Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

3. kapitola

2. července 2014 v 20:51 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

DOHODA

(leden 2014)

Krajina se třpytila pod silnou sněhovou pokrývkou, jako by ji někdy posypal hvězdným prachem. Všude bylo ticho a klid, až na občasné zaúpění ledového severáku sfoukávajícího těžké vrstvy sněhu z větví jehličnanů. Nikde ani živáčka, bledý měsíc na inkoustové obloze poseté miliardami stříbrných, a občas i zlatavých světélek tiše plul krajinou, mrtvo jak na ledové poušti … až na dva šedivé stíny u okraje lesa, rušící noční idylu, dva stíny vysokých postav s křídovou kůží. Mluvili neznámým jazykem, připomínající spíše nějakou šifru, a tak tiše, že je sotva bylo slyšet, a když kolem náhodou profičel vítr, jejich hlasy zanikaly úplně.

,,Vždy jsem věděl, že jsi blázen, ale že až takový to jsem opravdu nečekal. Už ses z těch chemických výparů úplně pomátl!" prohlásil posměšně hluboký mužský hlas.

,,Odsuzuješ vše co nedokážeš pochopit, to je ti podobné, ale věřím, že toto tě bude rozhodně zajímat, nestrávil jsem nad pokusy tolik let jen tak pro nic za nic. Je to naprosto nový objev, jenž nám může značně pomoci, můžeme posílit naši rasu, vyzdvihnout ji výše." Ozval se druhý hlas, také mužský, ale trochu vyšší než předchozí.

,,Samé řeči, ale skutek utek' …" nedal se přesvědčit první hlas.

,,Přemýšlej, takto bychom mohli uskutečnit to o co usilovali už naši předkové před desítkami let, ale nikdy se to nepodařilo. Nyní máme možnost to změnit! Nech mne uskutečnit můj plán a sám uvidíš, že mám pravdu, budeš spokojený … my všichni! A konečně, konečně budeme svými pány … JEN SVÝMI pány! Nikdo jiný, pouze my … to jsme přeci vždy chtěli nebo ne?" nedal se odbýt druhý hlas a trpělivě svého "posluchače" přesvědčoval.

,,Dobře víš jaký mám na tebe názor, a že ti nevěřím ani nos uprostřed tvojeho hnusného obličeje, jsi jen vyvrhel naší společnosti, ale vidím, že ty budeš prosazovat svůj názor a ty své plány za každou cenu … tak běž! Jen si běž pro ostudu, možná i pro smrt! Jak prase na porážku! Uvědom si, že teď už budou mnohem … MNOHEM obezřetnější a nenechají se zastrašit jedním bláznem a jeho hračkou! Slyšel jsem, že už shromažďují speciální ochrannou skupinu vojáků, perfektně vycvičenou a vybavenou nejnovějšími zbraněmi a technikou, ti si s tebou samotným hladce poradí a ještě si u toho stihnout v klídečku zblajznout každý tři sendviče!" stále se vysmíval první hlas.

,,Já už nemám co ztratit."
,,Jo, to je fakt." řekl stručně první hlas. ,,Pak mi dej vědět, jak ta tvoje slavná akce dopadla …… pokud to teda vůbec přežiješ." dodal ironicky a hned na to se vyšší postava otočila směrem k lesu a dala se na odchod.
Druhá postava zůstala bez hnutí na místě a sledovala jak ta první mizí v husté neproniknutelné tmě mezi větvemi, připomínající kostnaté prsty.
Putující měsíc v úplňku na chvíli osvětlil bledou tvář lemovanou černými vlnitými vlasy. Ve velkých očích stejné barvy se zablýsklo a ústa se zformovala do škodolibého úsměvu, přičemž odhalila pár ostrých zubů.

,,Brzy přijdeš na to, jak moc jsi se zmýlil příteli." Ghost téměř zašeptal.
***
Do svého úkrytu jsem se vracel se smíšenými pocity, ty dobré však převládaly. Podařilo se mi přesvědčit vůdce místního klanu Incubů, aby svolil uskutečnění mého geniálního plánu! Sice nebyl příliš nadšen, ostatně jako vždy jednalo-li se o mne, ale svolil. A to mi stačí, protože můj plán je vypilován to nejmenších detailů a nic se nemůže pokazit, vím co se říká "Nikdy neříkej Nikdy", ale pro tentokráte to poruším, jsem si stoprocentně jistý, že se to vydaří a nikdo mi to nevyvrátí! Poté se vrátí vše do starých kolejí a já budu konečně opět skutečným Incubem! Ach ta sladká vůně budoucnosti, omamuje mne, je jako droga - potřebuji jí stále více a více a nikdy nemám dost. Dokud nepřijde den D, kdy budu zcela vyléčen a drogy již nebude zapotřebí … jelikož prostoupí mé tělo skrz na skrz, stane se mou součástí, budeme žít ve vzájemné symbióze a hlavně - budeme šťastni … já budu šťasten! A spokojen …
Cesta během přemýšlení utekla velice rychle, málem jsem si ani neuvědomil, že jsem již doma, vzpomenout si na to jen o několik vteřin později, jistě bych tvrdě narazil do studeného kamene. … Doma … co je to doma? Za ta léta jsem vlastně již zapomněl co to slovo znamená ... pouze vím, že to není zde … a vlastně ani tam v lese. Nikde. Nero měl pravdu - jsem vyvrhel, nikam nepatřím. Po této myšlence se mne opět zmocnil vztek, snažil jsem se proto uklidnit pomyšlením na to, jaké to bude až uskutečním to jenž jsem tak dlouhou dobu chystal. Celé dny i noci.
Zatočil jsem velkým kovovým "knoflíkem" na železných dveřích vestavěných do kamene, dvakrát dlouze doleva, třikrát krátce doprava a pětkrát krátce doleva, a udal tak kód. Ozvalo se duté cvaknutí a ozvěna se rozléhala po celém vnitřním prostoru. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Po zavření dveře opět cvakly a tím se automaticky zamkly. Rychlým krokem jsem se dal labyrintem chodeb do nejmenší místnosti v mém rozlehlém jeskynním "panství". I tentokráte jsem musel zadat kód, nyní ale pomocí číselné tabulky vedle dveří. Vešel jsem dovnitř a pohlédl na tělo bezvládně ležící na staré kovové posteli s proleželou matrací, připojené na spousty hadiček a přístrojů. Oči měl stále zavázané látkou, obličej mírně nateklý, místy zarudlý či nafialovělý, ale to se během pár dní ztratí, taktéž jako otoky. Rty měl zkřivené do zvláštního výrazu z něhož jsem nepoznal, zda jde o strach, vztek či bolest … anebo vše dohromady. Prohlédl jsem si zalepený nos, stále trochu zakrvácený, stejně tak hnědo-fialové otlaky od provazů na rukou i nohou a namodralou podlitinu na levém oku. Bohužel, nedal si domluvit, musel proto trpět. Občas je násilí jediná možnost. Zkontroloval jsem puls, dech, odkryl obvaz a opatrně, abych jej svými drápy neporanil, rozevřel jsem oční víčka pravého oka, na to, že byl stále ještě mimo sebe vypadala dobře. Také jsem musel dohlédnout na to zda nenastaly nějaké jiné komplikace, ale naštěstí nikoli. Nakonec jsem překontroloval infuze, jednu vyměnil a následně se odebral pryč.
Ve své miniaturní laboratoři jsem pokračoval v práci na mém novém objevu. Pozvedl jsem do výše zkumavku s hustou tmavou kapalinou, bude ještě dlouhou dobu trvat, než-li ji budu moci konečně aplikovat, ale nemohu se dočkat okamžiku až tato chvíle nastane. Škoda, že věda neuznává tvory jako jsme my … toto by mohl být převratný objev … na okamžik jsem se zamyslel, na mé tváži se rozlil hrozivý úškleb. Pohodlně jsem se usadil ve starém olezlém křesle, ozvalo se mírné zavrzání, a zapálil jsem vonnou tyčinku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama