Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

10. kapitola

6. července 2014 v 18:03 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

TEN ŠPATNÝ

(červenec 2014)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Že jsem dezorientovaný a k tomu všemu ještě napůl v transu, nikoho nezajímá, jeden nabouchaný chlápek mě popadne za levou paži, druhý ne o moc lepší za pravou a táhnou mě kamsi pryč. Vybaví se mi tím vzpomínky na můj skvostný pobyt v jeskyni, vězněn jakýmsi šíleným upírem!
Nebráním se, nemám na to síly a krom toho by to mou situaci nijak nezlepšilo. Při průchodu úzkou temnou chodbou, si připadám jako vězeň z filmu "Zelená míle". Nervózně se rozhlížím kolem sebe, všude je plno stráží oděných do tmavě modro-šedých uniforem, podobným těm, jenž nosí vojáci. Každý z nich má kolem pasu upevněn široký, tmavě hnědý kožený opasek s dvěma pouzdry na zbraně - jedním na ruční pistoli, druhým na bojový nůž, krom nich visí na pásku ještě pár pouzder na náhradní náboje a ruční granát. Na jednoho vojáka, kolem něhož jsme procházeli nejblíže, jsem se zadíval pozorněji a nemohl jsem si nevšimnout zvláštního znaku vyšitého na mužově levém rameni - pět stříbrných pěticípých hvězd uspořádaných do kruhu s hlavou vlka, téže barvy, uprostřed. Nikdy v životě jsem podobný znak neviděl a velice by mě zajímalo, kteří vojáci jej nosí. Napadlo mne velice prosté, zato jediné vysvětlení - pravděpodobně nějaká speciální, tajná jednotka.
Pohlédnu před sebe a spatřím vchod do místnosti osvětlené jasně bílým světlem zářivek, jsme již téměř u ní když nám do cesty vstoupí drobná dívka, taktéž v té zvláštní uniformě a podává svému nadřízenému informace, zaslechnu pouze: "…prozatím se nedostali do "riskantní zóny" …" . I když … moment! Ten hlas je mi povědomý … vlastně více než povědomý - velice velice známý. Pohlédnu na dívku a důkladně si ji prohlédnu od hlavy po paty, jak jsem ji jen mohl ihned nepoznat! Tmavé blond vlasy ostříhané na kraťoučké mikádo, oči v barvě prvních jarních pomněnek, drobná štíhlá postava, mírně opálená kůže … jen ten úsměv se kamsi vytratil. Bez rozmyslu, aniž bych věděl, co vůbec dělám, tiše promluvím směrem k dívčině: ,,Mio." Dívka na mne prudce obrátí zrak a v tu ránu celá ztuhne.
Z azurových očí čiší strach a zlost, rty se nepatrně třesou v návalu vzteku, světlé tenké a perfektně upravené obočí se svraští a dokonale tak zničí hrdou a přitom nevinnou dívčí image, jenž s osoby přede mnou ještě před několika málo vteřinami vyzařovala. Žena zatne ruce v pěsti až jí zbělají všechny klouby, a zuby nehty se snaží udržet nahromaděnou zlost uvnitř sebe. Všimnu si, jak se jí zalesknou oči. Stojíme tu tak naproti sobě, ona rovně a hrdě, každičký sval napjatý jako struna, a já zavěšený na svou svalovcích, podobajíc se kusu starého, urousaného hadru. Několik nekonečně dlouhých sekund se beze slova díváme jeden druhému do očí. Pokusím se o lehký úsměv, leč její pohled je stále stejně chladný, přesně jako pohled Ledové královny! Takovou ji neznám. Tohle přece není moje Mia! Kam se podělo ta veselo, neustále vysmáté děvče?!
,,Mio, ty žiješ.." promluvím znovu, tentokrát s radostnějším tónem v hlase, žena přede mnou ale mé nadšení nesdílí … vlastně se jí ani nedivím, po tom co se stalo tam v lese. Já mám však takovou upřímnou radost, že je na živu, tudíž si ani neuvědomuji, jak strašně jsem jí ublížil, a jak velký má proto důvod mě nenávidět.
,,Neměla bych snad?" odpoví mi konečně, ironie a pohrdání však z jejích slov odkapávají jako smola z poraněného stromu.
,,Vy dva se znáte?" otáže se velitel nejistě.
,,Samozřejmě," usměje se Mia ještě ironičtěji než předtím, sevření jejích pěstí již mezitím trochu povolilo, ,,známe se velice dobře, viď Matthew? Doufám, že jsi spokojený s tím, co jsi provedl, teď je tvůj život určitě mnohem zajímavější."
,,Mio, prosím tě…" snažím se zastavit proud jejích tvrdých slov, nemohu to poslouchat, dobře vím co jsem provedl, ovšem ne ze své vlastní vůle! Ta holka si ani neuvědomuje, jak strašně je mi to líto a jak moc bych chtěl vrátit čas.
,,Řekni mi Matte, jaké to bylo dívat se na všechny ty nevinné lidi?! Jaké to bylo pozorovat ty bestie, jak je trhají na kusy?! Jaké to bylo mě tam jen tak nechat, napospas těm zrůdám?!" do jejího ze začátku jistého hlasu se pomalu ale jistě mísí pláč.
,,Haleyová, uklidněte se prosím!" okřikne ji velitel. Poté pohlédne na mě, na Miu a nakonec na nás oba.
,,Můžete mi někdo laskavě vysvětlit co se to tady děje?"
,,Ovšemže," ujme se slova znovu Mia, ,,toto pane Browne, je zrádce, díky němuž zemřeli všichni obyvatelé New Barrow, jenž byli zrovna přítomni ve městě. Mé informace si můžete ověřit na detektoru."
,,Mio, já se na nic NEDÍVAL!," rozkřiknu se na ni a co nejvíce při tom zdůrazním zápor, ,,nejsem přece žádný magor a zvrhlý vrah!"
,,Ale podívejme se," vysměje se mi a dá si ruce v bok, ,,najednou jsi nic neviděl, nic neslyšel, raději budeš zapírat a dělat tady ze sebe přede všemi blázna. Viděla jsem tě na vlastní oči a to, co sršelo z těch tvých rozhodně nebyl odpor ke všemu tomu vraždění, nebyla to lítost nad těmi nevinnými a bezbrannými lidmi. Ale dělej jak myslíš, pravdě stejně neunikneš, to si zapiš za uši." pohrozí mi před obličejem vztyčeným ukazováčkem. Všichni kolem stojí jako sochy a jen na nás zaskočeně cizí, někteří po sobě házejí tázavými pohledy, odpovědí jim však pokaždé jsou jen nechápavé grimasy a krčení rameny.
,,Nech mě to vysvětlit, já to … neudělal dobrovolně, chápeš?! Donutili mě k tomu!" snažím se zachránit situaci, ale marně, Mia mě odmítá vyslechnout a svalnatci mě mezitím již táhnou přímo na popravu.
Mia mi věnuje znechucený pohled, už už je na odchodu, když v tom se ještě na poslední chvíli obrátí zpět ke mně a dodá: ,,A víš ty co já zkrátka nepochopím? Proč jsi se přidal na jejich stranu, když ti zničili domov a zabili lidi, které máš rád. Co z toho máš? Udělali jsme ti snad něco tak strašného, že se nám takhle mstíš, nebo ti zkrátka něco přeskočilo v tom tvém zabedněném mozku?" po tomto projevu definitivně vyklidí pole. Mám pocit, že ani smrt mých rodičů před třemi lety nebyla tak zdrcující (a to jsem prosím tehdy již neměl chuť žít).
,,Tak pojď zmetku!" zahřmí jeden.
,,Však ty zazpíváš." přidá se druhý s nehezkým úšklebkem.

To je můj konec.


***


,,Takže začneme," přisedne si ke mně na stoletou, rozvrzanou židli velitel jednotky. Pásy, jimiž jsem přivázán k židli jsou nesnesitelně utažené, bolestivě se zařezávají do kůže a odkrvují mi končetiny. Ale to je přece jen "opatření ". Chvíli se zmítám, než velitel zapne přístroj a položí mi první otázku.
,,Podle vaší známé…"
,,Přítelkyně." Opravím jej, načež přístroj ostře zařinčí a červeně zabliká.
,,Cože?" zeptá se nechápavě velitel.
,,Je to má přítelkyně, ne známá." Přístroj opět červeným zablikáním a zařinčením oznámí špatnou odpověď.
Velitel se ušklíbne. ,,To vidím."
,,No dobře, tak tedy ex-přítelkyně." pravím otráveně. Přístroj zeleně blikne.
,,Takže, tedy podle vaší ex-přítelkyně," začne velitel znovu s důrazem na slovo označující můj a Miin vztah, ,,se jmenujete Matthew Jenkins."
,,Ano." odpovím nezaujatě. Mou odpověď potvrdí veselé zelené zablikání přístroje.
,,A žijete tady na Aljašce prvním rokem."
,,Ano." přístroj se mnou stále souhlasí.
,,Výborně." kývne za brýlatého "vojáka" u psacího stroje a ten zapíše mou odpověď.
,,Kdy a kde jste se narodil?"
,,21.5. 1987, Oklahoma City." přístroj znovu zeleně bliká a psací stroj klape jako na běžícím páse.
Velitel se mne zeptá ještě na několik osobních údajů, než přejde rovnou k věci.
,,Řekněte mi, pane Jenkinsi, byl jste 26.11. 2013 v New Barrow, tady na Aljašce?"
Pokrčím rameny, ,,Ano."
,,A byl jste to vy, kdo oznámil kapitánu záchranné služby informace o evakuaci od kapitána Allena?"
Na sucho polknu, nemá smysl lhát, nezbývá mi než říci pravdu. ,,Ano." zelené zablikání. Velitel se ušklíbne, dobře ví, že je již blízko tomu co chce slyšet.
,,Byl jste to vy, kdo obyvatele New Barrow zavedl do lesa, podle údajných pokynů kapitána Allena a při příchodu upírů utekl?"
Srdce mám až někde v krku, nemám odvahu odpovědět, i když musím, nechci se slyšet opodívat tu strašnou pravdu.
,,Pane Jenkinsi odpovězte!" naléhá velitel.
,,Ano!" vykřiknu, jen abych to měl už za sebou, jsem mrtvý člověk, teď už jim nic nebrání v tom udat mě za zradu a nechat možná i popravit v jednom ze států USA, kde to je povoleno.
,,Tvrdil jste, že jste tak neučinil z vlastní vůle, ale že jste byl přinucen, je to pravda?" překvapí mě ještě následující otázkou. Vycítím šanci spasit se a bez delšího rozmýšlení odpovím.
,,Ano, byl." přístroj zabzučí a červeně zabliká.
,,Cože?," nechápu počínání přístroje, jak je to možné? Řekl jsem pravdu! Velitel se na mě dívá rozhořčeným pohledem.
,,Tomu nerozumím, vždyť jsem nelhal!" snažím se ospravedlnit … marně.
,,Hochu hochu, tak mladý a už taková svině." kroutí nade mnou nechápavě hlavou. ,,Co z toho máš?" položí mi řečnickou otázku, neočekávajíc na odpověď, tak jak to říkávají policajti mladým zlodějům a vandalům, když jich litují, protože právě nadobro ztratili budoucnost. Jenže tenhle velitel mě již nelituje ani trochu, říká to jen tak, aby nestála řeč. Ode dneška mnou všichni opovrhují a přitom mi můj dosud skvělý život zničila banda krvežíznivých hajzlů!
Znovu mě ty dvě gorily popadnou a táhnou do cely. Po cestě se zmítám jak žížala v posledním tažení a z posledních sil křičím, že jsem nevinný. Nikdo mi samozřejmě nevěří. A kdo by také ano? Po tom co jsem způsobil …
***
Přestože nejsem nijak pobožný člověk, modlím se k Bohu, aby se na de mnou slitoval. Vždyť on ví jak to ve skutečnosti bylo, tak proč mě takto trestá? Prosím ho, aby mi dal ještě jednu šanci. Slibuji hory doly. A pokud se nade mnou nakonec přeci jen neslituje, ať aspoň odpustí mé hříšné duši.
,,Tobě už modlení nepomůže." vysmívá se mi jeden z hlídačů. Náhle se u mé cely objeví další "voják" a praví: ,,Otevři celu, mám rozkaz ho přivést k veliteli." Hlídač, ač nerad, jistě by mě tady milerád ještě notnou dobu popichoval, tedy vytáhne z opasku svazek klíčů, snad půl hodiny hledá ten správný, přičemž příchozímu vojákovi již dochází trpělivost.
,,Jen nespěchej, mám moře času, velitel nás určitě omluví." popohání ironicky svého kolegu, ten jen něco nesrozumitelně zamručí a už odemyká mou celu, voják mě popadne za paži a táhne pryč. Po několika odbočkách zastavíme u jedněch z mnoha dveří v tomto objektu, všechny mi přijdou stejné, voják slušně zaklepe a poté co se ozve hluboké "Dále" mě vtáhne do místnosti, uprostřed níž stojí malý, stoletý stolek a za ním si hoví samotný velitel, kolem něj postává několik jeho podřízených, včetně Mii.
,,Tu popravu jste vzali nějak hopem." zašprýmuji bez úsměvu a pohodlně se usadím na rozviklané židli přímo naproti velitele.
,,Jistě, ta vás čeká také, ale předtím pro vás máme ještě jeden úkol." praví velitel tajemně a nahne se blíže ke mně.
Udělám to samé, přitom sepnu dlaně položené na stole a optám se stejně tajemným tónem: ,,A copak by to mělo být?"
,,Jen taková maličkost," usměje se šibalsky velitel, ,,neměl by to pro vás být problém, když jste teď s pár upíry takoví velicí kamarádi.
Nevím co bych mu na to odpověděl, ano, podařilo se mu mě urazit, nedám to však na sobě znát a jen se ušklíbnu.
Šibalský úsměv s velitelovy tváře zmizí, jeho ústa nyní tvoří rovná čára, narovná se
a rozkáže mi: ,,Zavedete nás k dračímu hnízdu."
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Myslím, že tuto kapitolovku rozdělím, krom kapitol, ještě i na části :D Takže ještě pár dílků a bude tu konec první části ;) Už mám i jasno, kdy přesně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama