holčičku, mohlo jí mýt nanejvýš osm let, v rukou pevně svírala šedivého, huňatého plyšového medvídka s velkou bledě červenou mašlí kolem krku, chyběla mu jedna ruka a ucho a byl trochu potřísněn krví. Dívčina usedavě plakala, náhle se zarazila - ze dveří vyšli dva záchranáři, nesli nosítka a nich tělo přikryté bílou plachtou. Dívka vytřeštila oči, položila medvídka lavičku, na níž seděla, a běžela k nosítkům, křičela přitom "mami! mami!"strhla z těla plachtu, objala mrtvé tělo a plakala ještě více než předtím, z domu vyběhl třetí záchranář, popadl dívku za paže a snažil se jí odtáhnout pryč, ona se ale vzpouzela, stále křičela, plakala a nechtěla svou mámu opustit. Záchranáři se nakonec podařilo ji od ženy odtrhnout a odvést pryč. Nemohl jsem se na to dívat, odvrátil jsem zrak, netvor - můj únosce mě však hbitě popadl za bradu a násilně ji otočil zpět.
,,Jen se hezky dívej!"
Byl jsem vzteky bez sebe, třásl jsem se, už jsem se nedokázal udržet, ze všech sil jsem se snažil vymanit ze sevření těch dvou, z ničeho nic mě pohltil nekontrolovatelný záchvat vzteku, byl jsem jako posedlý, netvoři mi museli zacpat ústa a poodejít se mnou o kus dál, abych nás neprozradil.
,,Konečně, je to tady!" zasmál se můj únosce, ,,můžeme začít."
Vytáhl z koženého pouzdra na opasku nůž a rozřízl mi pouta. Překvapeně jsem vykulil oči a pozvedl obočí. Během několika vteřin jsem to ale nechal plavat, zamračil jsem se jako rozzuřený lev a vrhl se na netvora třímajícího v ruce nůž, můj útok však snadno odrazil a odhodil mě asi o metr dál. Ztěžka jsem se zvedal ze sněhu.
,,Co po mě chcete…?" skoro jsem zašeptal.
,,Něco velice jednoduchého, v tom stavu by to pro tebe neměl být problém." řekl vítězně nižší netvor a dřepl si ke mně.
,,Jen půjdeš tam dolů do města a přivedeš pár lidí, toť vše, jak snadné nemyslíš? Žádná námaha."
Hodil jsem po něm překvapený pohled, to po mě přece nemůže chtít!
,,Jak můžeš být tak naivní a myslet si, že něco takového udělám jen proto, že ty řekneš?" prohlásil jsem pevně.
,,Kdybych byl naivní, mohl bych činit toto?" vytáhl s dalšího pouzdra na opasku něco jako miniaturní ovladač, zmáčkl zelené tlačítko a … v tu ránu mi celým tělem projel elektrický šok. Znovu jsem se svalil na zem, křečovitě zavřel oči a svíral spánky, protože po šoku následovalo nesnesitelné pískání v uších, rvalo mi to mozkové nervy. ,,Vidíš, budu přesně vědět, kde jsi a budu tě bedlivě sledovat, budeš-li neposlušný, což ale myslím si nenastane, potrestám tě za to podobným způsobem a podle závažnosti tvé neposlušnosti zvolím taktéž stupeň trestu, toto byl pouhý třetí stupeň a celkem jich je deset, tak si předem pořádně rozmysli zda budeš sekat latinu či ne."
Ukončil svůj proslov, já se stále válel po zemi a nemohl jsem se vzpamatovat, nakonec sem i podařilo dostat se na nohy.
,,A teď běž, přiveď kohokoli, ale ať jich je co největší množství." rozkázal a vrazil mi do ruky vysílačku.
Nehnul jsem ani brvou. Nepomohly ani následující elektrické šoky do pátého stupně, ale už i ty mne značně vyčerpávaly a chvílemi jsem měl pocit, že to už ani nevydržím … po šestém jsem předstíral, že jsem to vzdal a vydal se do města. Nikoho nepřivedu! Nikoho! Ať si se mnou dělají ty hnusné potvory co chtějí! Já se jim neodevzdám a nezradím svůj lid! Budou vědět, že jsem neudělal co jsem měl a budou mě mučit šoky dokud jim nepodlehnu a nezemřu, ale pro svůj lid tuto oběť klidně podstoupím. Kráčel jsem městem a pozoroval tu naprostou zkázu, hlavou se mi honily prazvláštní myšlenky, nebezpečné myšlenky, které mě nutily k přesnému opaku toho co jsem plánoval udělat … ! Snažil jsem se je vypudit, ale byly stále silnější.
,,Matte…?!" zaslechl jsem ten známý medový hlas. Pomalu jsem se otočil a nemohl uvěřit tomu co vidím, není to jen má představivost? iluze? ne, není! je to…
,,Mio!" rozeběhli jsme se k sobě a objali se tak silně a toužebně jako ještě nikdy předtím. Mia plakala, jen já ne … proč?!
,,Matthew! Matte! Jsi to opravdu ty, myslela jsem že tě zabili, že jsem tě nadobro ztratila."
,,Ššš … jsem tady, teď nás už nic nerozdělí." šeptal jsem jí konejšivě do ucha. Náhle se mi v hlavě rozezněl děsivý, hlasitý smích … smích tak šílený, že jsem se chtěl ohlédnout, jestli za mnou někdo nestojí. A teď už jsi jen moje! Ty a ti další, už neuniknete … můj pán bude rád.Zlomyslně jsem se ušklíbl ale ihned na to jsem se zarazil a vytřeštil oči. Co se to se mnou děje?!! Já přece nikoho nechci odvést! A proč tu bledou bestii schovanou v lese za námi ve své hlavě nazývám pane?!
,,Matte … Matte .. ? děje se něco."
Až nyní jsem si uvědomil, že na mě Mia mluví, spatřil jsem ten její ustaraný výraz a vyloudil jsem na své tváři jemný úsměv, umělý ale tak dokonale věrohodný.
,,Vůbec nic." odpověděl jsem. ,,Mio, musím ti toho tolik říct, byl jsem unesen několika těmi upíry, nebo co to je," Mia mi zobala z ruky, měl jsem z toho radost, ale nechápal jsem proč … a proč jí vůbec lžu?! DOST!! - chtělo se mi křičet, ale nedokázal jsem to, nedokázal jsem zastavit proud lží valících se z mých úst. Jako by se do mého těla ukryla nějaká zlá, ďábelská síla, posedla mě a nyní mne ovládala, manipulovala se mnou jako s robotem. A já proti tomu nezmohl zhola nic, jen jsem dále pokračoval ve své smyšlené historce, ,,a ti mě chtěli odvléci pryč, bránil jsem se, ale bylo mi to k ničemu, naštěstí se objevili nějací lidé, ozbrojení lidé, upíry zabili a mě zachránili, nějakou dobu jsem se u nich zotavoval, teď už jsou na cestě sem aby nám pomohli." Teď Mia zapochybovala o mém příběhu, to bylo zlé.
,,A jakto, že tady nepřišli už dříve? Záchranáři tu pracují už přes dva měsíce.."
Sakra … mysli mysli! … musím si rychle něco vymyslet, něco věrohodného, no … snad bude stačit to, že Mia mi odjakživa bezmezně důvěřuje a nebude si myslet, že bych jí snad podrazil.
,,Protože, jak jistě víš, ti upíři mají obrovskou sílu a těm jednotkám, byť dobře vybaveným, trvalo dlouho, než ty bestie přemohli, utrpěli ale velké ztráty. Teprve nyní jsou připraveni nám pomoci…" zarazil jsem se, sklopil oči a udělal co nejpřesvědčivější nenucený výraz.
,,Co je Matte?"
,,Upíři se vracejí." nemohl jsem uvěřit, jak dokonalý herecký talent se ve mne skrýval. Mia si hrůzou zakryla ústa a vrhla na mě vyděšený pohled.
,,Už ne…" prosila přidušeně.
,,Proto jsem zde, nechtěl jsem uvěřit, že jsi mrtvá a odešel jsem ze základny dříve, pojď musíme začít evakuovat lidi, mám sebou vysílačku, dám vědět jednotkám kde jsme." zapnul jsem vysílačku a čekal.
,,Kapitáne Allene? … kapitáne Allene." dál jsem si vymýšlel.
,,Slyším." Ozval se z druhého konce vysílačky ten známý, odporný hlas.
,,Za jak dlouho dorazíte?"
,,Asi za patnáct minut budeme na jižním okraji města, začněte s evakuací, je bezpodmínečně nutné dostat lidi do bezpečí dříve, než se sem přiženou ty stvůry."
,,Rozumím kapitáne, jdeme na to."
Ihned po rozhovoru jsme se s Miou rozutekli po celém městě. Záchranáři nám nechtěli věřit, že by zrovna ten George Allen nařídil evakuaci aniž by s tím seznámil v první řadě je samé. ,,Podal jsem jim vysílačku. Hlas v něm nařizoval všem záchranářům ať evakuují město, ten zatracený upírský zmetek napodobil hlas kapitána Allena dokonale! Během čtvrt hodiny stáli všichni u okraje města. Uplynulo dalších pět minut, deset a jednotky stále nikde, začínal jsem se strachovat, že to praskne a se mnou bude amen. V ruce mi zachrčela vysílačka: ,,Matthew Jenkinsi, jste tam?"
,,Ano kapitáne?"
,,Matthew, je tam někde kapitán záchranné služby?"
,,Předám." a už jsem podával vysílačku dotyčnému.
,,Kapitáne, kde jste? Upíři tu můžou být každou chvíli, lidi jsou vyděšení." řekl rázně a již trochu podrážděně záchranář.
,,Narazili jsme na překážku, ta minulá vichřice nadělala opravdovou paseku, přes cestu v lese asi deset minut od vás je spadlý strom, nemůžeme tudy přejet, musíme to jet otočit, ale pár našich lidí zůstane u stromu a vy budete muset jít za námi, nemůžeme si dovolit plýtvat časem. Je to příliš nebezpečné."

,,No dobrá," řekl ne příliš přesvědčeně kapitán, "ale nezdá se mi to jako nejlepší řešení, co když budeme napadeni během cesty?"

,,Máte snad jiný nápad? Dostali jsme hlášení, že upíři táhnou na severovýchod, přímo k městu, ani ne za hodinu tu budou, půjdeme vám naproti, ale nyní musíte hlavně rychle vyrazit!" poté se ozvalo už jen chrčení oznamující, že dotyčný vysílačku vypnul.

Záchranář mi podal vysílačku, povzdechl si a prohlásil. ,,Tak panstvo, musíme jít, jednotka má nějaké komplikace a my proto musíme z časových a bezpečnostních důvodů za nimi, skupina jejich lidí nám vyrazí naproti, zatímco ostatní pojedou otočit auta a pak ihned nastoupíme a odjedeme odsud pryč. Jdeme!"
Masa lidí se na povel pohnula kupředu, já zůstal schválně vzadu a snažil si urovnat myšlenky. Co jsem to proboha provedl?! Proč jsem to nedokázal zastavit? Co mě k tomu nutilo?

***
Ghost schoval vysílačku a zlomyslně usmál. Kývl na Nera a pravil: ,,Přiveď zbytek, a pospěš si." Nero lehce kývl a zmizel.

5. kapitola

2. července 2014 v 20:56 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PŘEKVAPENÍ

(březen 2014)


Další kapitola je tady a já doufám, že to bude aspoň trochu za něco stát ;) Jinak teď budu muset hodně přemýšlet, páč co se příští kapitoly týče - už mám cca jasno jak to bude pokračovat, ale musím to nějak vhodně sesmolit do PC, aby to nějak vypadalo, mělo to hlavu a patu a bylo to min. na 2 - 3 stránky Wordu :D
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Malým bílým kamínkem jsem udělal zářez do špinavé, studené stěny jeskyně, už to budou přibližně 3 týdny co zde trčím. Zamyšleně jsem si přejel dlaní po pichlavém strništi, které mi začínalo rašit na tváři. Celé dny jsem proseděl téměř se v jedné a té samé pozici a hleděl jsem nepřítomným pohledem před sebe … nechtělo se mi hýbat, nechtělo se mi přemýšlet, nechtělo se mi dýchat … nechtělo se mi žít. Večer mě pak z toho nehýbání bolelo celé tělo, krom toho mě trápily noční můry a když ne ty, tak aspoň nespavost. V zrcadle jsem viděla ty tmavomodré, skoro až černé, kruhy pod očima.
O svém vězniteli jsem se za tu dobu nedozvěděl vůbec nic, dokonce ani jeho jméno! Tak moc byl zamlklý a nedůvěřivý, své soukromí si pečlivě chránil a někomu jako mě do toho přece nic není. Znovu, jako již tolikrát během mého pobytu zde, přede mě předstoupil, tentokrát se ale ve výrazu jeho tváře zračilo něco zvláštního, něco co jsem na něm ještě nikdy neviděl - jakási podezřelá spokojenost.
,,Je čas," pravil, ,,musíš se ale nejdříve trochu upravit, takhle nikam nemůžeš." dořekl s malou dávkou odporu ve hlase. Skoro jsem zrudl, krev se mi v žilách vařila, TO TY JSI ZE MĚ UDĚLAL TUHLE TROSKU!! - chtělo se mi křičet, ale zadržel jsem vztek, stejně by to nikam nevedlo, napočítal jsem v duchu do pěti a dělal jako že jsem to přeslechl. Odemkl mi pouto na ruce a hrubě postavil na nohy, byl jsem dost zesláblý a navíc jsem měl neustálým sezením nohy úplně zdřevěnělé, málem se mi podlomily, jako by to snad ani nebyly moje vlastní nohy, ale jen chůdy na nichž jsem stál poprvé v životě. Prošli jsme kovovými dveřmi a zavedl mě do maličké chodbičky, hned nalevo těsně vedle kovových dveří, kde jsme se museli přikrčit, abychom vůbec prošli. Zdi kolem nás byly tak úzké, že jsem na sobě počínal pociťovat příznaky klaustrofobie, a to i přesto že mě nikdy předtím netrápila! Chodba naštěstí nebyla dlouhá, jen asi pět set metrů, na jejím konci se nacházela místnost obdélníkového tvaru o velikosti asi 9 x 4 metry. V delší straně napravo od nás bylo v zemi zabudováno něco jako bazén, samozřejmě s kamennými okraji zevnitř, na dně po levé i pravé kratší straně se pak nacházely dva kulaté otvory pokryté sítem, a do bazénu přímo ze zdi tekla křišťálová voda, nejspíš pramen. Když jsme přišli blíže, všiml jsem si, že podél delší strany bazénu, taktéž u dna, jsou ještě další tři kulaté otvory, ty byly ale momentálně zakryty nerezovým víkem. Překvapilo mě, že okraje bazénu byly pokryty podlahou z rovnoměrně naskládaných bílých, béžových, světle šedivých a lososových kamenů, tvořících dohromady krásnou mozaiku. Nalevo od bazénu byl kovový stojan a v něm zavěšen starý, bílý avšak již značně oprýskaný lavor ze stejného materiálu, pod lavorem byla vysoká válcovitá nádobka, vypadala jako sprej, poté štětka na holení, břitva, brousek, pár bílých ubrousků, tuhé a podle vzhledu pravděpodobně přírodní mýdlo, žínka a na boku stojanu ještě viselo pár zašedlých ručníků. Ještě jsem spatřil starou tmavě hnědou otáčecí židli s opěrkou na hlavu, než jsem si ji ale stihl pořádně prohlédnout, netvor zavelel: ,,Do vody!" vytřeštil jsem a na něj oči … to jako … svlíknout … ?!

***

Pohledem vraha jsem probodával postavu přede mnou, brousící břitvu oslnivě se lesknoucí při sebemenším pohybu. Ani jsem se nehnul, jen jsem tak seděl, mírně nahrbený, zamračený, ústa zkřivená do nenávistné grimasy, téměř rovná hladina vody obepínala mé tělo až do výše prsou ve své mokré náruči, již značně vychladla (vrtalo mi hlavou proč je celkem teplá? na Aljašce přece žádné teplé prameny nejsou!) a mě naskakovala husí kůže. Nevnímal jsem to. Nohy křečovitě zkřížené přes sebe, dlaně zatnuté v pěsti. V tom tlaku způsobeném vztekem mi ve spáncích něco škublo, jako nerv, lekl jsem se a trochu sebou trhl, ale jinak nic. Náhle jsem pocítil strašný nával zlosti a zabijácké touhy, jako ještě nikdy předtím, ruce se mi počaly třást a čeřily dosud klidnou hladinu, v obličeji jsem rudnul, tváře se rozhořely hněvem. Byl to strašný pocit a pro mě, jindy celkem flegmatika s notnou dávkou sebekontroly, šok. Uchopil jsem svůj nos mezi palcem a ukazováčkem, abych zabránil vniku vody, zhluboka jsem se nadechl a s křečovitě zavřenýma očima se ponořil až na kachličkovou zem na dně bazénu. Hlava mi kdesi uvnitř bolestivě pulsovala, jakoby mi v ní zevnitř bušily miliony kladívek. Nechal jsem nos nosem a oběma rukama popadl hlavu, ústa zkřivil do trýzněné grimasy a odhalil při tom zuby. Bylo mi v tu chvíli upřímně jedno, že mi vody proudí do úst a pak do krku, do nosu, do uší … prudce jsem otevřel oči a ústa zároveň, chtělo se mi křičet, mé tělo se samo od sebe začalo třást jako osika. Pak nastal zlom, jako by někdo přestřihnul pásku filmu, třes, vztek, tlak, bolest - to všechno naráz odeznělo. Tělo se uvolnilo, oči se počaly přivírat jako před omdlením, i ústa se již pozavřela, jen dlaně stále ještě třely mezi prsty pramínky vlasů, až byly v kloubech zcela bílé. Obraz se rozmazával, myslel jsem, že jsem mrtvý. Pohlédl jsem vzhůru, skrz průzračnou hladinu vrazila do vodního prostoru hubená bělostná ruka v černém rukávu, popadl mě za paži a vytáhla nahoru, přičemž mi dva drápy udělaly rameni menší šrámy.
Jakmile jsem se dostal na vzduch, vší silou jsem se chytil okraje bazénu a vykašlával z plic vodu, na zádech mi přistála taková rána, že mi málem vyrazila dech, ale pomohla posledním zbytkům vody dostat se ven. Lapal jsem po dechu a opřel se čelem o mokrou kamenitou podlahu. Netvor dřepěl vedle mě a ždímal si mokrý rukáv, beze slova se postavil a odešel mi pro osušku.
Přisunul přitom židli i s čistým oblečením a osuškou. Pak odešel zpět ke stojanu a hleděl si tam svého. Váhavě jsem vystoupil z vody, rychle se osušil a vklouzl do oblečení. Staré černé tričko a maskáčové kalhoty, to nějak překousnu, a nějaké ošoupané šedivé tenisky. Ušklíbl jsem se, neměl jsem ale moc na výběr, snad je to jen provizorní. Kéž bych tu měl své černé Conversky a riflovou vestu.
,,Hotov?" ozvalo se z druhé strany místnosti.
,,Hm.." zněla má stručná odpověď.
Posunkem mi naznačil, že mám jít i s židlí k němu. Stál jsem na místě a založil si ruce na prsou. Nechtělo se mi do toho, nevěřil jsem mu ani nos mezi očima … a popravdě … nejraději bych mu ten nos zlomil nadvakrát. Zavrčel jako vzteklý pes, ignoroval jsem to. Přišel tedy ke mně, téměř odhodil židli blíž ke kovovému stojanu. Popadl mě a odvlekl jako nějakého malého fracka k židli. Když jsem spatřil břitvu na stole, napadla mě spásná myšlenka, a proto jsem se do křesla posadil dobrovolně. Očividně ho překvapilo, že náhle spolupracuji. Sepnul jsem dlaně, položil si je na klín a na oko netrpělivě poklepával nohou.
,,Tu radost ti neudělám." řekl s odporným úsměvem, aniž bych to čekal, popadl mé ruce, rozerval je od sebe div mi nepřelámal prsty, a už jednu ruku kolem zápěstí uvazoval silným koženým páskem, teprve teď jsem si všiml, že jich je na židli hned několik párů! Jal jsem se bránit, snažil jsem se odtrhnout jeho ruku z té mé, ale bezvýsledně, zatnul jsem dlaň v pěst a vší silou jej udeřil do tváře. Hekl bolestí, dotkl se bříšky prstů poraněného nosu - pohlédl na ně a spatřil krev, vztekle zavrčel a ohnal se po mě drápy, na poslední chvíli jsem si stihl zakrýt obličej volnou rukou, jinak by mi už do konce života zdobilo tvář několik hlubokých jizev. Sykl jsem, když mi dlouhé ostré drápy rozsekly kůži na boku předloktí a krev vystříkl až na židli, zasáhla také trochu jeho tričko a mé kalhoty. Bez ohledu na zranění se na mě opět vrhnul, byl mnohonásobně silnější než-li já, neměl jsem šanci, i přesto jsem se ale bránil dál.
Během několika minut jsem již seděl připoutaný snad všude - kolem zápěstí, paží, stehen, lýtek, břicha, hrudníku a dokonce i krku a čela! Teprve nyní si netvor ošetřil krvácející nos, jeho krev byla jiná než lidská - tmavší, téměř černá a hustší. Poté vzal štětku, namočil ji do pěny na holení a potřel mi s ní tváře a část krku. Na jednu stranu jsem si připadal jako idiot a na druhou to aspoň příjemně chladilo. Netvor odložil štětku a nádobku s pěnou na stojan, uchopil dokonale nabroušenou břitvu a dlouhými tahy přejížděl po mé kůži. Původně jsem měl v plánu sebou škubnout a navždy tak ukončit tuto nekončící mizérii, bohužel jsem si v mé ukvapenosti nevšiml pásků na židli. Během chvilky byl se mnou hotov. Odepnul mi pásky na čele a odnesl břitvu. Provokativně pohlédl na nůžky, dotkl se jich konečky prstů a poté odvrátil zrak zpět na mě. Došlo mi o co mu jde.
,,Jestli se dotkneš mých vlasů, zabiju tě!" cokoli, ale vlasy zkrátka ne! Na to jsem háklivý od jakživa.
Ušklíbl se a nechal nůžky na svém místě. ,,Aspoň budeš věrohodnější." Dodal při odepínání zbylých pásků. Co má sakra za lubem?!

***

Kráčeli jsme zmrzlou krajinou, i v huňatém, hnědém kabátu jsem se klepal jako ratlík. Netvor mě táhl za provaz, pevně přivázaný k mým zápěstím, za sebou jako psa hluboko do lesa. Co chvíli jsem zakopl o nějaký, pod sněhem skrytý kořen či kámen, a tak tak udržel rovnováhu, bez možnosti používat ruce a navíc v husté tmě, kdy jsem neviděl takřka nic to bylo dosti pracné. Asi po hodině jsem si i přes noční tmu všiml, že les začíná řídnout, po dalších patnácti minutách jsme již stáli na okraji lesa. Stála tam nějaká postava, pravou ruku zasunutou v hlubokých kapsách dlouhého kabátu. Otočila se naším směrem a k mému vězniteli promluvil hluboký mužský hlas, jenže … strašnou šifrou … další z těch oblud, zmocnil se mě strašný strach, on mě snad chce prodat jinému netvorovi?! Proč ale zrovna zde? Proč ne hlouběji v lese? Poprvé v životě jsem mého únosce slyšel mluvit stejnou šifrou, jakou mluví celá jeho rasa. Znělo to zvláštně, hodně zvláštně, zvláštněji a divněji než, když mluvil anglicky ale tou jeho intelektuálskou formou. Raději jsem se rozhlížel kolem, přestože jsem nic neviděl. Stále lepší než se dívat na ně. Z přemýšlení mě vytrhlo až silné škubnutí provazu, jdeme dále.
Ale kam dále? …
Oba netvoři mířili stále více na jih, občas odbočili na jihozápad ale po několika desítkách metrů se opět srovnali směrem k jihu. Poznal jsem to podle měsíce svítícího na krajinu kolem, a všiml jsem si ještě něčeho - když měsíc osvítil tvář druhého netvora, mohl jsem jasně vidět na jeho tváři hluboké jizvy … byl to ten samý, jehož jsme potkali v den mého únosu. Polkl jsem.
Za celou cestu spolu ti dva nepromluvili jediného slova, jen se občas zastavili, aby se zorientovali, podívali se jeden na druhého, posunky ukázali kudy by měli jít, kývli na sebe a šli dál. Cesta trvala zhruba další hodinu, možná hodinu a půl. Drali jsme se přes mohutné závěje, přes skalnaté kopce, přeskakovali zmrzlé potoky, docházely mi síly a byl jsem promrzlý na kost. V duchu jsem se modlil, aby byl cíl již blízko, ať je tam cokoli. Bůh mě nejspíš vyslechl, ale krom toho pro mne přichystal tvrdou zkoušku.
Zastavili jsme se na kopci, z něhož bylo dobře vidět na rozlehlé údolí pod námi. Vyčerpaně jsme zvedl a zrak a to, co jsem spatřil mi vyrazilo dech.

4. kapitola

2. července 2014 v 20:53 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

NOČNÍ MŮRA

(březen 2014)


Bylo pravé poledne a já se procházel šedivými uličkami města, které mě zavedly na velkou plošinu z žulových kostek. Plošina měla tvar kruhu a byla obklopena vysokými paneláky a mrakodrapy, jenž od sebe stály všemi směry v přesně stejných vzdálenostech, jako podle pravítka! Byl jsem si stoprocentně jistý, že se nacházím v mém rodném městě - Oklahoma City, vypadalo však úplně jinak než ve skutečnosti. Byl jsem zmatený, dal bych ruku do ohně za to, že toto skutečně je Oklahoma a její okolí mi přitom bylo nyní tak cizí … prošel jsem náměstím a zastavil se u velké fontány, chvíli jsem si prohlížel stříbřitě se lesknoucí mince na jejím špinavém dně, vypadaly jako perly v písku na dně moře, pousmál jsem se a pokračoval v cestě. Prošel jsem skrz celé náměstí a zamířil mezi smutně vyhlížející budovy, normálně jsem znal téměř každou uličku tohoto města, ale teď jsem nedokázal najít cestu, nevěděl jsem jak se z dostat ven z tmavého, betonovo-kovového labyrintu, zmocňovala se mě panika … chci ven! Ale jak?! Zahlédl jsem jakési dveře, obyčejný vchod do jednoho z paneláků jakých jsem zde už viděl spousty, tyto dveře mě však něčím přitahovaly, něčím neznámým, tajemným a magickým. Zatáhl jsem za kliku a … vstoupil do malé světle hnědé místnosti bez oken, zavřel jsem za sebou a v tu chvíli se místností začal rozléhat strašný kravál, křečovitě jsem zavřel oči a zacpal si uši ukazováčky.
Trvalo několik minut než jsem si dodal odvahy a otevřel jedno oko, čímž jsem spatřil zdroj toho hluku - byla to zvláštní, asi třicet centimetrů tlustá plechová roura stříbřitě šedé barvy vystupující ze stropu místnosti a končící v podlaze, navíc byla zakončena jakousi poklicí. Co teď? Co počít? Náhle jsem si všiml dalších dveří na druhé straně místnosti, jaktože jsem si jich předtím nevšiml, když jsou přímo naproti těch, kterými jsem přišel?! Otevřel jsem je, všude byla černočerná tma. Vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře, udělal však sotva pár kroků a bolestivě jsem se kopl do něčeho tvrdého. Zatracený kámen! Pomyslil jsem si, když jsem se o něj však opřel, měl až podezřele přesné tvary - vysoký ale zároveň tenký kvádr. Zamrazilo mě! S vytřeštěnýma očima jsem na kámen pohlédl a poté jsem se rozhlédl kolem…všude byly černé pomníky a rudě zářící světla hřbitovních svíček! Na nic jsem nemyslil a spěchal zpět, dveřmi jsem téměř proletěl … a opět jsem se nacházel ve světle hnědé hlučné místnosti, prorazil jsem i jejími dveřmi a utíkal do města, stále jsem však nemohl najít cestu ven … a tak jsem bloudil mezi třemi "místnostmi" pořád dokola doufajíc, že nakonec konečně najdu někde východ.
Jak jsem tak opět stál bezmocně na náměstí s obličejem v dlaních, z ničeho nic mě někdo chytil ze zadu za ruku a třásl se mnou. "Vzbuď se!" přikázal mi hlas za mnou, chtěl jsem se ohlédnout a podívat se o koho jde, ale nedokázal jsem to, jen jsem zakřičel:
,,Já se chci probudit! Ale nedokážu to!" roztřásl jsem se jako osika, hlas jako by mě snad ani neslyšel a stejným klidným avšak rázným a skoro až nutivým tónem řekl:
,,Vzbuď se!"

,,Já nemůžu! Nejde to!" křičel jsem jako pomatený.

Prudce jsem se posadil, mé čelo bylo orosené krůpějemi potu. Byl to jen sen ... bože, mám já to zapotřebí?! Tolik stresu během pouhých pár dní!

,,Konečně jsi vzhůru." zaslechl jsem kdesi vedle sebe mrazivý hlas. Dezorientovaně jsem se rozhlédl.
,,Kde to jsem?" zeptal jsem se.

,,Na tom nezáleží," prohlásil netvor, ,,teď už ale pojď, v této místnosti již tvůj pobyt skončil." Téměř násilím mě vytáhl z postele, má chodidla se dotkla nepříjemně studené podlahy, až nyní jsem si uvědomil, že jsem jen v džínsech. Netvor popadl mé ruce a zaklapl kolem zápěstí kovová pouta, jasně, mnohem jednodušší než vázat provazy …

,,Kde je moje oblečení?!" štěkl jsem na obludku.

,,V hlavní místnosti, jdeme." Odpověděl stručně, chtěl jsem odporovat, ale nebylo mi to nic platné … byla mi zima, třásl jsem se, ale on to ignoroval a nechal mě trpět. Obvázal mi oči černým šátkem a vedl mě pryč. Podlaha v místnosti, kde jsem ležel, byla jiná než ta na chodbě, byla hladká a čistá zato v této byla pouze holá zem plná často ostrých kamenů, které bolestivě tlačily při každém mém kroku, hlína se při kontaktu s mými zpocenými chodidly měnila v mazlavou hmotu lepící se mi na nohy. Netvor mě držel za krk a vedl jako nějakého odsouzence na popravu (i když musím přiznat, že jsem si tak následujících několik měsíců skutečně připadal), jeho štíhlé, ale silné prsty obepínaly můj krk tak pevně, že jsem cítil jak mě řeže do kůže dlouhými drápy. Ani jsem se nebránil, neměl jsem na to dost sil. Konečně jsme zastavili, sundal mi šátek z očí a já zamžoural do polo-šera. Ale ne … už zase, pomyslil jsem si při pohledu na mini laboratoř a kout, kde jsem předchozí asi dva dny ležel. Netvor do mě strčil a popohnal mě tak vpřed, poté mě hrubě posadil na dvě značně rozležené matrace spojené vybledlým vínovým prostěradlem k sobě, aby tak tvořily větší a tím "pohodlnější" plochu. Matrací jsem si předtím nevšiml, ano, cítil jsem že ležím na něčem měkkém, ale nenamáhal jsem se přemýšlet co by to mohlo být, či se na to snad podívat, měl jsem na starosti mnohem závažnější věci. Docela jsem se tohoto provizorního lůžka štítil, co když je v něm nějaká verbeš? Blechy, štěnice, švábi … nebo snad něco horšího?! Na vábnosti mu nepřidal ani pravý roh, zastrčený do skulinky ve skále a částečně tak zakrytý jejím stínem, zašpiněný zaschlou krví. Neměl jsem však na výběr, i přesto že jsem, myslím si dlouho spal, byl jsem příliš slabý než abych kladl nějaký větší odpor, posadil jsem se a zavřel oči, snažil jsem se na nic nemyslet. Netvor si dřepl těsně vedle mě a opět mne připoutal za levé zápěstí k rezavému řetězu trčícímu ze stěny stály. Jakmile zaklapl zámek na poutu, prudce jsem otevřel oči, už zase jsem vězněm, prolétlo mi hlavou. Netvor se pomalu postavil a přitom mi hleděl hluboko do očí, pohled jsem mu opětoval, skrze černou zplihlou patku jsem na něj házel nevraživé pohledy, i když si z toho nic nedělal, bylo mi to jedno, chtěl jsem mu jen dát najevo, že mě tak snadno nezlomí! Odešel ke svému pracovnímu stolu, pohodlně se za něj usadil a začal si něco psát … že by poznámky? O mě … ? Odvrátil jsem od něj zrak a … leknutím jsem sebou trhl, přímo přede mnou někdo stál a prohlížel si mě, když jsem se však podíval pozorněji, uvědomil jsem si že jde pouze o můj vlastní odraz v zrcadle zastrčeném za jednou ze skříní. Na tváři mi naskočil krátký, téměř neznatelný úsměv - tak už vím co byla ta lesklá věc, kterou jsem tehdy nemohl poznat, když jsem byl ještě poloslepý. Nyní však bylo zrcadlo vychýleno více než předtím a já si mohl sebe samého důkladně prohlédnout … upřímně, vypadal jsem skutečně hrozně - křídově bledé tváře (ano, bledou kůži jsem měl vždy, tentokrát to byl ale extrém), velké tmavě šedé kruhy pod očima, kolem levého oka velká tmavě fialovo-hnědá podlitina, sáhl jsem si rukou na tvář a lehce po ní přejel, tím jsem si všiml i světlého hnědavého otlaku kolem zápěstí, pohlédl jsem na druhé zápěstí - i na něm byl od otlak. Do zrcadla jsem už znovu nepodíval, raději ne. Všiml jsem si masivních kovových hodin nad vchodem, kolem velkého ciferníku skákali dva vykulení raraši, blanitá křídla mocně rozpjatá do obou stran, oči div jim nevypadly z důlků, vyšklebená ústa odhalovala ostré mírně zahnuté zuby. Civěli přímo na mne, jako by se mi vysmívali. Hodiny na ciferníku ukazovaly za šest minut třičtvrtě na pět, poprvé co jsem za svůj pobyt zde věděl kolik je hodin. Zajímalo by mě jak dlouho jsem spal, ale neměl jsem odvahu se té obludy na to zeptat, beztak by mi ani neodpověděla. Jako by mi četl myšlenky se jen pár minut na to ozval: ,,Spal jsi dlouho, to je u Vás běžné?" poznal jsem ironii v jeho hlase, snažil se být důležitý, ale moc se mu to nedařilo, i když si to třeba myslel. Mlčel jsem, nebudu se bavit s takovým povýšeneckým idiotem. ,,Týden je docela dlouhá doba … a já myslel, že zimní spánek provozují pouze zvířata." uchechtl se, zamračil jsem se … týden, jak jsem proboha mohl spát týden? Leda by mě udržoval v kómatu … ale proč? Co se mnou dělal. Ta myšlenka mě nesmírně vyděsila.­
***
Už od prvního dne tady jsem byl docela haldový, v kómatu mě držela při životě umělá výživa, ale teď? Hlad už počínal být nesnesitelný, bylo to i slyšet. Snažil jsem se polykat, abych aspoň na několik vteřin hlad nějak zahnal a nekručelo mi v břiše tak hlasitě, ale za chvíli jsem již neměl ani z čeho, sliny mi docházely, místo nich jsem měl v ústech jen trošku husté pěny. Netvor se náhle zvedl a někam odešel, nevěnoval jsem tomu pozornost, za chvíli jsem ale slyšel jeho kroky, jak se vracejí zpět, neohlédl jsem se, snažil jsem se působit co nejvíce ignorantsky, především pak když se zastavil u mě. O kamennou podlahu klaplo nějaké sklo, pak netvor odkráčel. Nejistě jsem pootočil hlavu a spatřil na zemi bílý talíř, troche obitý kolem krajů, a hrnek bez ucha stejné barvy akorát zdobený zlatým proužkem po obvodu. Protože jsem se díval jen tak zboku, nerozeznal jsem, co to je na talíři, pootočil jsem hlavu trochu více - ležel tak plátek krvavého masa, a když říkám krvavý rozhodně tím nemyslím krvavý steak, ale syrové maso urvané přímo z těla, ani nebylo opláchnuté, pořád bylo zmazané od krve, jenž při stékání tvořila na talíři malou rudou kaluž. Zkřivil jsem obličej hnusem. ,,Buď toto nebo nic." řekl netvor přísným hlasem, povšimnuvší si mého gesta. No jo … ale co je horší? Salmonelu jsem ještě nikdy neměl, nevím jaké je umírání na ni, takže jsem nemohl zvážit jestli by bylo lepší pojít hladem či na vážnou nemoc. Hlad a pud sebezáchovy byly však silnější, dlouho jsem se proto neupejpal a natáhl se pro plátek, během toho jsem si kalhoty troche pokapal krví. Zakousl jsem se do tuhé, vláknití hmoty, silně páchnoucí krví, troche se mi zvedal žaludek. Nacpal jsem maso do sebe co nejrychleji a rychle zapil vodou v hrnku. Otřásl jsem se. Ale aspoň mě už nesužoval hlad ani žízeň.
Jelikož jsem předtím myslel především na hlad, zapomněl jsem na zimu, až nyní se jsem pociťoval, jak se už nějakou dobu vkrádá pod mou kůži, byl jsem celý jako led.
,,Kde je moje oblečení?" zavolal jsem na něj.

,,Schované." zněla stručná odpověď.

,,A proč jsem ho pořád nedostal?" snažil jsem se dosáhnout svého.

,,Na pár dní musíš zůstat v chladu." Znělo to, jakobych byl právě tím kusem masa, který jsem před chvílí sněl a měl bych zůstat v mrazáku.

,,Vždyť dostanu zápal plic ty parchante!" zakřičel jsem.

,,Ale no tak, není třeba být vulgární," řekl s ledovým klidem, ,, žádný zápal plic nedostaneš, nepíchnul jsem ti látku, jenž posílí tvou imunitu, takže se nemusíš obávat. Asi za pět dní ti tvé oblečení vrátím."

Zalapal jsem po dechu: ,,Pět dní?! Ty jsi se zbláznil!"

,,Když se na to díváš takto, ale vůbec … povolil jsem ti snad tykat mi? Ne, nepovolil, takže se koukej chovat slušně." pohrdavě jsem si odfrknul.

V sedm hodin ke mě přišel, aby mi píchnul tu jeho "pro imunitní látku", bránil jsem se, to raději chcípnu zimou, ale co jsem proti němu zmohl? Napíchl mě a pak spokojeně odešel, přitom jsem zaslechl, jak si pod "vousy" mumlá: ,,Vyvíjí se to velmi dobře…"
A takto to šlo po dalších několik měsíců, pořád dokolečka to samé - brzy ráno budíček a "první snídaně" = injekce, o hodinu později snídaně skládající se ze syrového krvavého masa a vody, v poledne další injekce, v jednu hodinu odpoledne oběd, stejný jako snídaně, v pět hodin injekce a v šest večer večeře, taktéž stejná jako snídaně a oběd. Byl jsem z toho už vyčerpaný. Několikrát se mi podařilo mu vyrazit nebo vykopnout injekci z ruky, ale nato jsem schytal silnou ránu do obličeje, následovalo svázání a injekci jsem se nakonec nevyhnul. Jednou už ho to ale přestalo bavit a za každou neposlušnost mi odepřel jedno jídlo, tedy krom vody, takže jsem často od během dne hladověl. V podstatě to bylo ale to, čeho jsem chtěl dosáhnout - chtěl jsem nějak rychle chcípnout, když už odsud nemůžu utéct. On na to ale brzy přišel a opět mě pravidelně krmil a když jsem nechtěl, napíchl mě aspon na umělou výživu nebo mi jako huse nacpal jídlo do krku násilím, a hlídal mne jako oko v hlavě.

Hodně lidí si myslí, že peklo je trpět…ať už hladem, zimou, či bolestí. Ale tak tomu není, peklo je, když chcete umřít, ale nemůžete.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Doufám, že tam nebudou chyby (nepočítám gramatické), blbnul mi Word a i když jsem nastavila jako jazyk češtinu, Word měl furt nastavenou angličtinu a opravoval mi česká slova ... :-/

3. kapitola

2. července 2014 v 20:51 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

DOHODA

(leden 2014)

Krajina se třpytila pod silnou sněhovou pokrývkou, jako by ji někdy posypal hvězdným prachem. Všude bylo ticho a klid, až na občasné zaúpění ledového severáku sfoukávajícího těžké vrstvy sněhu z větví jehličnanů. Nikde ani živáčka, bledý měsíc na inkoustové obloze poseté miliardami stříbrných, a občas i zlatavých světélek tiše plul krajinou, mrtvo jak na ledové poušti … až na dva šedivé stíny u okraje lesa, rušící noční idylu, dva stíny vysokých postav s křídovou kůží. Mluvili neznámým jazykem, připomínající spíše nějakou šifru, a tak tiše, že je sotva bylo slyšet, a když kolem náhodou profičel vítr, jejich hlasy zanikaly úplně.

,,Vždy jsem věděl, že jsi blázen, ale že až takový to jsem opravdu nečekal. Už ses z těch chemických výparů úplně pomátl!" prohlásil posměšně hluboký mužský hlas.

,,Odsuzuješ vše co nedokážeš pochopit, to je ti podobné, ale věřím, že toto tě bude rozhodně zajímat, nestrávil jsem nad pokusy tolik let jen tak pro nic za nic. Je to naprosto nový objev, jenž nám může značně pomoci, můžeme posílit naši rasu, vyzdvihnout ji výše." Ozval se druhý hlas, také mužský, ale trochu vyšší než předchozí.

,,Samé řeči, ale skutek utek' …" nedal se přesvědčit první hlas.

,,Přemýšlej, takto bychom mohli uskutečnit to o co usilovali už naši předkové před desítkami let, ale nikdy se to nepodařilo. Nyní máme možnost to změnit! Nech mne uskutečnit můj plán a sám uvidíš, že mám pravdu, budeš spokojený … my všichni! A konečně, konečně budeme svými pány … JEN SVÝMI pány! Nikdo jiný, pouze my … to jsme přeci vždy chtěli nebo ne?" nedal se odbýt druhý hlas a trpělivě svého "posluchače" přesvědčoval.

,,Dobře víš jaký mám na tebe názor, a že ti nevěřím ani nos uprostřed tvojeho hnusného obličeje, jsi jen vyvrhel naší společnosti, ale vidím, že ty budeš prosazovat svůj názor a ty své plány za každou cenu … tak běž! Jen si běž pro ostudu, možná i pro smrt! Jak prase na porážku! Uvědom si, že teď už budou mnohem … MNOHEM obezřetnější a nenechají se zastrašit jedním bláznem a jeho hračkou! Slyšel jsem, že už shromažďují speciální ochrannou skupinu vojáků, perfektně vycvičenou a vybavenou nejnovějšími zbraněmi a technikou, ti si s tebou samotným hladce poradí a ještě si u toho stihnout v klídečku zblajznout každý tři sendviče!" stále se vysmíval první hlas.

,,Já už nemám co ztratit."
,,Jo, to je fakt." řekl stručně první hlas. ,,Pak mi dej vědět, jak ta tvoje slavná akce dopadla …… pokud to teda vůbec přežiješ." dodal ironicky a hned na to se vyšší postava otočila směrem k lesu a dala se na odchod.
Druhá postava zůstala bez hnutí na místě a sledovala jak ta první mizí v husté neproniknutelné tmě mezi větvemi, připomínající kostnaté prsty.
Putující měsíc v úplňku na chvíli osvětlil bledou tvář lemovanou černými vlnitými vlasy. Ve velkých očích stejné barvy se zablýsklo a ústa se zformovala do škodolibého úsměvu, přičemž odhalila pár ostrých zubů.

,,Brzy přijdeš na to, jak moc jsi se zmýlil příteli." Ghost téměř zašeptal.
***
Do svého úkrytu jsem se vracel se smíšenými pocity, ty dobré však převládaly. Podařilo se mi přesvědčit vůdce místního klanu Incubů, aby svolil uskutečnění mého geniálního plánu! Sice nebyl příliš nadšen, ostatně jako vždy jednalo-li se o mne, ale svolil. A to mi stačí, protože můj plán je vypilován to nejmenších detailů a nic se nemůže pokazit, vím co se říká "Nikdy neříkej Nikdy", ale pro tentokráte to poruším, jsem si stoprocentně jistý, že se to vydaří a nikdo mi to nevyvrátí! Poté se vrátí vše do starých kolejí a já budu konečně opět skutečným Incubem! Ach ta sladká vůně budoucnosti, omamuje mne, je jako droga - potřebuji jí stále více a více a nikdy nemám dost. Dokud nepřijde den D, kdy budu zcela vyléčen a drogy již nebude zapotřebí … jelikož prostoupí mé tělo skrz na skrz, stane se mou součástí, budeme žít ve vzájemné symbióze a hlavně - budeme šťastni … já budu šťasten! A spokojen …
Cesta během přemýšlení utekla velice rychle, málem jsem si ani neuvědomil, že jsem již doma, vzpomenout si na to jen o několik vteřin později, jistě bych tvrdě narazil do studeného kamene. … Doma … co je to doma? Za ta léta jsem vlastně již zapomněl co to slovo znamená ... pouze vím, že to není zde … a vlastně ani tam v lese. Nikde. Nero měl pravdu - jsem vyvrhel, nikam nepatřím. Po této myšlence se mne opět zmocnil vztek, snažil jsem se proto uklidnit pomyšlením na to, jaké to bude až uskutečním to jenž jsem tak dlouhou dobu chystal. Celé dny i noci.
Zatočil jsem velkým kovovým "knoflíkem" na železných dveřích vestavěných do kamene, dvakrát dlouze doleva, třikrát krátce doprava a pětkrát krátce doleva, a udal tak kód. Ozvalo se duté cvaknutí a ozvěna se rozléhala po celém vnitřním prostoru. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Po zavření dveře opět cvakly a tím se automaticky zamkly. Rychlým krokem jsem se dal labyrintem chodeb do nejmenší místnosti v mém rozlehlém jeskynním "panství". I tentokráte jsem musel zadat kód, nyní ale pomocí číselné tabulky vedle dveří. Vešel jsem dovnitř a pohlédl na tělo bezvládně ležící na staré kovové posteli s proleželou matrací, připojené na spousty hadiček a přístrojů. Oči měl stále zavázané látkou, obličej mírně nateklý, místy zarudlý či nafialovělý, ale to se během pár dní ztratí, taktéž jako otoky. Rty měl zkřivené do zvláštního výrazu z něhož jsem nepoznal, zda jde o strach, vztek či bolest … anebo vše dohromady. Prohlédl jsem si zalepený nos, stále trochu zakrvácený, stejně tak hnědo-fialové otlaky od provazů na rukou i nohou a namodralou podlitinu na levém oku. Bohužel, nedal si domluvit, musel proto trpět. Občas je násilí jediná možnost. Zkontroloval jsem puls, dech, odkryl obvaz a opatrně, abych jej svými drápy neporanil, rozevřel jsem oční víčka pravého oka, na to, že byl stále ještě mimo sebe vypadala dobře. Také jsem musel dohlédnout na to zda nenastaly nějaké jiné komplikace, ale naštěstí nikoli. Nakonec jsem překontroloval infuze, jednu vyměnil a následně se odebral pryč.
Ve své miniaturní laboratoři jsem pokračoval v práci na mém novém objevu. Pozvedl jsem do výše zkumavku s hustou tmavou kapalinou, bude ještě dlouhou dobu trvat, než-li ji budu moci konečně aplikovat, ale nemohu se dočkat okamžiku až tato chvíle nastane. Škoda, že věda neuznává tvory jako jsme my … toto by mohl být převratný objev … na okamžik jsem se zamyslel, na mé tváži se rozlil hrozivý úškleb. Pohodlně jsem se usadil ve starém olezlém křesle, ozvalo se mírné zavrzání, a zapálil jsem vonnou tyčinku.

2. kapitola

2. července 2014 v 20:49 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

STRACHEM SVÁZANÝ

První (již neexistující verze): listopad 2013
Druhá (současná) verze: březen 2014
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Otevírám oči, zrak se mi vrací pomalu ale jistě. Vybavuji si útržky vzpomínek ... smečka krvežíznivých nestvůr, tma, plameny, křik lidí, studená místnost, injekční stříkačka, bolest způsobená úderem do hlavy … náhle se zastavím a vrátím se k předposlední vzpomínce … injekční stříkačka … už si to dobře vybavuji! Jeden z těch odporných bestií mě unesl, omráčil úderem do hlavy a pak odvlekl sem, to té slizké, ledové karantény, chtěl mi něco píchnout! Stále ještě poloslepě začnu rychle hledat na žílách cokoli podobajícího se vpichu jehly nic však neobjevím, trochu se mi uleví, ale ihned poté mě opět pohltí vlna strachu - jestliže mi totiž nic nepíchl tehdy, určitě se o to pokusí znova … tentokrát už ale budu připravený a budu se bránit, přestože je mnohonásobně silnější nežli já. Sáhnu si na bolavou hlavu ... moment, něco je jiné - dojde mi, že mám ošetřena všechna zranění, nechápu to, co má tedy se mnou za úmysly?! Zběsile mrkám ve snaze zaostřit zrak na možné maximum, což se mi nakonec začne dařit a během pár minut mám zrak opět plně funkční, přestože ve této tmě je mi to docela k ničemu. Po čele se mi řine studený pot a zároveň mám návaly horkosti, přiznávám, že mám dost strach, ale snažím se to skrývat. Cítím, že je tady, ukrytý někde v nejtemnějším koutě a čeká na vhodnou příležitost, jako šelma číhající na svou kořist … a to doslova … pokud ne něco horšího. Musím být stále ve střehu, jeho přítomnost mě mrazí až do morku kostí, mám pocit jako by stál přímo vedle mě. Trhu sebou a volnou rukou prudce praštím do prázdna, chytá mě třes, nedá se tomu ubránit, vím, že mi čte myšlenky, cítí můj strach, mé napětí, můj vztek, všechny mé emoce a pocity. Pak něco zaslechnu, nasucho polknu, ale natáhnu se blíž ke zdroji zvuku … a to byla to chyba! Ze tmy na mě "vybafne" smrtelně bledý obličej, zubatý, zlomyslný úsměv od ucha k uchu, tak se leknu, až sebou prudce škubnu zpátky, bohužel až moc, praštím se zezadu do hlavy a opět omdlím.
Jakmile jsem se probral, mohl jsem si svého věznitele konečně prohlédnout v celé jeho "kráse" (ne že bych o to nějak příliš stál). Byl hodně vysoký, asi tak jako já, štíhlé, řekl bych skoro až hubené postavy, ovšem pod černým tričkem s dlouhým rukávem se jasně rýsovalo i nějaké to svalstvo, a nebylo ho zrovna málo (!). Vlnité vlasy barvy havraního peří mu dosahovaly až do délky pár centimetrů pod rameny. Nyní jsem si mohl celou místnost lépe prohlédnout - brzy jsem poznal, že to není obyčejná, zděná místnost ale jeskyně, že ty barevné cerepetičky v proskledných skříních jsou ... různá chirurgická a chemická náčiní ... ! včetně léků a především zkumavek plných nejrůznějších tekutin. Můj věznitel seděl stále na stejném místě - za bílým stolem, obklopen mnoha zkumavkami a nádobkami, cosi zkoumal ve svém oddělení minilaboratoře, to mi nahnalo asi ještě větší hrůzu než skutečnost, že jeho maličkost je příšera lačnící po krvi a zabíjení. Určitě mě strčí jako křečka do malinkatého, průhledného terária a bude na mě dělat pokusy!
Představil jsem si sám sebe za rok - pokřivený drobný uzlík něčeho, co bylo ještě před nedávnem člověkem ... svobodným a hrdým, mé tělo pokrývaly drobné razivě bílé tečky - jizvy po jehlách, a dlouhé šrámy téže barvy jakožto následek nemilosrdných trestů za neposlušnost a tvrdohlavost. Zmučený tvor v mé mysli zvedl zrak a jakoby zevnitř pohlédl do těch reálných, ten obličej vypadal opravdu zuboženě - propadlé lícní kosti, kůže seschlá jako slupka staré hrušky a špinavá jako ta na tváři kominíka. Z bledých očí jsem vyčetl, že dotyčnému je už všechno jedno a pouze čeká na smrt. Pak znovu sklopil hlavu a po chvíli jsem jej spatřil celého ... ruce připoutané za zápěstí ke stromu nějaké neznámé místnosti, připoutané provazem rozdírajícím kůži a zarývajícím se hluboko do masa, řídká světle červená krev stékala po zápěstích asi do deseti centimetrů předloktí, mastné vlasy slepené do mnoha pramínků byly jednou tak řidší než jsem měl v současnosti, tvorovi v mé mysli se navíc na temeni tvořila výrazná lesklá pleš, všechny ty pokusné chemikálie jej pomalu připravovaly o vlasy ... a nejen o ně. Ubožák byl na svých poutech doslova pověšen, dříve nejspíš klečel ale již na to neměl síly, proto ty zařezané provazy, měl na sobě jen staré otrhané, tmavě modré džíny, byl bos. Nohy taktéž rozdeřené a nesmírně špinavé. Pod tenkou, scvrklou kůží se rýsovaly všechny kosti, kvůli tomu na něm i ty kalhoty vlály jako pytel. Pak jsem se vrátil do reality. Při této představě o strašné budoucnosti se mé oči zalily slzami, potlačil jsem je avšak s notnou dávkou sebezapření. Možná si vše představuji příliš černě, možná to nebude tak strašné, možná umřu dříve, možná že dokonce vůbec nezemřu (na což bych ale příliš nesázel...co jiného by se mnou ta obuda dělala?!). Zapudil jsem chmurné myšlenky, žádné pozitivum mi nepřináší, jsou tedy zbytečné, vše co nepřináší nic pozitivního je momentálně zbytečné! Myšlenky však přicházely samy od sebe, nedokázal jsem je zastavit ani ovlivnit.
Chtěl jsem se podrbat na nose, když jsem však pozvedl levou ruku, byla podezřele těžká, zvedl jsem ji tedy s větší silou a ostré zařinčení řetězu mi prozradilo důvod - ten zmetek si mě tu přivázal jako psa k boudě! Líce mi počínají vztekem horce pulzovat.
Raději jsem se rozhlédl po studených, depresivních útrobách jeskyně. Prohlédl jsem si všechno to náčiní, jenž využíval, skoro u poloviny jsem ani nevěděl k čemu slouží. On věděl, že jsem již vzhůru, otočil se mým směrem a pohlédl mi zpříma do očí svýma velkýma černýma očima, propichoval mě jima jako woo-doo panenku špendlíkem, uhnul jsem pohledem, slyšel jsem jen tiché uchechtnutí. Ani nevím jak, neslyšel jsem kroky, najednou stál přede mnou, stál jsem tomu netvorovi tváří v tvář. Pak se ke mně sklonil ještě blíže a, k mému překvapení anglicky, ne tou šifrou, kterou jsem ostatní jeho druhu slyšel používat, pravil: ,,Víš proč jsi tady?" nenamáhám se k odpovědi, věnoval jsem mu jen pohrdavý pohled. Ušklíbl se. "Vy lidé, jste tak arogantní." Pak se zvedl a odkráčel zpět ke svému laboratornímu stolu, v polovině cesty se však zastavil, obrátil se a se vztyčeným prstem dodal: ,,Ale vlastně máte i dvě kladné vlastnosti," složil si ruce za zády a loudavým krokem se ke mě začal přibližovat, ,,dáte se dobře geneticky upravovat," na okamžik se odmlčel, zastavil se jen pouhých pár centimetrů přede mnou, mírně se naklonil a pak s obzvlášť odporným úšklebkem pokračoval, ,,a jste velmi chutní." Pár vteřin na to se narovnal, otočil se na patě a už rychlejším krokem se vrátil ke své "práci ". Nebyl jsem schopný slov, jen jsem ohromeně a zároveň zděšeně zíral.

* * *

Nemůžu si pomoct, ale i nyní, když jsem polo-mrtvý strachy, se musím ušklíbnout nad myšlenkou, že kdyby mě zabil hned, stál na mém náhrobním kameni z bílého mramoru, pod velkým zlatým nápisem obsahujícím mé jméno, menší nápis stejné barvy - zemřel sežráním - ... přišlo mi to vtipné ... ale jen na chvíli. ,,Je čas příteli ," řekl netvor a při vyslovení slova "příteli" si dal záležet na notnou dávku ironie v hlase, vlastně to ani nebylo potřeba, i retardovaný by poznal, že výraz "přítel" nebyl myšlen vážně, ,,jsi má poslední naděje, tudíž jestli vše vyjde podle plánu, opovaž se zvorat zbytek! Již od prvního dne máš uložen jistý úkol, jenž musíš splnit, jinak budeš litovat, že ses narodil a budeš žebrat o smrt." vychrlil na mě tak, že mě až zamrazilo jen z pouhého tónu jeho hlasu - led je oproti tomuto nic. Více mi však vrtal hlavou ten úkol, co tím ksakru myslel?! Neměl jsem však čas na přemýšlení, netvor malinkým rezavým klíčkem odemkl kovové pouto těsně obepínající a málem už i odkrvující mé levé zápěstí, ostré zařinčení padajícího řetězu se rozlehlo hrobovým tichem jeskyně a oznámilo mi, že jsem na okamžik volný, téměř ihned mě ale netvor popadl za pravou paži a hrubě zvedl ze země. Nyní jsem mu hleděl do obličeje, bledého a zjizveného tmavými, zhojenými šrámy. Černé oči mě nepřátelsky probodávaly, viděl jsem v nich odpor, odpor ke mě, to samé určitě viděl i on v mých pronikavě modrých. Zavázal mi oči tmavým šátkem, nechápal jsem proč, že by kvůli nějakému tajnému východu? (!!) Pak mě vedl kamsi do neznáma, snažil jsem si vybavovat kudy asi jdeme, nejdřív to bylo nekonečně dlouho rovně, monotónní klapot bot o kamennou podlahu mě začal deptat. Náhle zabočil doleva (aspoň myslím, že doleva), což jsem nečekal a prudkým trhutím za ruku do strany jsem ztratil rovnováhu a málem upadl. ,,Neumíš snad chodit?!" rozlehl se prázdnou chotbou hnusný hlas, následovaný ozvěnou, dalo mi práci udržet v sobě vztek, co jsem?! Kus hadru?! Po několika dalších odbočkách jsem už vzdal hádání směru cesty, připadal jsem si jako v bludišti a v duchu si říkal jak je ta jeskyně proboha velká? ... pak jsme zastavili, k mým uším doléhalo slabé pípání různých tónů, jako ... kód na dveřích. Ozvalo se sluch-drásající zavrzání starých těžných dveří a my vešli do nějaké místnosti páchnoucí po desinfekci (!!), dveře se hlasitým bouchnutím zavřely. Netvor mi sundal kabát, téměř ihned se mi zimou postavily všechny chlupy na těle, až jsem se děsil jestli mi nestojí i vlasy, to však bylo to nejmenší čeho bych se měl v tuto chvíli bát. Netvor mě posadil na tvrdou, studenou židli a natáhl mi pravou ruku, protestně jsem ji stáhl zpět a složil si ruce na prsa a zatvářil se nejarogantněji jak jsem jen dokázal, snažil jsem se připadam sebevědomě, ale skutečnost byla přesně opačná - a on to věděl, už od samého začátku to věděl. Nic neodpověděl, jen mu levé obočí povyskočilo výše než bylo druhé. Trpělivě ale velmi hrubě mi ruku znovu přitáhl a přitom si mě přidržoval druhou, ale já se nehodlal jen tak snadno vzdát. Rozpoutal se boj.
Vší silou jsem do něj najednou žduchl volnou rukou, nic se ale nestalo, jako by byl z kamene. Kopl jsem jej do kolene, noha se mu trochu podlomila a on sykl bolestí, vrhl po mě nevraživý pohled. ,,Koledoval sis o to." prskl vztekle pod ,,vousy". Na obličeji mi přistála tvrdá rána pěstí. ,,Ty hajzle!" zaklel jsem a dotkl se levou rukou krvácejícího nosu, netvor však na nic nečekal, využil cvhíle, kdy jsem polevil v pozornosti a věnoval se zranění, popadl mou pravou ruku a připoutal ji v jakémusi kovovému stolku, vzpamatoval jsem se a začal se znovu bránit, ale to už jsem měl k dispozici jen jednu ruku, o to zuřivěji jsem proto do něj kopal, byl však velice obezřetný, dostal jsem další ránu, tentokrát jednou tak silnou, když to stále nepomáhalo, zakousl se mi do levého ramene, vytřeštil jsem oči nečekanou ostrou bolestí, vykřikl jsem ale jedna ruka mi k odtažení té bestie nestačila. Nakonec mě pustil, rána byla velmi hluboká, takže teď, otupen velkou bolestí, jsem byl mnohem snažší oběť.
Podařilo se mu připoutat k židli i druhou mou ruku, poté mi hrubými provazy přivázal i obě nohy, vše dělal s takovou přesností a rychlostí, jako by to byl jeho denní chleba. Pravou ruku mi více než těsně obvázal nějakou elastickou páskou ... později jsem přišel na to, že to bylo škrtidlo. Přivázal mě k židli ještě kolem pasu a hrudníku, abych se nemohl hýbat, a schytal jsem i několik dalších ran, tentokrát šlo jen o facky zato pořádně silné. Ani jeden z nás se nechtěl vzdát načež se mu konečně podařilo mi něco píchnout do žíly, poté mi ránu zalepil a sundal škrtidlo. Ještě chvíli jsem se bezmocně zmítal jak had, kterému právě odřízli hlavu, ale stále v něm pracují poslední nervové záškuby, to instinkt sebezáchovy mě neustále nutil bojovat a nezajímalo ho, že je už pozdě, během několika minut mě tělo pomalu přestávalo poslouchat, jako by ani nebylo moje ... kousek po kousku, nejdříve mnou procházel pocit podobný mírné únavě, jenž se ale stále stupňovala a stupňovala, až jsem si připadal jak na mol opilý, a pak už jsem se nemohl téměř hýbat, byl jsem na to příliš slabý. Ještě než jsem úplně zavřel oči, netvor mi zlomyslně zašeptal do ucha: ,,Sladké sny."
A už jen nekonečná tma .....

1. kapitola

2. července 2014 v 20:46 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

DÉMONI Z NEZNÁMA

První verze (již neexistující): ze srpna 2013
Druhá (současná) verze: z března 2014

P.S. jako všude i zde se omlouvám za pravopis :D (je to zlo!)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Srdce jsem cítil až v krku, dusilo mě svým divokým bušením a zaléhalo mi v uších. Ležel jsem ukrytý pod hromadami věcí, okna i dveře sice byly zabarikádovány, leč jsem netušil jak dlouho vydrží. Do očí mi stékaly malé krůpěje potu, pálily a oslepovaly, celého mého těla se nekontrolovatelně počínal zmocňovat třes. Nevěda co bude následovat, zda budu žít nebo jsou toto mé poslední okamžiky, propadal jsem panice, i přes snahu se kontrolovat a ovládnout, nešlo to … jako by tělo ani nebylo moje, ale něčí cizí s mou duší násilně nacpanou dovnitř. Mé útroby se strachem sevřely na maximum, začínalo mi z toho být nevolno. A tak jsem ležel pod krabicemi a oblečením v domě uprostřed pekla, jenž se venku rozhostilo, všude kolem běhala asi dvacítka šílených tvorů neznámého původu, tvorů sněhově bílé kůže, tvorů studených jako led, bez citů, bez duše, tvorů žijících pouze z krve a strachu jiných. Do hlavy se mi vkradl obrázek malého náměstí, udusaný sníh skrz na skrz prosáklý krví nevinných obětí, desítky potrhaných těl s pohledem plným strachu a proseb o ušetření, o pomoc, nechápal jsem sice jak dokázaly pouhé dvě desítky těchto oblud vyhladit téměř celé město, ale děsilo mě to. Po tváři mi stekla další slaná kapka, nyní se však nejednalo o pot, nýbrž o slzu, slzu beznaděje, vzteku a lítosti. Instinktivně jsem se schoulil do klubíčka a čekal na popravu. Vzpomínal jsem na krásné chvíle strávené s mou Miou, na naše první rande, první výročí, na ten den, kdy se jí ztratil milovaný pes, kterého měla už deset let, byla tehdy velmi zkroušená, vyplakala snad celý rybník, neuměla si představit život bez věrného přítele, vzpomínal jsem na okamžik, kdy se pes konečně našel a Mia plakala znovu, tentokrát radostí a úlevou. Vzpomínal jsem na to jak voněly její vlasy, na hebkost její bělostné kůže, na hloubku těch čokoládových očí, vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy jsme si vzali každý jedno sluchátko walkmana a bok po boku v posteli jednoho z nás jsme poslouchali písničky, vzpomínal jsem také na to jak jsme spolu vyváděli hlouposti, strašně jsme se u toho pokaždé nasmáli a bylo nám dobře. Vzpomínal jsem na svou rodinu, na nedělní pohodu u rodinného krbu, na svůj první koncert, bylo mi tehdy tuším šestnáct a dobrý měsíc jsem rodiče přemlouval, abych na něj mohl jít … náhle mne z četných vzpomínek vytrhlo zapraskání lámajícího se dřeva a zařinčení okenních tabulí, to se okno rozletělo na tisíc kusů pod tupou ránou něčeho co do něj vší silou narazilo, a že to musela být síla obrovská! To mi nahnalo ještě větší strach než předtím. Nad mým levým obočím se tkvěla velká otevřená rána, polo zaschlá krev však stále mohla přilákat krvelačné netvory tam zvenčí. Z malé chodby se ozývaly tlumené kroky a směrovaly do kuchyně, zaslechl jsem také, že dotyčný pomalu prohledává každý její kout, určitě mě ale cítil! Jen mě chtěl napnout, vystrašit ještě více než už jsem a očividně se tím velmi dobře bavil. Když skončil v kuchyňském koutě, odebral se směrem zpátky přes chodbu ke schodům a nahoru do patra, první schod zavrzal pod vahou nevítaného hosta, pak následoval druhý, třetí, čtvrtý, pátý … přestal jsem to počítat a snažil se schoulit ještě těsněji. Klapot bot o dřevěnou podlahu pokrytou starým tmavě zeleným kobercem ustal, zarazil jsem se a naslouchal.
Asi patnáct minut se vůbec nic nedělo a to mě deptalo. Vtom schody zavrzaly znovu a já poznal, že dotyčný jde zpátky dolů. Na sucho jsem polkl, vlasy na zátylku a čele, zmáčené potem, mě studily jako ocel, dokonce i má hustá na stranu sčesaná patka by se dala ždímat. Kroky se přibližovaly, zpozorněl jsem, během chvilky byl tvor u mě, skrze drobnou skulinku mezi lepenkovými krabicemi a těžkými dřevěnými bednami jsem spatřil dvě štíhlá ale zároveň svalnatá lýtka navlečená do upnutých kostkovaných kalhot černé a tmavě zelené barvy. Pravá noha byla postavena zcela rovně za to levá byla mírně vychýlená do strany a netrpělivě poklepávala špičkou černé, pevné boty, připomínající cosi mezi teniskou a pánským střevícem, jen se blýskala. Čekal jsem co bude. Bota přestala klepat o dřevěnou zaprášenou podlahu a noha se narovnala. Pak už jsem neviděl nic, protože tvor ze mě jedním máchnutím strhl všechno to haraburdí, přičemž mě jedna z těch menších dřevených krabic uhodila zezadu do oblasti mezi krkem a ramenem. Nyní jsem již neležel stočený v klubíčku, ale narovnaný z poloviny na boku a z poloviny na břiše, ztěžka jsem se nadzvedl na předloktích, nade mnou se ozýval tichý posměch toho, jenž mě za pouhých několik okamžiků zcela jistě pošle do temnoty smrti. Váhavě jsem zvedl zrak, abych se v následující chvíli zahleděl do uhlově černých lesklých očí bez zorniček a téměř i bez bělma.
Roztřásl jsem se jako ratlík a ústa té příšery se roztáhla do zlomyslného úsměvu, přičemž mi odhalila na "obdiv" ostré tesáky. Poté mě prudkým pohybem popadl za nohu a přehodil přes své rameno jako pytel brambor, polekaně a bolestně jsem vyjekl, on z toho měl ale akorát zábavu. Pak už jen, bez větší námahy, vyrazil zabarikádované hlavní dveře a špacíroval si to směrem do lesa, který je na opačné straně domu, tedy severním směrem. I přestože jsem se již smířil se smrtí, pud sebezáchovy kdesi hluboko uvnitř se z ničeho nic probudil a nyní mě nutil se bránit do poslední chvíle, mlátil jsem svého únosce rukama do zad a kopal jej volnou nohou do břicha a hrudníku, pokaždé se mě pokusil usměrnit uštědřením nemalé rány, ale já se stále nevzdával, dokonce jsem jej i kousnul do ramena! To už mu ale ruply nervy úplně, shodil mě ze zad, přimáčkl k zemi, takže jsem seděl ve studeném sněhu a nemohl se postavit, a praštil mou hlavou do kamene vedle mě. Bělostný sníh pode mnou potřísnila trocha krve. Omráčený jsem nyní ležel bezvládně na zemi, jediné co jsem ještě zmohl bylo sledovat dění kolem sebe, ač značně mimo - zvuky se mnohonásobně ztišily, vidění se rozmazávalo. Netvor si mě opět přehodil přes rameno a pokračoval v cestě do lesa, na jeho okraji se ale střetl s dalším tvorem svého druhu, který vypadal, že už toho má docela dost za sebou, usuzoval jsem především z pohledu na dvě hluboké šedivé jizvy ,,zdobící" levou stranu hlavy a táhnoucí se od čela až po koutek úst, a na mnohočetné, ovšem již značně méně výrazné menší jizvičky na rukou a tváři. Obličej měl celý potřísněný tmavou krví. Vyměnili si s mým únoscem krátké ale ne příliš přívětivé pohledy, zavrčení a poté se vydali každý svým směrem, přičemž zjizvený hrdě pohodil černým kabátek dlouhým až na zem, jako by chtěl svému "druhovi" dát najevo něco jako opovržení, či snad dominanci … následně jsem omdlel.

Probral jsem se až mnohem později (aspoň myslím, že to bylo mnohem později) v temné, studené místnosti, byla tu taková zima, že jsem mohl spatřit šedivý obláček páry odlétávající od mých úst při každém vydechnutí. Zrak jsem měl stále zamlžený, nedokázal jsem rozeznat ostré obrysy, i když myslím že bych nejspíš žádné neviděl, ani kdybych měl zrak zcela v pořádku. Hlava nesnesitelně bolela, jako by se do ní nastěhovalo hejno sršňů a nyní bodalo, bzučelo a škrábalo při pohybu po vnitřních stěnách mozkovny. Snažil jsem se posadit leč marně, ruce jako by byly z gumy, nedokázala jsem se na nich udržet déle než pár vteřin, navíc při každém pokusu o zvednutí se mě hlava rozbolela ještě víc, tentokrát se však nejednalo o pulzující monotónní bolest, ale o bolest ostrou, jenž náhle z ničeho nic bodla v nečekaném okamžiku jako nůž do mého mozku a postupovala do spánků a horní čelisti. Proto jsem to na nějakou dobu vzdal a usoudil, že bude lepší počkat až bolest ustoupí, nič lepšího jsem dělat nemohl. Podepřel jsem se tedy aspoň na předloktích a rozhlížel se kolem, oči se zúžily do drobných škvírek jak jsem se snažil zaostřit. Podařilo se mi rozeznat, že zdi kolem jsou kamenné, přímo přede mnou byla středně vysoká skříň z tmavého dřeva plná neznámých věcí, jediné co jsem viděl byly rozličné barvy, ale tvary už ne. Za skříní bylo zastrčeno cosi lesklého, napravo od skříně bylo … další skříň, stejně barvy a pravděpodobně i obsahu, a pak další! Její obsah již ale nebyl tak pestrobarevný. Kousek od poslední skříně se nacházely šedivé, železné dveře, zajímalo mě co je asi za nimi a zároveň mě to děsilo, trochu jsem se natočil abych se podíval co je dál a … leknutím jsem sebou škubl a sesunul se tak opět na zem - napravo od dveří totiž stál velký bílý stůl, avšak značně ošoupaný, takže z bílého laku zbylo jen velmi málo. Stůl byl posetý všelijakým náčiním a lahvičkami, baňkami a zkumavkami pochybného obsahu. V rohu stolu stála docela obyčejná zeleno-šedá kovová stolní lampička svítící na tlustou baňku s dlouhým úzkým hrdlem, uvnitř níž pěnila jakási stříbřitá kapalina. Na tom všem by nebylo nic zvláštního, kdyby baňku nedržela bělostná, hubená ruka mého věznitele - jednoho z tzv. barrowských upírů! Poklepával dlouhými odpornými drápy na sklo baňky, to cinkání mi v tuto chvíli připadalo jako dunění gongu a rvalo mi uši. Věděl to a proto nepřestával, spíše se mi zdálo že ještě přidával na intenzitě zvuku.
Opět jsem se nadzvedl na předloktích a několik minut civěl na obludu naproti mně, ani jsem se nehnul, byl jsem jako socha. Netvor baňku již dávno odložil a věnoval se něčemu jinému, pak to něco nadzvedl - byla to malá injekční stříkačka, ovšem při pohledu na hustou tmavou kapalinu uvnitř jsem znovu omdlel.

Úvodem ...

2. července 2014 v 20:42 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]
Děj se odehrává v oblasti, kde původně leželo malé, od civilizace odříznuté, městečko Barrow, pár let po jeho zničení "upíry" rodu Incubus však zde bylo vybudováno nové městečko - New Barrow, Incubové jsou však opět na scéně a čekají na vhodnou příležitost.

Povídka je inspirována hororem  " 30 dní dlouhá noc " (z r. 2007).


P.S. Amerika mi nevadí, Američany dosti nemusím ... :D ale ten hroror, přestože mě nijak extra nenadchl (přece jen v tomto žánru jde jen a pouze o zabíjení a to, aby krev stříkala všude kolem ... ), mi vnukl docela dobrý nápad (v době, kdy jsem seděla zavřená doma s neštovicemi a nudila se :D ), otázkou je, jestli to dokážu sepsat :/ a děj jsem nechala na Aljašce, protože kde jinde by se měl příběh tohoto typu odehrávat než právě v městečku odříznutém od civilizace? ;)

Kapitola 5.

2. července 2014 v 20:35 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]
Zatím jsem nic nového nenapsala ale vzpomněla jsem si, že na meilu mám ještě dvě další kapitoly, tuto pátou a zatím nedokončenou šestou. Nicméně

POZASTAVENÍ

této kapitolovky stále

PLATÍ !!

Pátá kapitola je z července 2013.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

FRANCIS



V noci se mi zdají zvláštní sny, někdy jsou dokonce až tak moc zvláštní, že mě děsí a já se chci probudit, ale nejde to. Jsem někde na louce, slunce právě zachází, obloha je poseta růžovými a rudými mraky červánky, nemám ale čas je pozorovat, zmateně se rozhlížím kolem sebe, vím kde jsem, na louce kousek o "Tajného trhu", ale je to tady jiné než ve skutečnosti, nemám ponětí kudy se vydat, je to tu tak známé a přitom tak cizí, pohlédnu na slunce, jenž se na mě ošklivě šklebí, jedovatě zelené oči mě probodávají skrz na skrz, mám pocit jako by se přibližovalo, chtělo mi něco ošklivého udělat, couvnu o pár kroků zpět, slunce se zašklebí ještě více, rozčílilo ho to, změní barvu z oranžovo-rudé na tmavě zlatavou, pak světle žlutou, hodně bledou žlutou a nakonec je celé bílé. Pak rozevře ohromná ústa dokořán a rozkřičí se … místo ohlušujícího křiku se z něj však linou pestrobarevná kola různých velikostí, nakonec vše zmizí a já se ocitám v bílé místnosti … není zde nic, jen stěny jejichž běloba bije do očí a já skoro nic nevidím, otočím se a náhle spatřím bílého havrana … moment, kde se tu vzal?! Před chvílí jsem se rozhlížela po celé místnosti a nebyl tu, a proč je do háje bílý? Nemá být náhodou černý jako uhel? Havran rozevře zlatý zobák a začne zpívat uklidňující píseň, připadám si jako blázen v ráji, když havran přestane, vzlétne ke stropu, zvednu hlavu a … spatřím východ, žádný strop není, jen díra, ale je pěkně vysoko a stěny jsou hladké, jak se mám dostat ven?! Za stěnami spatřím stín … je to slunce, dostanu strach, začnu skákat jako bych měla na nohách chůdy a jsem stále výš a výš, konečně se zachytím okraje bílé stěny, přehoupnu se a slezu po tlustých břečťanech dolů, pak se dám na útěk ale … nejde to, nohy mám jak ze železa, snažím se ze všech sil, ale těžké údy mě nehodlají poslouchat, to je konec! Slunce mě dostane a sežere! Už je u mě, rozevře ústa a … já padám a padám a propadám se do pestrobarevné nicoty.
Otevřu oči a vyplašeně s nimi těkám ze strany na stranu, pane jo, co to bylo na šílený sen?! Pomalu se posadím, zpocená jsem i za ušima, kéž bych tak věděla, jestli je ještě stále noc nebo už den. Sednu si "na turka" a hraju si se stébly slámy, co jiného tady mám dělat? Před sebou vidím kus chleba a vodu, to první přijmu, jelikož bez toho bych dlouho nepřežila a je mi jedno, jak moc hnusná je, u toho druhého mě odradí huňatá plíseň na spodu pečiva, br, raději umřu hlady. V krku i v ústech mám jak na Sahaře, ani nevím kdy jsem naposledy pila, vyzunknu nevelký džbánek na tři hlty a stále mám pocit vyprahlosti. Jsem tu už 5 dní a za tu dobu jsem ani jednou neviděla "pana" Wheela. Bohužel se ještě neobjevil ani maestro já, přestože tři dny nejsou moc, se začínám obávat nehoršího. Během této doby mě navíc stihly "ohlodat" hubené krysy a rána na noze, vzpomínka na setkání s Caméléoniquem, je na tom stále hůř, musela jsem ze své košile, urvat kousek látky, abych si ránu obalenou vrstvou hustého, žlutého hnisu mohla převázat. Najednou mám pocit strašné bezmoci a neschopnosti, chce se mi brečet, ale nemůžu, nesmím dát najevo svou slabost. Zaslechnu bouchnutí dveří a klapot bot o kamenné schody, kroky se stále přibližují až se mi nakonec zjeví ta nenáviděná tvář olemovaná zrzavými vousy. Arthur John má na sobě samozřejmě jako vždy perfektně padnoucí oblek a vlasy ulízané dozadu. Dojde k mé cele a posměšně na mě pohlédne. ,,Takže …… Gwen," na okamžik se odmlčí a poté opět pokračuje, ,,konečně se mi podařilo najít mága, který přečte šifru, k tvé smůle ji ale nejdříve musíme najít." Ušklíbne se. ,,Sundejte z ní ty hadry!" nařídí svým poskokům a ti se ihned vydají k mému žaláři, tak to teda ne pánové! Pomačkají něco na té kovové tabuli a poté se nahrnou do mého žaláře, nemám sice u sebe hůlku, umím ale i jiné věci, zavřu oči, soustředím se a během chvíle se kolem mě objeví neviditelný štít, jenž mé nepřátele odrazí na mříže žaláře, nastává moje chvíle, ať už to dopadne jakkoli, musím to aspoň zkusit, bleskově se proměním v netopýra a vyletím z žaláře ven. "Chyťte ji vy neschopní hňupi!" křičí Wheel, zakuklenci se za mnou pustí a snaží se mě chytit, ale není jim to nic platné. Cítím, že odněkud se tu bere průvan, takže někde ve zdi musí být otvor (nebo otvory?), kterým se malý netopýr určitě protáhne. V tom mě však něco praští do zad a celým mým tělem projde nepříjemné brnění, ta síla mi zabraňuje v pohybu a dokonce otupila mou mysl, pak se mnou prudce praští o zem, během chvíle jsem opět ve své lidské podobě, už můžu zase normálně myslet, ale s pohybem je to horší. Ihned vím co to bylo … kouzlo … to ten zatracený temný mág, jeho čáry jsou silnější než mé, obrněnci mě zvednou a vlečou zpátky do žaláře, ostatní vězni jsou namačkaní u mříží a celé to "představení sledují se zatajeným dechem. Z posledních sil ze začnu bránit, škubu sebou a všelijak se snažím se snažím vykroutit, jsem však příliš oslabená, černá magie mě nejen proměnila a zabránila mi tak úniku, ale dokonce ze mě vysála skoro všechnu sílu, vypadám jak hadrová panenka. Hodí mě do žaláře a strhávají mé oblečení, vůbec se s tím nepářou, je jim fuk, že jej roztrhali na kusy, znovu se mi chce brečet, tak jako ještě nikdy, ten pocit bezmoci mě ubíjí, stejně jako dychtivé ruce těch šmátralům, kteří se při sundávání oblečení jen jako by "náhodou" dotýkají mých tělesných partií, které oni sami postrádají! Nemůžu ale nic dělat. Pak přijde mág a zpocenými dlaněmi si "pomáhá" při hledání šifry, nejraději bych mu jednu vrazila, stejně jako i těm ostatním … ne! Zabila bych je! Všechny! Po době, která mi připadá jako věčnost, se zastaví na pravé straně mého krku, narazí si na nos kulaté brejličky a potichu čte, pak si začne čmárat poznámky na usmolený kus papíru.
Mág konečně rozluštil šifru, jsem z toho špatná, musím se modlit, aby nedostali maestra! Poté odejde, už se mi trochu síly vrátilo, ale pořád je to ještě strašně málo, doufám, že teď už mě nechají být … mýlila jsem se, ti dva zakuklenci co tu jsou na mě neustále civí, nemusím ani hádat proč. Wheelovi to neujde a praví: ,,Poslužte si." Což mi vyrazí dech, couvnu až do rohu žaláře, při tom popadnu kousek oblečení a zakryju se s ním v naivním domnění, že mi to nějak pomůže. Zakuklenci se vrhnou dovnitř a už se po mě sápou, zmítám se, křičím, ale samozřejmě bez výsledku, zbytek vězňů opět jen civí, všimnu si, že jednomu chlápkovi s hodně dlouho neholeným strništěm na puse dokonce ukápne slina! Jeden zakuklenec mě chytne za ruku a nohu, druhý za druhou ruku a za vlasy, křičím ještě víc, kopu volnou nohou, ale jsou na mě moc silní, pak spatřím, že jeden má na opasku nůž, začnu sebou proto škubat ještě víc, nakonec se mi podaří zakousnout se mu do ruky a to pořádně hluboko, udivuje mě, že na sobě má jen plátěné oblečení, asi s tímhle nepočítal, leknutím uvolní sevření, v tu chvíli ruku vyškubnu, popadnu nůž a bodnu ho do břicha, ne však moc, protože ten druhý prudce škubne za mé vlasy, poraněný zakuklenec mi vyrve nůž z ruky, teď už mě nic nezachrání, když v tom … "Jsme napadeni! VŠICHNI do zbraně!" chlápci mě znechuceně pustí, jeden mě však při odchodu nezapomene udeřit pěstí, z úst mi vytryskne pramínek krve. Zavřou mě, zabezpečí na kovové tabuli a zmizí, z budu mít do konce života trauma. Pak už nevnímám nic kolem sebe … ani hlasité dunění zvenčí, kde nejspíš právě zuří boj, dámy a pánové, možná právě zažívám světovou válku … ne to bych kecala, ta byla mnohem horší. Vše se otřásá, ale já jen sedím schoulená v rohu žaláře, zakrývajíc se kusem, kdysi bílé, látky, jenž ještě před pár hodinami byla mou košilí. Zaslechnu hluk, přichází id schodiště, na celém těle mi naskočí husí kůže, chlupy se postaví do pozoru, a kdyby to šlo, určitě by se mi postavily i vlasy, s hrůzou čekám co se bude dít, kdo přijde tentokrát, ještě stále nemám dost sil abych se ubránila a tentokrát mě nikdo nezachrání. Kroky se přibližují velmi rychle, dotyčný asi běží v poklusu, našlapuje však nečekaně lehce, ne jako ti zakuklení hromotluci, při jejichž běhu se málem otřásá zem! Dotyčný zpomalí a pak se zastaví úplně, vidím jen jeho stín, funí jak starý ježek, musel běžet pořádné sprinty, pak se vzpřímí a mě se naskytne pohled na stín nízké, hubené postavy, zarazím se … kdo z Wheelových poddaných může být takhle … neobjemný? Z poza rohu se vynoří chlapecká postava, no jistě! Ten mladičký podkoní! Jak jsem jen mohla zapomenout? Dojde až skoro ke mému žaláři, nejspíš si mě ani nevšiml, zato já si ho stihla už dokonce i prohlédnout - hubený je opravdu dost, nemusím ani hádat, že ho tu týrají hlady, protože žádný zdravý kluk, byť je od přírody hubený jak párátko, nemůže být až takhle vychrtlý. Klučina je přímo do očí bijící "árijský" typ - vyšší, blonďatý, obezřetně se rozhlížející nevinnýma, azurově modrýma očima, ovšem zdání často klame, třeba je to "herec", jenž svého vzhledu umí dobře využít a vyklube se z něj také zloduch. Otočí se mým směrem a když si mě všimne, zarazí se a rychle se zase obrátí zrak. ,,Ježiš … promiň … já nevěděl …" ,,V pohodě." odpovím stručně, zato ne příliš přívětivě, moc mu nevěřím. Náhle se mi nad hlavou rozsvítí imaginární žárovička a do hlavy se mi vloudí spásný nápad (snad). ,,Mladej, nevíš náhodou jak … jak se dělá s tou kovovou tabulí?" ,,Kdo je tu u tebe mladej?! Je mi už 16!" tak tomu říkám slovo chlapa! Haha. ,,Tak promiň no.'' řeknu suše. ,,A co se té tabule týče, budu tě muset zklamat.'' škoda, už jsem začínala doufat. ,,Co tady vlastně děláš? Nemáš být náhodou…'' přemýšlím jaké slovo mám dodat, vlastně ani nevím jestli vážně dělá u koní. ,,Ve stáji?'' bum! Jako bych to neříkala! ,,Tam si nepřipadám v bezpečí, je to dost na ráně." Aha, takže strašpytlík. ,,Takže tady mezi vězni - lapky, vrahy, loupežníky," začnu vyjmenovávat, ,,a podobně, se cítíš bezpečněji." a dodám více než udivený výraz. ,,Dejme tomu, že ano." odpoví. ,,Aha ... a kdo nás vůbec napadl či co?" ,,Wheelův bratranec, mají spolu nějaké nevyřešené spory. Neustále napadají jeden druhého." Pak se na mě otočí a zeptá se: ,,Kvůli čemu tu vlastně jsi?" Ironicky se usměji. ,,Nejspíš rukojmí … ztratila jsem se v lese, jednou v noci mě našli, popadli a odvlekli sem. A ty?" ,,Matka zemřela, když mi bylo 9, byla má jediná blízká osoba takže mě to dost zasáhlo. Pracovala tady v kuchyni, já už od mala pomáhal ve stáji, za jejího života jsem se měl ještě jakž takž dobře, ale po její smrti už nikomu nic nebránilo v tom jednat se mnou jako s hadrem." Přisunu se blíž k mříži. Tomu klukovi je očividně už všechno jedno, začne si se mnou povídat bez ohledu na to, že můžu být třeba zvěd a on by z toho měl průšvih. Nějak mu ale nedokážu moc věřit ... i když já už vlastně nevěřím nikomu ... jen mému maestrovi. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" řeknu náhle. Zarazí se. ,,Na co to potřebuješ vědět?" ,,No ze slušnosti by ses měl představit jako první ale … nemusíš no … budu na tebe volat: hej, mladej! Nebo: hej, šestnáctko! Jak se ti to líbí?" mlčí. ,,No dobře, tak já začnu, jsem Gwen" Usměju se, přiřemž si dám záležet na tom, aby to znělo co nejupřímněji, a podám mu ruku, pevně ji stiskne tou svou a něco zašeptá. ,,Co prosím?" zeptám se, protože jsem mu nerozuměla ani slovo. ,,Francis." Řekne tiše, ovšem teď už o něco slyšitelněji. Všimnu si, že rázem v obličeji zrudl jako rak … doufám, že je to jen tím jménem a ne mým strohým oblečením! ,,To je … pěkný jméno." ,,Pěkný?! je otřesný! ," vypění, ,,je úplně holčičí! Když jsem byl malej, dělali mi ostatní kvůli tomu ze života peklo." tak o to tady jde. ,,Není holčičí, je opravdu pěkný, a na ty idioty ses měl vykašlat, určitě ti něco záviděli a tak si našli záminku, díky které se ti mohli posmívat a vůbec dělat vše co ti dělali, na okamžik se odmlčím a pohlédnu do země, načež pak opět zvednu zrak s nevinným výrazem a dodám, ,,Franku." Konečně na mě pohlédne i on, v jeho očích je vidět, že mi je vděčný za tuto zkratku, a že nesklidil posměch. Myslím, že jsem si v téhle nicotě našla aspoň trochu spřízněnou duši, pokud .....
... to není past ....

Pozastavení !

2. července 2014 v 20:30 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]

Na dobu neurčitou pozastavuji povídku Vládci času, jelikož momentálně nejsou nápady.

Budu se teď nejspíš více věnovat druhé povídce Dark Side, ale k se časem vrátím, to si pište ;)


( ..... Jakože se Happy DemoN jmenuji ... ! :D )

Kapitola 4.

2. července 2014 v 20:29 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]

ŽALÁŘ

(červen 2013)


Přebrodíme koryto, přičemž mé únosce ani v nejmenším netrápí, že mi ledová voda stříká přímo do obličeje, a že jsem za chvíli celá mokrá, a stoupáme stále výš a výš do hor. Čím výše jsme, tím jsou lesní porosty řidší a stromy, především smrky, nižší, fouká studený severní vítr a já se pod vodou nasáklým oblečením klepu jak ratlík, nikoho to ale vůbec nezajímá. K cíli dorazíme přibližně kolem poledne, před námi se tyčí obrovské honosné sídlo, a přestože se nachází na okraji vysoké skály kolem dokola ohraničené nekonečnými horami a lesy, je na celkem dobře ukrytém místě, vlastně se ani nedivím, že mi ti chlapi nezavázali oči, horské cestičky, jimiž jsme se sem dostali, jsou tak spletité a všechny vypadají tak stejně, že by neznalec jako já těžko našel cestu zpět. Muž, který mě vezl sesedne z koně a předá jeho otěže druhému muži, poté přejde k vysoké železné bráně a začne tam cosi mluvit, brána se sama otevře. Ale ale, civilizace, pomyslím si, muž se poté vrátí, vezme si otěže svého koně, nasedne a spolu s ostatními projdou branou, která se ihned zase zavře, na nádvoří. Všichni muži sesednou z koní a jejich vůdce mě surově strhne dolů ze sedla, nejenže si odřu skoro celé břicho, ale navíc se mi z ničeho nic podlomí nohy a já se udeřím koleny o žulové kostky, chlap to ignoruje, popadne mě za kabát a prudce vyzvedne do výše, abych se postavila, poslechnu ho i když s velkými obtížemi. Odkudsi ze zadu se po chvíli vynoří dva muži … vlastně muž a chlapec, jemuž netipuji více než 15 let, nejspíš je to podkoní, převezmou všechny koně a odvedou je pryč, zakuklenci mě mezitím odvedou, nebo spíše odvlečou, předním vchodem do sídla. Jakmile vejdeme dovnitř, zasáhne mě šok, jestliže jsem poslední 2 roky byla zvyklá na život mimo civilizaci, spíše takový hodně moderní středověk, tak teď je to, jako bych se náhle ocitla v jiném světě, že je sídlo luxusní mě nepřekvapuje, spíš to jak je moderní, je zde i elektřina, žádné petrolejové lampy! Neměla jsem však čas si vše prohlédnout, protože jsem byla opět vlečena pryč, tentokrát po točitých schodech někam nahoru, nechtělo se mi ani počítat kolik to bylo pater, ale to mě v tuto chvíli příliš nezajímalo, byla jsem vyčerpaná, omlácená a hladová, že bych polykala hřebíky! Z přemýšlení mě vytrhne náhlé zastavení těch mužů, ztěžka zvednu hlavu, abych se podívala co je toho příčinou, před námi se nacházel prázdný vchod do nějaké místnosti. ,,Pane, vedeme tu holku.'' zvolá jeden z mužů. Žádná odpověď, ve vchodu se však zjeví stín přibližující se k nám a během chvíle před námi stojí nízký, štíhlý muž, asi 50-ti letý, oblečený do moderního společenského obleku tmavě šedé barvy, zrzavé vousy má nakrátko sestřižené, vlasy stejné barvy až nechutně ulíznuté nějakým gelem dozadu, opravdu zvláštní styl. ,,Výborně,'' řekne a usměje se tím nepříjemným úlisným úsměvem, pak ke mně přistoupí blíže, ,,víš kdo já jsem?'' popravdě to tak trochu tuším, ale nechci dělat ukvapené závěry, ironicky se ušklíbnu a pravím: ,,Možná, že ano.'' opět se nehezky usměje a oznámí mi: ,,Jsem Arthur John Wheel,'' jak nečekané, pomyslím si, ,,víš proč jsi vlastně tady?'' mlčím, ušklíbne se a praví: ,,Neboj, tady budeš mít fůru času na přemýšlení.'' dolehne na mne odporný zápach doutníků a alkoholu z jeho dechu až se můj obličej málem zkřiví do znechuceného gesta. Poté se opět odtáhne. ,,Do žaláře.'' nařídí svým poskokům a ti mě bez otálení táhnout zpátky dolů, vidím to tak, že zítra budu mít nohy plné modřin. Během chvilky jsme ve vstupní hale, kde jsme byli před chvílí, zakuklenci mi ušmudlaným šátkem zavážou oči a poté zahnout doprava, po chvíli mi jej sundají a já mrkám do neznáma, všude černočerná tma a já nevidím na krok, jeden ze zakuklenců zapálí pochodeň, no myslela jsem, že při této moderně budou mít aspoň baterku, a já před sebou spatřím úzké dveře, rozhlédnu se kolem, jsme v nějaké maličké prázdné místnosti, na stěnách vidím pavučiny, na zemi cosi tmavého s narudlým odleskem, proboha hlavně ať to není krev! Nejvyšší muž odemkne masivním klíčem dveře, otočí se k ostatním a kývne směrem k temnému vchodu, dva hromotluci mě surově táhnou dovnitř, zajímalo by mě jak se chtějí tak úzkým otvorem protáhnout, mám strach, že mě rozmáčknou, jeden mě pustí a nechá svého kolegu, aby šel jako první, ocitneme se na snad ještě užším točitém schodišti, stěny jsou pokryté čímsi neidentifikovatelným, raději zavřu oči, nechci to vidět, nechci vědět co to je. Cesta do žaláře mi připadá jako věčnost, jak hluboko asi je? Konečně jsme na místě, do nosu mě praští zápach zatuchliny a hniloby, zima je tu jak na Sibiři, od úst se mi linou bělavé obláčky páry, kamenná podlaha je vlhká a taktéž neuvěřitelně studená, že kdybych nebyla tak zničená, chodím snad po špičkách, chlap mě odtáhne až úplně dozadu, tenhle žalář je něčím zvláštní a odlišný od ostatních, hlídač zmáčkne několik čudlíků na kovové tabuli, po té mě ten druhý chlap doslova hodí jako kus starého hadru do žaláře a pečlivě zamkne, na to hlídač opět cosi pomačká na tabuli. Poté odejde a hlídač se přesune kousek dál k jinému hlídači ke stolu a začnou mastit karty. Tak a co teď? Jsem v malé kleci na slámě jako divé zvíře, k smrti vyčerpaná a nemám nejmenší tušení jak se dostanu ven … vlastně ani pořádně nevím proč mě tu drží … určitě to bude souviset s maestrem, ale jak konkrétně to už nevím. Sednu si do rohu klece a chci se opřít když v tom dostanu silnou ránu do zad, vyjeknu a svalím se na bok, co to ksakru bylo?! Elektřina? Každopádně to bolelo pekelně, chvíli mám téměř ochrnuté nohy a částečně záda, ležím bez hnutí, sebemenší pohyb vyvolává křečovité bolesti. Když ochrnutí konečně povolí, posunu se více doprostřed klece a stočím se do klubíčka. Co se mnou teď bude?
Nejspíš jsem usnula, ne však příliš tvrdě, probudí mě bouchnutí dveří, trhnu sebou a prudce se posadím, dezorientovaně těkám očima ze strany na stranu, až po několika dlouhých vteřinách mi dojde, kde to vlastně jsem, zaslechnu kroky blížící se k mé kleci, není to nikdo jiný než sám Arthur Wheel. ,,Tak už jsi se zabydlela?'' řekne posměšně, jen se ušklíbnu, nejraději bych mu minimálně plivla do obličeje, na to je ale moc daleko. ,,Co po mě chcete?'' odpovím suše. ,,Po tobě vůbec nic, to tvůj kolega Gabriel by měl spolupracovat, jinak to nedopadne dobře. Zkrátka … máš něco, co by se mi náramně hodilo a strejda Gabriel mi k tomu pomůže.'' nechápu, co mám tak důležitého. ,,Gabriel ví, že k otevření chrámu jsou třeba nejen všechny klíče čtyř nejvyšších, ale také tajné zaklínadlo, které nikdo nezná … nikdo až na Skřeta, ano to je jeho jméno, jak originální že? Je to napůl skřet a na půl čaroděj, každé století si vyhlídne nějakou osobu, které dá dar - v podobě větru se k ní snese a vtiskne jí do kůže něco jako neviditelné tetování, které však vidí pouze on nebo temní mágové, v tom tetování je zašifrováno ono zaklínadlo, když se najde někdo, kdo by chtěl znát zaklínadlo, musí vyhledat Skřeta, ten se nechá podplatit, a to opravdu slušně a ne zrovna obyčejnými předměty, které moc lidí nemá nebo je nikdy nenajde, a poté prozradí jméno "vyvoleného", ovšem nic víc. Nejraději bych to z něj vymlátil a pak ho zabil, jenže … Skřet je nesmírně mazaný a navíc nesmrtelný.'' pokrčí rameny. ,,A … co to má co společného se mnou?'' stále mi to není jasné. Wheel sepne ruce a udělá dramatickou grimasu: ,,Proboha to jsi tak strašně hloupá, nebo tě tu už něčím nadopovali bez mého vědomí?!,'' pak si dá ruce v bok, pohlédne na mne praví, ,,TY máš v sobě tu šifru!'' vytřeštím oči, že mi málem vypadnou z důlků, celé tělo mám najednou jako z olova. ,,No ano ty, smiř se s tím, takže dokud neseženu nějakého toho temného mága, jenž tu šifru přečte, zůstaneš na živu, k rozluštění tě už potřebovat nebudu, doufám, že si Gabriel nedá moc na čas, nesnáším čekání.'' pohlédne na hodinky: ,, No, čas je neúprosný, musím jít, dobrou noc má milá.'' ironicky se zasměje a hrdě odkráčí. Sedím stále na stejném místě a ve stejné pozici, mísí se ve mně hned několik pocitů - strach, překvapení, hněv... stále tomu nemůžu uvěřit, já a "vyvolená"? No potěš koště … co mám teď dělat? Wheel to zaklínadlo za žádnou cenu nesmí získat, ovšem pokud nebude mít všechny klíče, je mu na nic, stále je ještě naděje! Nesmím zoufat, jenže co když maestra dostanou? Zabijí ho a to bych si nikdy neodpustila! Krom toho, získají klíč a budou mít vše, nic jim nebude stát v cestě … a mě také zabijí ...

Kapitola 3.

2. července 2014 v 20:27 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]

ZTRACENÁ V LESE

(březen 2013)


Tak se zase jednou procházím po lese, přestože vím, že je to pro mě teď nebezpečné, já však nemám strach a bez procházek v lese nemohu existovat. Je velmi brzy, asi tak 5 hodin, zem je stále ještě promáčená ranní rosou a všude kolem se povalují naducané chomáče mlhy. Přemýšlím o tom co všechno jsem se v poslední době dozvěděla, bohužel se nedívám na cestu a když zvednu hlavu, abych se podívala kam jsem došla, zjišťuji, že vlastně nevím kde jsem … Zmateně a trochu vystrašeně se rozhlížím kolem sebe, snažíc se najít jakýkoliv záchytný bod, který by mi mohl něco připomínat, ale marně…tady jsem zkrátka nikdy nebyla a nic mi není povědomé. Zakleji a vydám se zpět, dnes se asi vrátím ,,domů'' hodně pozdě. Pokouším se zahlédnout v mokré hlíně nějaké stopy, nakonec na jednu opravdu narazím, není to však to co jsem hledala, je to stopa sudokopytníka, asi jelen. Povzdechnu si a chci odejít, něco mě však zarazí a přinutí se znovu dřepnout a stopu si prohlédnout pečlivěji. ,,To nebude jelení stopa …'' uvědomím si po chvíli, je o něco větší a paznehty jsou dále od sebe. V tomto momentě si však nemohu vzpomenout, které zvíře má taková kopyta a žije takhle hluboko v lese. Nechám to být a jdu dál … velká chyba! Udělám sotva deset kroků a zaslechnu tiché zavrčení, srdce se mi strachy málem zastaví, protože to vrčení bylo opravdu blízko, pomaličku se otočím a kousek od sebe spatřím jeho původce, stojí ve stínu hustého křoví, takže nemohu určit co to je. Překvapeně zamrkám, vždyť ještě před chvílí tam nebyl … Ten tvor zavrčí znovu, tentokrát hlasitěji a výhružněji, že bych byla na jeho území? Pak vyleze ven a já stojím tváří v tvář samotnému Caméléoniquovi [poz. autora - Kameléonikovi] , což je predátor vypadající jako hodně hodně zmutovaný kůň. Vytřeštím oči a polije mě studený pot, cítím jak mi máčí látku oblečení mezi lopatkami a na krku. Chci utéct, ale nemohu, za prvé by to nebyl dobrý nápad, protože Caméléoniquovi bych stejně neutekla a kdybych začala utíkat, ještě více bych ho rozzuřila, a za druhé jsem stejně jako přikovaná, nedokážu ani mrknout, natož se pohnout. Cení na mě ty odporně dlouhé, ostré zuby, po hnědo zelených šupinách pokrývajících celé jeho tělo stékají kapky rosy. Nepřátelsky zahrabe přední nohou ve spadlém listí, z nozder se mu vyvalí dva velké bílé obláčky páry, když hlasitě zafuní a sklopí nepřirozeně dlouhé uši dozadu a přitiskne je k hlavě tak, že téměř nejsou vidět. Vzchopím se a velmi pomalu vsunu ruku pod kabát, abych si vzala hůlku, Caméléonique si toho ale všimne, rozzlobeně zašvihá chameleoním ocasem a vrhne se na mě, prudce uhnu a už utíkám co mi nohy stačí pryč, nemá to ale cenu, ta potvora je mnohem rychlejší a v této části lesa se očividně velmi dobře vyzná. Vysílám proti němu jedno obranné kouzlo za druhým, ale všem se obratně vyhýbá. Nechápu to, jak poznal, že si chci vytáhnout hůlku? A proč mě sakra pořád pronásleduje? Všichni Caméléoniquové se kouzel bojí! Ale to už se mi kolem nohy omotá jeho odporný dlouhý jazyk, malinkaté zpětné ostny se mi bolestně zaseknou hluboko do masa a já se řítím k zemi, snažím se jazyk sundat ale nejde to, v pudu sebezáchovy sebou prudce škubu, ale tím svou situaci ještě zhoršuji, ostny se zasekávají stále hlouběji a hlouběji, Caméléonique mezitím v klidu dojde až ke mně a přišlápne mi břicho nohou. Zatáhne ostny, jazyk odmotá a schová v zubaté tlamě. Pak se na mě vrhne a snaží se mi zakousnout do šíje nebo krku! Popadnu ho pod hrdlem a pokouším se ho aspoň přiškrtit a vymanit se tak, bohužel se místo toho akorát pořežu o tvrdé šupiny. Z posledních sil vytáhnu z pochvy na opasku dýku a bodnu ho do ramene, nejraději bych se trefila do hrdla, to se mi však v nepřiměřeném souboji nepodaří. Bestie zaskučí bolestí a postaví se na zadní, já se mezitím postavím a kulhám pryč, ikdyž mám s tím zraněním mnohem menší šanci na útěk než předtím. Šupináč mezitím otočí krk do nepřirozeného úhlu směrem k ráně a dýku vyrve. Jen na okamžik se otočím a spatřím v jeho očích nepopsatelný hněv, postaví se na zadní, mohutně zařve a znovu se na mě vrhne. Ve zlomku vteřiny vytáhnu hůlku a zaječím nejsilnější obranné kouzlo, které znám. Z hůlky vyletí azurově modrá koule a zasáhne Caméléoniqua přímo do hrudi, hlasitě zaskučí a ohromné tělo padne na zem těsně vedle mě. Ještě chvíli se zmítá, poté bestie vydechne naposled a z fialových očí se vytratí jiskra života. Srdce mi stále bije jako splašené, mám pocit, že každou chvílí mi asi vyletí z těla, celá se třesu strachy a zpocené pramínky černých vlasů se mi lepí k tváři. Schovám hůlku pod kabát, doplazím se ke své dýce, kterou také dám na své místo a z posledních sil se belhám pryč.
Cestu domů však nenajdu, budu se muset utábořit zde, uprostřed lesa, kde mi hrozí, že mě napadne další Caméléonique nebo něco horšího. Stále mi ale nejde do hlavy proč na mě zaútočil přesto, že jsem na něj vrhala spousty rozličných kouzel. Caméléoniquové jsou sice nebezpeční a agresivní, ale když vidí, že to umíte s magií a jim může jít o holou kůži, raději se stáhnou. Vždycky! Tak se to i píše ve Velké knize kouzelných tvorů. V čem byl tento jiný? Může to udělat i nějaký další Caméléonique? Nemám tušení a tím má ostražitost a strach stoupají. Nasbírám dříví a několik menších kamenů, u mohutného dubu odhrnu zdravou nohou listí, z kamenů vytvořím kruh do něhož dám několik větví a elementárním kouzlem zapálím. Ostatní dříví složím na malou kupku a posadím se k ohništi, pozoruji jak oranžové plamínky vesele poskakují po dřevě a odlétají od nich malinkaté jiskřičky, utrhnu kousek své košile a obvážu si jí poraněnou nohu … nevypadá to vůbec hezky, rána je opravdu hluboká a už začala i hnisat, poté vytáhnu dýku a začnu ji čistit od krve bílým prošívaným kapesníčkem, který mám v malém váčku na opasku. Zaslechnu křupnutí větve a zašustění listí, zpozorním a připravím si dýku k obraně, s úlevou však zjistím, že jde pouze o srnu s malým srnčetem hledající úkryt v houští. Uvolním se, zbraň mám však stále připravenou a nespouštím zrak z okolí. Brzy se mě začíná zmocňovat únava, víčka mi těžknou, jsou jako z olova, stojí mě hodně úsilí udržet oči otevřené, nesmím usnout! Jinak hrozí, že mě něco zabije ve spánku. Promnu si oči a pokouším se myslet na něco veselého nebo nejlépe vtipného co by mě donutilo se smát a nedovolilo by mi usnout, nic mě však nenapadá, únava je silnější a drze útočí na mé mozkové závity, já se však také nevzdávám. Konečně se mi podaří vzpomenout si na něco, vzpomínám na svou rodinu, na tátu, na sestru, na naše kamarády i na tátovy kamarády, především dvě kamarádky, které za námi, ač jednou za uherský rok ale přece, dojížděly z velmi velké dálky, z úplně jiných států, také si vzpomínám na bručouna Ivana, tátova nejlepšího kamaráda, ,,rusáka'' jak má být. Je zvláštní jak se spolu dokážou kamarádit lidé z tak velkých vzdáleností, i když pravda, Ivan už dávno žije v Anglii. Když si vzpomenu na všechny ty zážitky a vtipné momenty musím se smát, co asi teď dělají? Možná sedí u televize a sledují Teorii velkého třesku, možná nějaký zajímavý akční film či komedii. Myslí na mě ještě vůbec? Stýská se jim tak jako mě? Když se mi vybaví jak strašně daleko jsou, přepadne mě neskutečný smutek, zrak se mi zamlží, takže vše kolem vypadá jako olejomalba bez výrazných rysů, po tváři mi steče slza a spadne kdesi na zem, zůstane po ní pouze slaná cestička na mé kůži, po chvíli však tuto cestičku brázdí další slza, pak další, další a další až brečím jako malé dítě. V dáli zahouká sova, leknutím nadskočím, otřu si mokrý obličej a posadím se více k ohni, jelikož podzimní noci jsou velmi chladné, doufám, že mi dřevo vydrží, po tom zážitku s Caméléoniquem bych nejspíš neměla odvahu jít někde nasbírat další větve. Tiše sedím a tupě zírám do oranžových plamenů, když najednou mě někdo prudce popadne za levé rameno, vyjeknu a s vytřeštěnýma očima se prudce otočím, muže jenž mě drží ale nepoznám - má na tmavou kápi a není mu vidět do obličeje. Škubu sebou a snažím se vymanit z pevného sevření, nemám ale dost síly, navíc s hrůzou zjistím, že ten člověk není sám, odkudsi z lesa se vynoří dva jezdci na tmavých koních, oblečení do stejného dlouhého těžkého kabátu s kápí jako ten první. ,,Co mi chcete?!'' křičím vztekle a vyděšeně zároveň. Nedopoví mi, ten co mě drží mi sváže ruce a nohy jakýmsi umazaným provazem a umlčí mě kusem hadru, který nevypadá o moc lépe než provazy, fuj! Pak zapíská a z lesa se vynoří mohutný kůň, můj únosce mě přehodí přes sedlo jako pytel brambor, vyhoupne se na koně a i se svými komplici ujíždějí rychlým cvalem pryč napříč temným lesem. Snažím se křičet, přestože vím, že mi to není s hadrem v puse nic platné, všelijak se kroutím a zmítám, pak ucítím zezadu na své hlavě silný úder a náhle o sobě vůbec nevím.
Když se konečně proberu slunce se již dere na oblohu, přivřu oči, když mě ostré paprsky bolestně bodnou do očí. Stále ležím přehozená přes sedlo a houpu se v rytmickém pomalém kroku koně, kde to vůbec jsme? Jediné co vím je to, že jsme dávno minuli střed lesa a nyní se s největší pravděpodobností nacházíme někde na okraji, před námi spatřím kamenité koryto mělké horské říčky lemované z obou jehličnatými stromy. Přemýšlím jak bych mohla utéct, teď ve dne mám mnohem menší šanci, že se skryji v lese, navíc tady nejsou lesní porosty tak husté a hlava mi třeští tak, že se radši ani vůbec nehýbu, bohatě mi stačí, že s každým zhoupnutím se mi od čela až dozadu do krku rozléhá ostrá bolest. Bojím se, nevím co se mnou bude, snažím se to ale nedávat najevo a utěšuji se tím, že maestro už mě určitě hledá a brzy mě vysvobodí … doufám.

Kapitola 2.

2. července 2014 v 20:26 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]

TAJEMSTVÍ

(březen 2013)


Brzy ráno mě vzbudí štiplavý dým, který se mi vkrádá do nosu. Hlasitě si kýchnu a snažím se rozlepit rozespalé oči. Zpod dveří se valí hustý tmavý dým, nejdříve si pomyslím, že třeba ještě na půl spím a jen se mi to zdá, zápach kouře je však příliš reálný, než aby to byl pouze sen. První myšlenka, která mě napadne je, že se maestrovi něco vymklo z rukou a hoří! Polekaně vyskočím z postele, přehodím přes sebe kabát, ústa a nos přikryji plátěným kapesníkem, který vytáhnu ze šuplíku, a po čtyřech se opatrně vydám ke dveřím. Otevřu je jen na tolik, abych se jimi protáhla, a hned je za sebou zavřu, spatřím maestra, jak si nějakým hadrem, taktéž jako já, přikrývá nos a ústa, volnou rukou rozhání dým, hlasitě kašle a nadává. ,,Maestro! Co se to děje?'' ptám se poplašeně. ,,Nepovedený pokus.'' odvětí stručně, aha, je mi to jasné. Maestro není jen čaroděj, on je i vášnivý vynálezce, bohužel většina jeho vynálezů zatím dopadla dosti špatně, stejně jako tento, zajímalo by mě, co se mu zase zrodilo v té jeho bláznivé hlavě.
Celý den jsme strávili vyháněním kouře a úklidem, a jelikož je v celém domě jediné okno a jedny malé dveře, bude větrání trvat minimálně týden! Paráda. ,,Co jste to vlastně chtěl zase vytvořit?'' Mlčí, jen po mě hodí nepěkný pohled, poznal ironii v mém hlase, jestliže on totiž považuje za hloupost to, že já používám dvě hůlky, pro mě jsou hloupé ty jeho vynálezy, a on to moc dobře ví. ,,No tak maestro.'' pobízím ho, i přes to všechno jsem opravdu zvědavá. ,,Měl to být stroj času.'' řekne suše. Mám co dělat, abych zadržela smích. ,,To jako…že chcete cestovat do budoucnosti nebo minulosti?'' jen mlčí a mračí se. ,,Ne, teď vážně, takhle jste to myslel?'' zeptám se znovu. ,,Ne,'' odsekne nevrle, ,,měl to být stroj, s jehož pomocí bych mohl zpomalit nebo i zastavit čas. Všechno kolem by se mnohonásobně zpomalilo, kromě osob, které by byly pod vlivem stroje.'' náhle se už nesměji, maestro je sice tak trochu blázen, ale už pár vynálezů sestrojil a fungovaly! I když je to hloupost, poprvé v životě mi to připadá jako dobrá hloupost. ,,To zní zajímavě,'' odpovím bez skrývaného zájmu, ,,maestro, palec nahoru, tohle by mohl být opravdu skvělý vynález.'' překvapeně se na mě podívá, ,,Myslíš to vážně?'' ,,Vážně''. Maestro se přesune k pracovnímu stolu, zvedne malou, značně začouzenou krabičku, ze které trčí nesčetně mnoho drátků a součástek, a praví: ,,Hmm…tak malé a tolik kouře z toho je…chvílemi jsem měl pocit, že to doopravdy začne hořet, nebo že to dokonce bouchne ještě víc, i s námi.'' no, kdyby to bouchlo ještě víc, je s námi amen. Ani bych se nestihla naposledy pomodlit, ale aspoň bych umřela ve spánku. ,,Zkusíte to sestavit znovu?'' zeptám se váhavě. ,,Nevím,'' řekne a několik vteřin mlčí, ,,možná jsou ty vynálezy vážně na nic, zbytečné, ztráta času…''. ,,Já…bych vám s tím možná mohla pomoct…'' dodám jenom tak náhodou. Podívá se na mě, jakoby právě spatřil ducha. ,,Co?'' nechápu. ,,Ty? Nikdy tě tyto věci nezajímaly.'' ,,Tahle ano.'' ticho. ,,Je to příliš nebezpečné.'' snaží se mě odradit. ,,Pche, nebezpečí, tomu se směji do tváře!'' řeknu rázně. Opět to nepříjemné ticho, tentokrát však trvá mnohem déle. Nervózně začnu občas poklepávat nohou, čekám na odpověď, jsem napnutá jak struna. ,,Dobrá tedy,'' rozhodne se nakonec, ,,ale pod jednou podmínkou.'' ,,Jakou?'' ptám se nedočkavě. ,,Budeš dělat přesně to co ti řeknu, když povím, že něco dělat nebudeš, tak to prostě dělat nebudeš je ti to jasné? Žádné sahání na věci, na které ti sahat zakážu! Žádná manipulace s tím, s čím ti zakážu! Prostě mě budeš v tomto ohledu poslouchat na slovo, jasné?!'' ,,Jasné, naprosto.'' ,,Tak jsme dohodnuti, zítra ráno se vydáme sehnat součástky a nějaké přísady a začneme.''
Když však maestro říkal ráno, nečekala jsem, že tak brzy. Už ve čtyři hodiny jsem musela být vzhůru a čekat, než si maestro namontuje a olejem promaže nohu. ,,Hotovo?'' ptám se nevrle, ,,Nebuď pořád tak nedočkavá, zbrklost se nevyplácí, pamatuj si to.'' ,,No já nevím, kdo mě tu budil o půl čtvrté.'' neodpoví, to je celý on. Naštěstí je už hotov a můžeme vyrazit. Venku se proměníme v netopýry a vydáme se směr Tajné tržiště. Kousek od něj se proměníme do původní podoby a zamíříme do davu, je tady opravdu plno, jeden namačkaný na druhém, takže mi připadá, že název ,,Tajné'' není zrovna na místě. Maestro mě popadne za ruku a zatáhne hlouběji do davu. ,,To ti mám pořád připomínat, že se máš držet u mě?! Jestli se ztratíš, jsi v háji a já tě hledat rozhodně nebudu!'' rozčiluje se. ,,Jo, rozumím.'' a od té doby se ho držím jako klíště. Vejdeme do starého krámu až na konci jedné zapadlé ulice. ''U Thompsona'', to zní spíš jako nějaká hospoda než krám. Uvnitř mě praští do nosu odporný zápach zatuchliny a směsi všelijakých lektvarů. Málem se mi zaslzí oči. ,,Gabrieli, vítej! už jsem si říkal, kdy se zase zastavíš.'' zdraví prodavač pohotově maestra. ,,Zdravím Franku, došly mi nějaké věci a taky jsem už potřeboval provětrat hlavu.'' Prodavač se obrátí na mě, usměje se a odhalí při tom černé zkažené zuby, nebo spíš to co z nich zbylo. ,,To je ta tvoje učeňka viď? Pěkná, jestlipak je i tak šikovná?'' odfrknu si. ,,Jak kdy.'' odpoví bez zájmu maestro. Jak kdy?! Já snad špatně slyším! Pohledem mu to dám také jasně najevo, jenom pokrčí rameny. ,,Tady máš seznam toho co potřebuji.'' odvede maestro téma jinam a podá prodavači kus zažloutlého popsaného papíru. ,,Jistě, akorát ta kyselina sírová mi právě asi došla, podívám, snad tu ještě něco najdu.'' a zmizí v bludišti vysokých masivních regálů. Celou dobu se na maestra ani nepodívám, urazil mě, já se tak snažím a on tohle. Nevypadá, že by mu má ignorace nějak vadila. Za chvíli se ten malý, polo plešatý prodavač vrátí a předá maestrovi všechny přísady, i tu kyselinu sírovou našel. Zatímco maestro hledá pod kabátem peněženku, Frank se rozhodne navázat další konverzaci: ,,Slyšel jsem,že někdo prý zabil toho Wheelova syna ... myslím, že Spika, heh, ale koledoval si o to, neustále se naparoval a myslel si co všechno není, už mi lezl pořádně na nervy, vůbec se nedivím, že ho odkrouhli.'' Maestro se ušklíbne, vytáhne několik bankovek a kovových mincí a předá je prodavači. ,,Také jsem ho neměl zrovna dvakrát rád, ale jak znám starého Wheela, nenechá to jenom tak, i když byl Spike takový jaký byl.''když se chystáme k odchodu plešoun maestra ještě zastaví a začnou si mumlat něco pro sebe, z jejich tajného rozhovoru slyším pouze pár útržků: ,,Gabrieli, měl bys si ...... .... ........ úkryt není ..... má další ..... ....'' po tomto se maestro zarazí. ,,To myslíš vážně?'' prodavač kývne na souhlas. ,,Měl bych.... nedopadne dobře .... svět.'' maestro vypadá dosti znepokojeně. ,,Díky Franku, '' poklepe starému příteli na rameno, ,,musím jít.'' ,,Jistě, sbohem Gabrieli.'' a beze slova opustíme krám. Celou cestu ,,domů'' je maestro podezřele potichu, dokonce i v netopýří podobě! Něco tady nehraje …. Když dorazíme do chatrče, uklouzne na slizkých schodech a málem se přerazí, polekaně vyjeknu a spěchám mu na pomoc, avšak velmi opatrně, abych neuklouzla také. Maestro leží pod schody a se zaúpěním se prohne v zádech až mu snad všechny obratle hlasitě zakřupou. ,,Jste v pořádku maestro!?'' strachuji se. ,,Ano…'' odpoví ne příliš přesvědčivě, ,,jen jsem právě asi podruhé přišel o nohu.'' stočí pohled na rozbitou kovovou nohu. S povzdechem, že to bude muset zase opravovat se ztěžka zvedne, ihned ho podepřu pod rukou, neodporuje, pevně se mě chytne kolem ramen a kulhá po mém boku do pracovny, kde se posadí do velkého starého křesla. ,,Přinesu vám tu nohu.'' nabídnu se a už jsem pryč, trvá mi dobrých 10 minut než sesbírám všechny součástky a i tak mám obavy, že některá ještě určitě chybí, poté opatrně zvednu pochroumanou nohu, tak aby se nerozsypala ještě více, a odnesu vše maestrovi. Ten nepřítomně kouká do zdi v hlubokém zamyšlení. ,,Co se děje maestro?'' zeptám se v naději, že se snad dozvím něco z jeho a Frankova rozhovoru. Žádná reakce. ,,Maestro?'' opět nic, to už mě trochu naštve a přidám proto na hlasitosti: ,,Maestro!'' prudce sebou škubne, ,,C-co?'' zírá na mě, jako by právě spatřil ducha. ,,Ptám se co se děje.'' opakuji a dám si záležet na tom, aby v hlase byla dobře znát naléhavost otázky, aby bylo vidět, že ať už maestro zareaguje jakkoli já se nenechám jen tak snadno odbýt! ,,Ale nic.'' špatná odpověď, nasadím ironický výraz, ,,Mohl jste si aspoň vymyslet lepší výmluvu.'' další pohled směřující ke mně už není zmatený, spíš otrávený nebo dokonce i maličko rozčílený, jako kdyby tím, že jsem se na něco zeptala udělala nějakou neuvěřitelně otravnou či snad špatnou věc. ,,Nemá cenu přede mnou něco tajit, dobře víte, že já vám nedám pokoj dokud se nedozvím pravdu.'' poslouchá a nadzdvihne jedno obočí. ,,No tak aspoň část pravdy.'' dodám nakonec. ,,Máš pravdu, nemá cenu něco tajit, jenže já už jsem toho v životě zatajil tolik, že by ti na to prsty na rukou nestačily.'' odpoví nezaujatě, zaskočí mě a musím se ovládat, aby to na mě nebylo znát, on si toho ale i přesto všimne a ironicky se usměje. ,,A co jste zatajil mě?'' ,,To není podstatné … i když ... máš pravdu, měl bych ti to říct, přece jen to s tebou trochu souvisí, ale ... vůbec nevím kde mám začít.'' Opře si hlavu o dlaň a opět nasadí nepřítomný pohled do zdi. ,,Tak to zkuste, o čem jste se bavili s tím prodavačem Frankem? Něco o úkrytu a o světě, a že něco nedopadne dobře.'' stále mlčí. Kleknu si k němu, naše obličeje jsou jen pár centimetrů od sebe, už skoro zoufale prohlásím: ,,Maestro … prosím.'' Pohlédne na mě těma svýma nádhernýma čokoládovýma očima a já se v duchu propadám do jakési propasti, do pestrobarevné hypnotizující spirály, v mžiku se však vzpamatuji a snažím si imaginárně natáhnout pár facek. Maestro se opře o vysoké měkké opěradlo a já si sednu ,,na turka'' na malém koberečku před křeslem. ,,Kdysi dávno, a když říkám dávno mám na mysli o pár století nazpátek, žili čtyři velmi mocní čarodějové - Čtyři nejvyšší, každý měl nějakou dominantní schopnost, kterou dokázal perfektně ovládat a každý také vlastnil jeden kouzelný klíč, když se ty čtyři klíče spojily, vznikl jeden jediný, zazářil zlatou aurou na znamení, že je kompletní a s jeho pomocí se poté dal odemknout tajný chrám, o kterém věděli pouze tito čtyři čarodějové, výjimečně jejich nástupci, kteří však museli být velmi důvěryhodní, jinak hrozilo velké nebezpečí spiknutí a zrady a následné katastrofy v podobě ovládnutí světa nepravými osobami. Tito čtyři nejmocnější čarodějové byli Agrippa, jenž byl nesmírně moudrý a vládl všemi čtyřmi elementy, Zafar - ten vládl neskutečnou silou, Xavier - byl nejlepší špeh své doby, napůl člověk napůl démon, a poslední Gabriel - jeho specialitou byly lektvary všeho druhu. Bohužel se jednoho stalo, že se tři z čarodějů pohádali, neví se kvůli čemu, ale následkem bylo, že si každý šel po svém, už netvořili celek a nebyli tím pádem už tolik silní, Xavier vycítil jejich slabost a zradil je, ukradl jim jejich klíče a dva zabil, poslednímu se podařilo na poslední chvíli utéct, přišel však o svůj klíč. Xavier se vydal k chrámu, v němž se skrýval předmět s mocí nejsilnější - Kouzelný drahokam, rudý jako krev, uvnitř něj je prý Kříž čtyř nejvyšších. Má nesmírnou moc, skrývá veškerou sílu čtyř nejsilnějších čarodějů - i po jejich smrti! S tímto křížem je možné ovládnout svět. Když se Xavier zrovna chystal odemknout chrám, z ničeho nic se objevil třetí čaroděj a napadl ho, boj to byl tvrdý a oba byli na konci těžce raněni, třetímu se podařilo sebrat tři klíče, čtvrtý si Xavier uchránil, a utekl. Klíče poté byly předány nástupcům, mezi nimi i mě … a Arthuru Wheelovi - synu a nástupci Xaviera.'' koukám na něj málem s otevřenou pusou zuřivě žmoulajíc uzoučký černý copánek v mých vlasech. ,,A vám byl předán čí klíč?'' otážu se zvědavě. ,,Noo…Gabrielův..'' ,,Jaká náhoda, že máte oba stejná jména.'' lehce se pousměji. ,,No…zase až taková náhoda to není, já mám jméno vlastně po něm.'' praví polo šeptem. ,,Aha…takže nějaký vzor?'' zeptám se nejistě. ,,Spíš rodinná záležitost.'' jedno obočí mi vyletí až kdesi vysoko do oblak. ,,Byl to můj otec.'' řekne, když vidí můj překvapený výraz, nenechá se však vyrušovat a pokračuje dál. ,,Starý Wheel se teď snaží dokončit to co jeho otec začal a shromažďuje zbylé klíče, už má dva a dobře ví, že jeden mám i já, takže po mě půjde.'' dokončí svůj příběh, tentokrát zírám spíš polekaně než překvapeně. ,,To jako…že vás chce…zabít?'' jasně, že mi to došlo, ale v tu chvíli nedokážu vymyslet žádnou smysluplnou větu a tak plácám nesmysly. ,,Jo.'' odpoví stručně, je to poprvé co ho slyším říct ,,jo'' namísto ,,ano''. ,,A co s tím mám společného já.'' nechápu. ,,To je právě to co nevím jak ti mám vysvětlit … no … asi takhle, budou tě nejspíš chtít jako rukojmí a ….'' na chvíli se odmlčí, ''možná ti i půjde o život.'' V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, mě půjde o krk?! Když se vzpamatuji z šoku spatřím, že se v maestrových očích nepatrně lesknou slzy. Poté už se mnou celý zbytek večera nepromluví ani slovo.

Kapitola 1.

2. července 2014 v 20:24 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]

" SEZNÁMENÍ "

(březen 2013)


Mnoho lidí se bojů lesů, jejich ticha, jejich tajemna, i tvorů, kteří v něm žijí. Nepatřím sice mezi nejstatečnější bytosti, ale z lesa strach nemám, naopak, mám ho ráda, působí na mě až neuvěřitelně uklidňujícím dojmem, když se procházím houštím a pěšinkami, vyšlapanými zvířaty či vášnivými houbaři, kteří zde znají téměř každé místo a pravidelně se sem vracejí, mám příjemně flegmatickou náladu, bohužel času na tyto procházky příliš nemám, ,,doma'' na mě čeká mnoho povinností. Například dnes jsem dostala za úkol nasbírat několik druhů bylinek, o kterých běžný člověk nemá ani ponětí, že existují, přitom je jich tolik druhů, tolik rozličných barev a tvarů, že se až nechce věřit, že je to opravdu jeden ze skromných výtvorů přírody, nejde však zdaleka jen o byliny, některé z těchto rostlin působí i jako halucinogeny, některé jsou smrtelně jedovaté, ovšem pro všelijaké lektvary jsou všechny nepostradatelné. Jejich nevýhoda je, že jsou pečlivě skryty, já jakožto čarodějnický učeň, tato místa samozřejmě znám a tak mi nedělá velký problém najít tyto skryté dary přírody, vyrazit však musím velmi brzy, ještě před svítáním a i tak mám strach, že jdu pozdě, protože nejsem zdaleka jediná, kdo se o čarodějné rostliny zajímá a hrozí proto, že už budou sesbírány a na mě nic nezbude, mistr by ze mě určitě radost neměl. Mám štěstí, jsem tu včas a potřebné množství rostlin sesbírám. Hned poté se vydám na zpáteční cestu, při níž musím být velice ostražitá, nejen že se po lese potulují tvorové, které vážně nemám zájem potkat, ale také se mohu stát obětí některého z četných loupežných přepadení jiného čaroděje, tato přepadení jsou zde mimochodem běžná, vyhrává pouze ten nejsilnější, který si svou ,,kořist'' dokáže ubránit. Sotva mi myšlenka o nějakém zloději proběhne hlavou, uslyším za sebou prasknutí větve. Zastavím se a naslouchám, že by mě přece jen chtěl někdo okrást? Nebo si to pouze namlouvám a to co jsem slyšela, bylo divoké zvíře prodírající se křovím? Pro jistotu však nenápadně vytáhnu svou čarodějnickou hůlku a opatrně pokračuji dál v cestě jakoby nic. V tom na mě ze stromu někdo skočí, ikdyž jsem to čekala, šíleně se leknu, ten mizera mě nejdřív škrtí až mi málem vypadnou oči z důlků, stisk má teda pořádný, z toho usoudím, že jde o muže, a potom mi přitiskne ke krku svou hůlku. ,,Dej mi všechno co jsi nasbírala a možná tě ušetřím, ale varuji tě, nezahrávej si se mnou!'' pomaličku vytáhnu svou hůlku, zakřičím zaříkávadlo, kterým ho odhodím a on přistane o pár metrů dál, vyskočím na nohy a rázně řeknu: ,,Ty se mnou také ne.'' Nyní mohu dobře vidět s kým mám tu čest, ne příliš vysoký štíhlý muž se sytě zrzavými vlasy a knírem pod nosem, už jsem ho párkrát viděla, ale ještě jsem neměla tu příležitost poznat jej osobně, až do teď. Jen se pobaveně ušklíbne, z toho jedovatého pohledu čišícího ze světle zelených očí je mi až špatně, a prohlásí: ,,Dobrá tedy, jak myslíš děvče.'' a jediným svižným pohybem hůlkou mě pošle k zemi a následně se mi kolem celého těla omotávají šlahouny stromů a nesnesitelně pevně mě svírají. Hůlka mi vypadla, sakra práce. ,,Děkuji.'' řekne ironicky, když mi nožem odřízne s opasku měšec s pytlíkem bylinek. ,,Nerado se stalo.'' odpovím se stejnou dávkou ironie v hlasu. Samozřejmě mi nezapomene přes koleno zlomit hůlku a spokojeně odchází. ,,Hodně málo mě znáš hochu.'' řeknu si tiše pro sebe a přitom se usměji. Přestože hůlka není zrovna nejjednodušší a nejlevnější záležitostí, nosím s sebou vždy dvě, podle mě je to v začátcích nezbytné, protože člověk ještě není v kouzlení tolik zběhlý je dost možné, že o hůlku přijde, navíc to jsou spíš takové ,,repliky'', ta pravá nefalšovaná leží doma v truhlici v mé skříni, zamčená na několik zámků, šetřím si ji na nebezpečnější akce, podle mého mistra je to hloupost, dnes je to však teprve podruhé co byla jedna z nich zničena. Stěží propletu ruku šlahouny, jejichž sevření je stále užší a užší a já se pomalu začínám dusit, nakonec se mi podaří dosáhnou k opasku pro druhou hůlku, kouzlem se zbavím odporných zeleno hnědých šlahounů, blesku rychle vyběhnu za zrzkem, v běhu vytáhnu z pochvy nůž, když jsem blízko skočím po něm, překvapeně se otočí a já mu jediným tahem podříznu hrdlo. Padne na kolena, křečovitě se drží za krk z něhož se proudem řine krev a marně se snaží popadnout dech,celou dobu při tom velmi tiše bolestně sténá, pak se skácí k zemi úplně a po pár posledních škubnutích vydechne naposled. ,,No, myslela jsem teda, že jsi lepší.'' řeknu trochu zklamaně, vždy se naparoval a mluvil o sobě jako o nějakém géniovi, takže jsem si o něm udělala první obrázek - nafoukaný ale dobrý, momentálně jsem trochu změnila názor - nafoukaný a nepoužitelný. Když totiž učeň porazí čaroděje, to už svědčí o tom, že se asi ten rádoby čaroděj kdysi místo učení poflakoval někde v hospodě s ostatními jemu podobnými. Zakroutím hlavou, z bledé ruky vytrhnu svůj měšec a pokračuji v cestě, samozřejmě nezapomenu zkontrolovat, jestli je v něm vše. Po zjištění, že nic nechybí se usměji a uvážu si ho zpět ke svému opasku. Příroda na jaře je tak krásná, škoda jen, že jí krev toho ostudy našeho ,,řemesla'' musela poskvrnit, velká škoda. Za chvíli už spatřím chatrč, v níž již více jak dva roky žiji se svým mistrem. Chatrč se nachází hluboko v lese, dobře chráněná před zraky lidí, lesních nestvůr i ostatních čarodějů, cestu sem zná jen hrstka zasvěcených, ostatní, kteří znali cestu ale ukázalo se, že by ji mohli vyzradit, jsou mrtví, mistr se o ně postaral. Název chatrč je velmi výstižný, protože celé stavení vypadá velmi staře a zanedbaně, tedy spíš to co je z něj vidět, ono je totiž postavené pod zemí, na povrch vyčuhuje pouze střecha z dřevěných šindelí porostlých mechem a zavátá listím a větvičkami, dveře jsou u jižní části střechy, kde je hustý porost stromů, sám vchod je důmyslně maskovaný a i já mívám problém si vzpomenout, kde vlastně je. V celém domě je navíc jedno jediné okno (a podle toho to uvnitř také vypadá), které je na východní straně střechy, i ono je maskované. Když po asi deseti minutách konečně najdu vchod, nastává další problém, schody jsou značně kluzké a není problém se na nich i zabít, takže musím být velmi opatrná, navíc musím zavřít dveře tak, aby byly v původním maskovacím stavu. Schody scházím pomaličku po jednom, nechápu jak je maestro (jak říkám svému mistru) může vyjít tak rychle a navíc ještě s kovovou náhradou nohy! Konečně scházím poslední schod a úlevně si oddychnu, poté zamířím přímo do největší místnosti, pro kterou ani nemám pojmenování…je to jaksi vše dohromady, něco jako obývák, ložnice a pracovna. Jenom pro zajímavost, veškeré dřevěné věci v domě, včetně nábytku a střechy, jsou ze speciálního, vzácného asijského stromu s černou mízou, který je velmi odolný vůči jakýmkoliv nepřízním počasí i proti parazitům, odpuzuje většinu hmyzu (až na pár výjimek). Jakmile vejdu do místnosti, leknutím málem vysypu bylinky na zem, maestro je na všech čtyřech a zoufale něco hledá pod mohutnou černou skříní, přitom celkem nepěkně nadává. Není moc starý, zatím pouze čtyřicet jedna let a stále vypadá tak na třicet, takže se chvíli pozastavím pohledem na pozadí, které na mě kouká, během chvíle se však vzpamatuji, prudce zatřepu hlavou a pomyslím si něco o hloupé náně. ,,Emm…maestro…?'' ,,Ach…Gwen, to je dost že jdeš, kde jsi proboha byla tak dlouho?'' ,,No, po cestě jsem narazila na menší…překážku, ale zvládla jsem to, nic těžkého…a…co vy tu nacvičujete?'' nechápavě se na mě podívá svýma hnědýma očima a chvíli zírá, jako kdyby mu někdo v mozku zmáčkl tlačítko pause, pak mu ale dojde že se ptám na jeho polohu u skříně a dodá: ,,Jó tohle…no Marius utekl ze sklenice, nemůžu ho nikde najít.'' Marius je maestrův veliký pavouk, nějaký nový druh, který vznikl křížením druhů, které vznikly křížením jiných druhů a tak dále a tak dále…prostě speciální nově vyšlechtěný druh. Nejradši lozí po svém pánovi a spřádá na něm sítě, nechápu jak to maestro může snést, brr. ,,Vy jste ho zavřel do sklenice? Proč?'' udivuji se, tento jev není obvyklý, maestro má Maria velmi rád. ,,Potřeboval jsem už shodit ty pavučiny ne?'' Jenom pozdvihnu obočí a chystám se odejít.…. ,,Ááá! Tady jsi!'' leknutím málem vyletím z kůže, ,,Maestro mě z vás jednou trefí šlak!'' ,,Nestěžuj si pořád.'' řekne nevrle a zavře nebohého pavouka do zavařovací sklenice. ,,Jaká překážka, že tě potkala?'' zeptá se trochu podezíravě. ,,Ále, přepadl mě nějaký zlodějíček, takové malé zrzavé trdlo, byl o dobrých deset let starší než já, ale s magií to teda moc neuměl, prostě ostuda mezi čaroději, zvládla bych ho i se zavázanýma očima.'' ,,Hmm aha ... a ... co jsi mu udělala?'' zeptá se trochu váhavě. ,,Odstranila.'' odpovím stručně, maestro si povzdechne. ,,Už zase ... '' řekne tak tiše, že ho téměř není slyšet. ,,A hůlky? Jedna nebo obě?'' ,,Jedna.'' ironicky se zasměje, ,,Jak se jen můžeš spoléhat na to, že budeš mít stále k dispozici náhradní hůlku, asi budu muset rázně zakročit.'' Ušklíbnu se, já si tedy myslím něco úplně jiného. ,,Jak přesně ten chlápek vypadal?'' nakrčím čelo, přemýšlím, po pár vteřinách odpovím: ,,No, takový štíhlý ale hodně nízký, snad dokonce nižší než já, kratší zrzavé vlasy a vousy, sytě zelené oči s takovým tím jedovatým pohledem, měl takovou zvláštní hůlku - černou lesklou, vypadala jako ze skla, s bílou lebkou na konci. Mám pocit, že jsme ho už viděli jednou na Tajném trhu.'' maestro na mě pohlíží velmi zvláštním pohledem, je zaskočený. ,,Děje se něco?'' otáži se nejistě. ,,Ano, s největší pravděpodobností to byl Spike Wheel, syn Arthura Johna Wheela.'' vytřestím oči, Arthur John Wheel je jeden z nejsilnějších čarodějů a nejbohatějších lidí v okolí, má šlechtický titul a mnoho významných známostí. ,,Takže nyní, '' pokračuje maestro, ,,se připrav na to, že tvůj počin nebude bez následků, Wheel nám to určitě bude chtít spočítat.'' vezme si bylinky a odchází. Svezu se k zemi. O ne, další problémy! Doufám, že to nebude tak hrozné, jelikož jsem slyšela, že Wheel neměl svého mladšího syna Spika zrovna dvakrát v lásce.

Úvod

2. července 2014 v 20:20 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]
Tuto povídku jsem začala psát v březnu roku 2013 (ani se nechce věřit, že je to už tak dávno ... přijde mi to jako včera, kdy se mi nápad na tuto povídku vloudil do hlavy :D )

Je to také zatím první povídka, kterou jsem začala psát a jsem pevně rozhodnutá ji dokončit, žádnou z povídek, které jsem před tím psala jsem nikdy nedokončila (vlastně ani do poloviny ... ), protože mi časem začalo téma připadat blbé, přestalo mě to bavit, nechtělo se mi anebo prostě nebyly nápady, a smazala jsem ji. Pak jsem měla celkem dlouho jakýsi ,,půst'', kdy jsem sice strašně moc chtěla psát a v hlavě se mi mačkaly desítky nápadů, bohužel jsem nevěděla jak to mám sformulovat dohromady tak, aby se to dalo číst, takže jsem se na to místo snahy o sepsání vykašlala ... no a pak už se mi nechtělo, určitou úlohu v tom měl také fakt, že píšu raději jednorázovky (nanejvýš dvoj, vyjímečně trojrázovky), jelikož je to rychlejší a někdy i snažší (někdy ... ), většina mých nápadů by se ale do jedno (dvoj, troj) rázovek prostě nevešly. Pak jsem ale poznala člověka (kterého nyní nemám zrovna 2x v lásce), jenž měl podobné zájmy jako já - tedy ,,povídkaření'' a díky němu jsem opět začala psát, tentokrát je však touha po dosažení cíle ještě silnější než předtím, tudíž se jen tak nevzdám a tuto kapitolovku dotáhnu do konce (a je mi jedno za jak dlouho).

Povídka sama o sobě se je takové prolínání dvou století, děj se odehrává v dnešním 21. století, je rozdělena na 2 "světy", které se liší pouze způsobem života, dělí se na moderní lidi a lidi nepodporující modernu a pokrok, protože je to pro ně příliš chaotický způsob života, žijící kdesi v zapadlé části Anglie, o které moderní lidé příliš informací nevědí (hlavně proto, že je to nezajímá), životem 19. století. V příběhu vystupují především bytosti s nadpřirozenými schopnostmi, bizarní zvířata (ale i ta ,,obyčejná'', hlavně koně, krysy a netopýři) a samozřejmě příšerky (bez těch by to zkrátka nešlo ;) ) - o těchto tvorech a magii ale moderní lidé neví, sem tam bych mohla přihodit i ,,obyčejné'' lidi. Víc nepovím, protože kdybyste se náhodou rozhodli si toto přečíst, tak po rozsáhlejším popisu příběhu byste takto již neučinili ... a to mi přece jde no ne? Mít čtenáře ...

P.S. povídka je na dobu neurčitoupozastavena,ale časem se k ní určitě vrátím. Důvod - více se teď věnuji své druhé, novější povídce "Dark Side". Toť vše k úvodu, ahoj ;)