Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

1. kapitola

2. července 2014 v 20:46 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

DÉMONI Z NEZNÁMA

První verze (již neexistující): ze srpna 2013
Druhá (současná) verze: z března 2014

P.S. jako všude i zde se omlouvám za pravopis :D (je to zlo!)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Srdce jsem cítil až v krku, dusilo mě svým divokým bušením a zaléhalo mi v uších. Ležel jsem ukrytý pod hromadami věcí, okna i dveře sice byly zabarikádovány, leč jsem netušil jak dlouho vydrží. Do očí mi stékaly malé krůpěje potu, pálily a oslepovaly, celého mého těla se nekontrolovatelně počínal zmocňovat třes. Nevěda co bude následovat, zda budu žít nebo jsou toto mé poslední okamžiky, propadal jsem panice, i přes snahu se kontrolovat a ovládnout, nešlo to … jako by tělo ani nebylo moje, ale něčí cizí s mou duší násilně nacpanou dovnitř. Mé útroby se strachem sevřely na maximum, začínalo mi z toho být nevolno. A tak jsem ležel pod krabicemi a oblečením v domě uprostřed pekla, jenž se venku rozhostilo, všude kolem běhala asi dvacítka šílených tvorů neznámého původu, tvorů sněhově bílé kůže, tvorů studených jako led, bez citů, bez duše, tvorů žijících pouze z krve a strachu jiných. Do hlavy se mi vkradl obrázek malého náměstí, udusaný sníh skrz na skrz prosáklý krví nevinných obětí, desítky potrhaných těl s pohledem plným strachu a proseb o ušetření, o pomoc, nechápal jsem sice jak dokázaly pouhé dvě desítky těchto oblud vyhladit téměř celé město, ale děsilo mě to. Po tváři mi stekla další slaná kapka, nyní se však nejednalo o pot, nýbrž o slzu, slzu beznaděje, vzteku a lítosti. Instinktivně jsem se schoulil do klubíčka a čekal na popravu. Vzpomínal jsem na krásné chvíle strávené s mou Miou, na naše první rande, první výročí, na ten den, kdy se jí ztratil milovaný pes, kterého měla už deset let, byla tehdy velmi zkroušená, vyplakala snad celý rybník, neuměla si představit život bez věrného přítele, vzpomínal jsem na okamžik, kdy se pes konečně našel a Mia plakala znovu, tentokrát radostí a úlevou. Vzpomínal jsem na to jak voněly její vlasy, na hebkost její bělostné kůže, na hloubku těch čokoládových očí, vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy jsme si vzali každý jedno sluchátko walkmana a bok po boku v posteli jednoho z nás jsme poslouchali písničky, vzpomínal jsem také na to jak jsme spolu vyváděli hlouposti, strašně jsme se u toho pokaždé nasmáli a bylo nám dobře. Vzpomínal jsem na svou rodinu, na nedělní pohodu u rodinného krbu, na svůj první koncert, bylo mi tehdy tuším šestnáct a dobrý měsíc jsem rodiče přemlouval, abych na něj mohl jít … náhle mne z četných vzpomínek vytrhlo zapraskání lámajícího se dřeva a zařinčení okenních tabulí, to se okno rozletělo na tisíc kusů pod tupou ránou něčeho co do něj vší silou narazilo, a že to musela být síla obrovská! To mi nahnalo ještě větší strach než předtím. Nad mým levým obočím se tkvěla velká otevřená rána, polo zaschlá krev však stále mohla přilákat krvelačné netvory tam zvenčí. Z malé chodby se ozývaly tlumené kroky a směrovaly do kuchyně, zaslechl jsem také, že dotyčný pomalu prohledává každý její kout, určitě mě ale cítil! Jen mě chtěl napnout, vystrašit ještě více než už jsem a očividně se tím velmi dobře bavil. Když skončil v kuchyňském koutě, odebral se směrem zpátky přes chodbu ke schodům a nahoru do patra, první schod zavrzal pod vahou nevítaného hosta, pak následoval druhý, třetí, čtvrtý, pátý … přestal jsem to počítat a snažil se schoulit ještě těsněji. Klapot bot o dřevěnou podlahu pokrytou starým tmavě zeleným kobercem ustal, zarazil jsem se a naslouchal.
Asi patnáct minut se vůbec nic nedělo a to mě deptalo. Vtom schody zavrzaly znovu a já poznal, že dotyčný jde zpátky dolů. Na sucho jsem polkl, vlasy na zátylku a čele, zmáčené potem, mě studily jako ocel, dokonce i má hustá na stranu sčesaná patka by se dala ždímat. Kroky se přibližovaly, zpozorněl jsem, během chvilky byl tvor u mě, skrze drobnou skulinku mezi lepenkovými krabicemi a těžkými dřevěnými bednami jsem spatřil dvě štíhlá ale zároveň svalnatá lýtka navlečená do upnutých kostkovaných kalhot černé a tmavě zelené barvy. Pravá noha byla postavena zcela rovně za to levá byla mírně vychýlená do strany a netrpělivě poklepávala špičkou černé, pevné boty, připomínající cosi mezi teniskou a pánským střevícem, jen se blýskala. Čekal jsem co bude. Bota přestala klepat o dřevěnou zaprášenou podlahu a noha se narovnala. Pak už jsem neviděl nic, protože tvor ze mě jedním máchnutím strhl všechno to haraburdí, přičemž mě jedna z těch menších dřevených krabic uhodila zezadu do oblasti mezi krkem a ramenem. Nyní jsem již neležel stočený v klubíčku, ale narovnaný z poloviny na boku a z poloviny na břiše, ztěžka jsem se nadzvedl na předloktích, nade mnou se ozýval tichý posměch toho, jenž mě za pouhých několik okamžiků zcela jistě pošle do temnoty smrti. Váhavě jsem zvedl zrak, abych se v následující chvíli zahleděl do uhlově černých lesklých očí bez zorniček a téměř i bez bělma.
Roztřásl jsem se jako ratlík a ústa té příšery se roztáhla do zlomyslného úsměvu, přičemž mi odhalila na "obdiv" ostré tesáky. Poté mě prudkým pohybem popadl za nohu a přehodil přes své rameno jako pytel brambor, polekaně a bolestně jsem vyjekl, on z toho měl ale akorát zábavu. Pak už jen, bez větší námahy, vyrazil zabarikádované hlavní dveře a špacíroval si to směrem do lesa, který je na opačné straně domu, tedy severním směrem. I přestože jsem se již smířil se smrtí, pud sebezáchovy kdesi hluboko uvnitř se z ničeho nic probudil a nyní mě nutil se bránit do poslední chvíle, mlátil jsem svého únosce rukama do zad a kopal jej volnou nohou do břicha a hrudníku, pokaždé se mě pokusil usměrnit uštědřením nemalé rány, ale já se stále nevzdával, dokonce jsem jej i kousnul do ramena! To už mu ale ruply nervy úplně, shodil mě ze zad, přimáčkl k zemi, takže jsem seděl ve studeném sněhu a nemohl se postavit, a praštil mou hlavou do kamene vedle mě. Bělostný sníh pode mnou potřísnila trocha krve. Omráčený jsem nyní ležel bezvládně na zemi, jediné co jsem ještě zmohl bylo sledovat dění kolem sebe, ač značně mimo - zvuky se mnohonásobně ztišily, vidění se rozmazávalo. Netvor si mě opět přehodil přes rameno a pokračoval v cestě do lesa, na jeho okraji se ale střetl s dalším tvorem svého druhu, který vypadal, že už toho má docela dost za sebou, usuzoval jsem především z pohledu na dvě hluboké šedivé jizvy ,,zdobící" levou stranu hlavy a táhnoucí se od čela až po koutek úst, a na mnohočetné, ovšem již značně méně výrazné menší jizvičky na rukou a tváři. Obličej měl celý potřísněný tmavou krví. Vyměnili si s mým únoscem krátké ale ne příliš přívětivé pohledy, zavrčení a poté se vydali každý svým směrem, přičemž zjizvený hrdě pohodil černým kabátek dlouhým až na zem, jako by chtěl svému "druhovi" dát najevo něco jako opovržení, či snad dominanci … následně jsem omdlel.

Probral jsem se až mnohem později (aspoň myslím, že to bylo mnohem později) v temné, studené místnosti, byla tu taková zima, že jsem mohl spatřit šedivý obláček páry odlétávající od mých úst při každém vydechnutí. Zrak jsem měl stále zamlžený, nedokázal jsem rozeznat ostré obrysy, i když myslím že bych nejspíš žádné neviděl, ani kdybych měl zrak zcela v pořádku. Hlava nesnesitelně bolela, jako by se do ní nastěhovalo hejno sršňů a nyní bodalo, bzučelo a škrábalo při pohybu po vnitřních stěnách mozkovny. Snažil jsem se posadit leč marně, ruce jako by byly z gumy, nedokázala jsem se na nich udržet déle než pár vteřin, navíc při každém pokusu o zvednutí se mě hlava rozbolela ještě víc, tentokrát se však nejednalo o pulzující monotónní bolest, ale o bolest ostrou, jenž náhle z ničeho nic bodla v nečekaném okamžiku jako nůž do mého mozku a postupovala do spánků a horní čelisti. Proto jsem to na nějakou dobu vzdal a usoudil, že bude lepší počkat až bolest ustoupí, nič lepšího jsem dělat nemohl. Podepřel jsem se tedy aspoň na předloktích a rozhlížel se kolem, oči se zúžily do drobných škvírek jak jsem se snažil zaostřit. Podařilo se mi rozeznat, že zdi kolem jsou kamenné, přímo přede mnou byla středně vysoká skříň z tmavého dřeva plná neznámých věcí, jediné co jsem viděl byly rozličné barvy, ale tvary už ne. Za skříní bylo zastrčeno cosi lesklého, napravo od skříně bylo … další skříň, stejně barvy a pravděpodobně i obsahu, a pak další! Její obsah již ale nebyl tak pestrobarevný. Kousek od poslední skříně se nacházely šedivé, železné dveře, zajímalo mě co je asi za nimi a zároveň mě to děsilo, trochu jsem se natočil abych se podíval co je dál a … leknutím jsem sebou škubl a sesunul se tak opět na zem - napravo od dveří totiž stál velký bílý stůl, avšak značně ošoupaný, takže z bílého laku zbylo jen velmi málo. Stůl byl posetý všelijakým náčiním a lahvičkami, baňkami a zkumavkami pochybného obsahu. V rohu stolu stála docela obyčejná zeleno-šedá kovová stolní lampička svítící na tlustou baňku s dlouhým úzkým hrdlem, uvnitř níž pěnila jakási stříbřitá kapalina. Na tom všem by nebylo nic zvláštního, kdyby baňku nedržela bělostná, hubená ruka mého věznitele - jednoho z tzv. barrowských upírů! Poklepával dlouhými odpornými drápy na sklo baňky, to cinkání mi v tuto chvíli připadalo jako dunění gongu a rvalo mi uši. Věděl to a proto nepřestával, spíše se mi zdálo že ještě přidával na intenzitě zvuku.
Opět jsem se nadzvedl na předloktích a několik minut civěl na obludu naproti mně, ani jsem se nehnul, byl jsem jako socha. Netvor baňku již dávno odložil a věnoval se něčemu jinému, pak to něco nadzvedl - byla to malá injekční stříkačka, ovšem při pohledu na hustou tmavou kapalinu uvnitř jsem znovu omdlel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama