Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

2. kapitola

2. července 2014 v 20:49 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

STRACHEM SVÁZANÝ

První (již neexistující verze): listopad 2013
Druhá (současná) verze: březen 2014
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Otevírám oči, zrak se mi vrací pomalu ale jistě. Vybavuji si útržky vzpomínek ... smečka krvežíznivých nestvůr, tma, plameny, křik lidí, studená místnost, injekční stříkačka, bolest způsobená úderem do hlavy … náhle se zastavím a vrátím se k předposlední vzpomínce … injekční stříkačka … už si to dobře vybavuji! Jeden z těch odporných bestií mě unesl, omráčil úderem do hlavy a pak odvlekl sem, to té slizké, ledové karantény, chtěl mi něco píchnout! Stále ještě poloslepě začnu rychle hledat na žílách cokoli podobajícího se vpichu jehly nic však neobjevím, trochu se mi uleví, ale ihned poté mě opět pohltí vlna strachu - jestliže mi totiž nic nepíchl tehdy, určitě se o to pokusí znova … tentokrát už ale budu připravený a budu se bránit, přestože je mnohonásobně silnější nežli já. Sáhnu si na bolavou hlavu ... moment, něco je jiné - dojde mi, že mám ošetřena všechna zranění, nechápu to, co má tedy se mnou za úmysly?! Zběsile mrkám ve snaze zaostřit zrak na možné maximum, což se mi nakonec začne dařit a během pár minut mám zrak opět plně funkční, přestože ve této tmě je mi to docela k ničemu. Po čele se mi řine studený pot a zároveň mám návaly horkosti, přiznávám, že mám dost strach, ale snažím se to skrývat. Cítím, že je tady, ukrytý někde v nejtemnějším koutě a čeká na vhodnou příležitost, jako šelma číhající na svou kořist … a to doslova … pokud ne něco horšího. Musím být stále ve střehu, jeho přítomnost mě mrazí až do morku kostí, mám pocit jako by stál přímo vedle mě. Trhu sebou a volnou rukou prudce praštím do prázdna, chytá mě třes, nedá se tomu ubránit, vím, že mi čte myšlenky, cítí můj strach, mé napětí, můj vztek, všechny mé emoce a pocity. Pak něco zaslechnu, nasucho polknu, ale natáhnu se blíž ke zdroji zvuku … a to byla to chyba! Ze tmy na mě "vybafne" smrtelně bledý obličej, zubatý, zlomyslný úsměv od ucha k uchu, tak se leknu, až sebou prudce škubnu zpátky, bohužel až moc, praštím se zezadu do hlavy a opět omdlím.
Jakmile jsem se probral, mohl jsem si svého věznitele konečně prohlédnout v celé jeho "kráse" (ne že bych o to nějak příliš stál). Byl hodně vysoký, asi tak jako já, štíhlé, řekl bych skoro až hubené postavy, ovšem pod černým tričkem s dlouhým rukávem se jasně rýsovalo i nějaké to svalstvo, a nebylo ho zrovna málo (!). Vlnité vlasy barvy havraního peří mu dosahovaly až do délky pár centimetrů pod rameny. Nyní jsem si mohl celou místnost lépe prohlédnout - brzy jsem poznal, že to není obyčejná, zděná místnost ale jeskyně, že ty barevné cerepetičky v proskledných skříních jsou ... různá chirurgická a chemická náčiní ... ! včetně léků a především zkumavek plných nejrůznějších tekutin. Můj věznitel seděl stále na stejném místě - za bílým stolem, obklopen mnoha zkumavkami a nádobkami, cosi zkoumal ve svém oddělení minilaboratoře, to mi nahnalo asi ještě větší hrůzu než skutečnost, že jeho maličkost je příšera lačnící po krvi a zabíjení. Určitě mě strčí jako křečka do malinkatého, průhledného terária a bude na mě dělat pokusy!
Představil jsem si sám sebe za rok - pokřivený drobný uzlík něčeho, co bylo ještě před nedávnem člověkem ... svobodným a hrdým, mé tělo pokrývaly drobné razivě bílé tečky - jizvy po jehlách, a dlouhé šrámy téže barvy jakožto následek nemilosrdných trestů za neposlušnost a tvrdohlavost. Zmučený tvor v mé mysli zvedl zrak a jakoby zevnitř pohlédl do těch reálných, ten obličej vypadal opravdu zuboženě - propadlé lícní kosti, kůže seschlá jako slupka staré hrušky a špinavá jako ta na tváři kominíka. Z bledých očí jsem vyčetl, že dotyčnému je už všechno jedno a pouze čeká na smrt. Pak znovu sklopil hlavu a po chvíli jsem jej spatřil celého ... ruce připoutané za zápěstí ke stromu nějaké neznámé místnosti, připoutané provazem rozdírajícím kůži a zarývajícím se hluboko do masa, řídká světle červená krev stékala po zápěstích asi do deseti centimetrů předloktí, mastné vlasy slepené do mnoha pramínků byly jednou tak řidší než jsem měl v současnosti, tvorovi v mé mysli se navíc na temeni tvořila výrazná lesklá pleš, všechny ty pokusné chemikálie jej pomalu připravovaly o vlasy ... a nejen o ně. Ubožák byl na svých poutech doslova pověšen, dříve nejspíš klečel ale již na to neměl síly, proto ty zařezané provazy, měl na sobě jen staré otrhané, tmavě modré džíny, byl bos. Nohy taktéž rozdeřené a nesmírně špinavé. Pod tenkou, scvrklou kůží se rýsovaly všechny kosti, kvůli tomu na něm i ty kalhoty vlály jako pytel. Pak jsem se vrátil do reality. Při této představě o strašné budoucnosti se mé oči zalily slzami, potlačil jsem je avšak s notnou dávkou sebezapření. Možná si vše představuji příliš černě, možná to nebude tak strašné, možná umřu dříve, možná že dokonce vůbec nezemřu (na což bych ale příliš nesázel...co jiného by se mnou ta obuda dělala?!). Zapudil jsem chmurné myšlenky, žádné pozitivum mi nepřináší, jsou tedy zbytečné, vše co nepřináší nic pozitivního je momentálně zbytečné! Myšlenky však přicházely samy od sebe, nedokázal jsem je zastavit ani ovlivnit.
Chtěl jsem se podrbat na nose, když jsem však pozvedl levou ruku, byla podezřele těžká, zvedl jsem ji tedy s větší silou a ostré zařinčení řetězu mi prozradilo důvod - ten zmetek si mě tu přivázal jako psa k boudě! Líce mi počínají vztekem horce pulzovat.
Raději jsem se rozhlédl po studených, depresivních útrobách jeskyně. Prohlédl jsem si všechno to náčiní, jenž využíval, skoro u poloviny jsem ani nevěděl k čemu slouží. On věděl, že jsem již vzhůru, otočil se mým směrem a pohlédl mi zpříma do očí svýma velkýma černýma očima, propichoval mě jima jako woo-doo panenku špendlíkem, uhnul jsem pohledem, slyšel jsem jen tiché uchechtnutí. Ani nevím jak, neslyšel jsem kroky, najednou stál přede mnou, stál jsem tomu netvorovi tváří v tvář. Pak se ke mně sklonil ještě blíže a, k mému překvapení anglicky, ne tou šifrou, kterou jsem ostatní jeho druhu slyšel používat, pravil: ,,Víš proč jsi tady?" nenamáhám se k odpovědi, věnoval jsem mu jen pohrdavý pohled. Ušklíbl se. "Vy lidé, jste tak arogantní." Pak se zvedl a odkráčel zpět ke svému laboratornímu stolu, v polovině cesty se však zastavil, obrátil se a se vztyčeným prstem dodal: ,,Ale vlastně máte i dvě kladné vlastnosti," složil si ruce za zády a loudavým krokem se ke mě začal přibližovat, ,,dáte se dobře geneticky upravovat," na okamžik se odmlčel, zastavil se jen pouhých pár centimetrů přede mnou, mírně se naklonil a pak s obzvlášť odporným úšklebkem pokračoval, ,,a jste velmi chutní." Pár vteřin na to se narovnal, otočil se na patě a už rychlejším krokem se vrátil ke své "práci ". Nebyl jsem schopný slov, jen jsem ohromeně a zároveň zděšeně zíral.

* * *

Nemůžu si pomoct, ale i nyní, když jsem polo-mrtvý strachy, se musím ušklíbnout nad myšlenkou, že kdyby mě zabil hned, stál na mém náhrobním kameni z bílého mramoru, pod velkým zlatým nápisem obsahujícím mé jméno, menší nápis stejné barvy - zemřel sežráním - ... přišlo mi to vtipné ... ale jen na chvíli. ,,Je čas příteli ," řekl netvor a při vyslovení slova "příteli" si dal záležet na notnou dávku ironie v hlase, vlastně to ani nebylo potřeba, i retardovaný by poznal, že výraz "přítel" nebyl myšlen vážně, ,,jsi má poslední naděje, tudíž jestli vše vyjde podle plánu, opovaž se zvorat zbytek! Již od prvního dne máš uložen jistý úkol, jenž musíš splnit, jinak budeš litovat, že ses narodil a budeš žebrat o smrt." vychrlil na mě tak, že mě až zamrazilo jen z pouhého tónu jeho hlasu - led je oproti tomuto nic. Více mi však vrtal hlavou ten úkol, co tím ksakru myslel?! Neměl jsem však čas na přemýšlení, netvor malinkým rezavým klíčkem odemkl kovové pouto těsně obepínající a málem už i odkrvující mé levé zápěstí, ostré zařinčení padajícího řetězu se rozlehlo hrobovým tichem jeskyně a oznámilo mi, že jsem na okamžik volný, téměř ihned mě ale netvor popadl za pravou paži a hrubě zvedl ze země. Nyní jsem mu hleděl do obličeje, bledého a zjizveného tmavými, zhojenými šrámy. Černé oči mě nepřátelsky probodávaly, viděl jsem v nich odpor, odpor ke mě, to samé určitě viděl i on v mých pronikavě modrých. Zavázal mi oči tmavým šátkem, nechápal jsem proč, že by kvůli nějakému tajnému východu? (!!) Pak mě vedl kamsi do neznáma, snažil jsem si vybavovat kudy asi jdeme, nejdřív to bylo nekonečně dlouho rovně, monotónní klapot bot o kamennou podlahu mě začal deptat. Náhle zabočil doleva (aspoň myslím, že doleva), což jsem nečekal a prudkým trhutím za ruku do strany jsem ztratil rovnováhu a málem upadl. ,,Neumíš snad chodit?!" rozlehl se prázdnou chotbou hnusný hlas, následovaný ozvěnou, dalo mi práci udržet v sobě vztek, co jsem?! Kus hadru?! Po několika dalších odbočkách jsem už vzdal hádání směru cesty, připadal jsem si jako v bludišti a v duchu si říkal jak je ta jeskyně proboha velká? ... pak jsme zastavili, k mým uším doléhalo slabé pípání různých tónů, jako ... kód na dveřích. Ozvalo se sluch-drásající zavrzání starých těžných dveří a my vešli do nějaké místnosti páchnoucí po desinfekci (!!), dveře se hlasitým bouchnutím zavřely. Netvor mi sundal kabát, téměř ihned se mi zimou postavily všechny chlupy na těle, až jsem se děsil jestli mi nestojí i vlasy, to však bylo to nejmenší čeho bych se měl v tuto chvíli bát. Netvor mě posadil na tvrdou, studenou židli a natáhl mi pravou ruku, protestně jsem ji stáhl zpět a složil si ruce na prsa a zatvářil se nejarogantněji jak jsem jen dokázal, snažil jsem se připadam sebevědomě, ale skutečnost byla přesně opačná - a on to věděl, už od samého začátku to věděl. Nic neodpověděl, jen mu levé obočí povyskočilo výše než bylo druhé. Trpělivě ale velmi hrubě mi ruku znovu přitáhl a přitom si mě přidržoval druhou, ale já se nehodlal jen tak snadno vzdát. Rozpoutal se boj.
Vší silou jsem do něj najednou žduchl volnou rukou, nic se ale nestalo, jako by byl z kamene. Kopl jsem jej do kolene, noha se mu trochu podlomila a on sykl bolestí, vrhl po mě nevraživý pohled. ,,Koledoval sis o to." prskl vztekle pod ,,vousy". Na obličeji mi přistála tvrdá rána pěstí. ,,Ty hajzle!" zaklel jsem a dotkl se levou rukou krvácejícího nosu, netvor však na nic nečekal, využil cvhíle, kdy jsem polevil v pozornosti a věnoval se zranění, popadl mou pravou ruku a připoutal ji v jakémusi kovovému stolku, vzpamatoval jsem se a začal se znovu bránit, ale to už jsem měl k dispozici jen jednu ruku, o to zuřivěji jsem proto do něj kopal, byl však velice obezřetný, dostal jsem další ránu, tentokrát jednou tak silnou, když to stále nepomáhalo, zakousl se mi do levého ramene, vytřeštil jsem oči nečekanou ostrou bolestí, vykřikl jsem ale jedna ruka mi k odtažení té bestie nestačila. Nakonec mě pustil, rána byla velmi hluboká, takže teď, otupen velkou bolestí, jsem byl mnohem snažší oběť.
Podařilo se mu připoutat k židli i druhou mou ruku, poté mi hrubými provazy přivázal i obě nohy, vše dělal s takovou přesností a rychlostí, jako by to byl jeho denní chleba. Pravou ruku mi více než těsně obvázal nějakou elastickou páskou ... později jsem přišel na to, že to bylo škrtidlo. Přivázal mě k židli ještě kolem pasu a hrudníku, abych se nemohl hýbat, a schytal jsem i několik dalších ran, tentokrát šlo jen o facky zato pořádně silné. Ani jeden z nás se nechtěl vzdát načež se mu konečně podařilo mi něco píchnout do žíly, poté mi ránu zalepil a sundal škrtidlo. Ještě chvíli jsem se bezmocně zmítal jak had, kterému právě odřízli hlavu, ale stále v něm pracují poslední nervové záškuby, to instinkt sebezáchovy mě neustále nutil bojovat a nezajímalo ho, že je už pozdě, během několika minut mě tělo pomalu přestávalo poslouchat, jako by ani nebylo moje ... kousek po kousku, nejdříve mnou procházel pocit podobný mírné únavě, jenž se ale stále stupňovala a stupňovala, až jsem si připadal jak na mol opilý, a pak už jsem se nemohl téměř hýbat, byl jsem na to příliš slabý. Ještě než jsem úplně zavřel oči, netvor mi zlomyslně zašeptal do ucha: ,,Sladké sny."
A už jen nekonečná tma .....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama