Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

4. kapitola

2. července 2014 v 20:53 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

NOČNÍ MŮRA

(březen 2014)


Bylo pravé poledne a já se procházel šedivými uličkami města, které mě zavedly na velkou plošinu z žulových kostek. Plošina měla tvar kruhu a byla obklopena vysokými paneláky a mrakodrapy, jenž od sebe stály všemi směry v přesně stejných vzdálenostech, jako podle pravítka! Byl jsem si stoprocentně jistý, že se nacházím v mém rodném městě - Oklahoma City, vypadalo však úplně jinak než ve skutečnosti. Byl jsem zmatený, dal bych ruku do ohně za to, že toto skutečně je Oklahoma a její okolí mi přitom bylo nyní tak cizí … prošel jsem náměstím a zastavil se u velké fontány, chvíli jsem si prohlížel stříbřitě se lesknoucí mince na jejím špinavém dně, vypadaly jako perly v písku na dně moře, pousmál jsem se a pokračoval v cestě. Prošel jsem skrz celé náměstí a zamířil mezi smutně vyhlížející budovy, normálně jsem znal téměř každou uličku tohoto města, ale teď jsem nedokázal najít cestu, nevěděl jsem jak se z dostat ven z tmavého, betonovo-kovového labyrintu, zmocňovala se mě panika … chci ven! Ale jak?! Zahlédl jsem jakési dveře, obyčejný vchod do jednoho z paneláků jakých jsem zde už viděl spousty, tyto dveře mě však něčím přitahovaly, něčím neznámým, tajemným a magickým. Zatáhl jsem za kliku a … vstoupil do malé světle hnědé místnosti bez oken, zavřel jsem za sebou a v tu chvíli se místností začal rozléhat strašný kravál, křečovitě jsem zavřel oči a zacpal si uši ukazováčky.
Trvalo několik minut než jsem si dodal odvahy a otevřel jedno oko, čímž jsem spatřil zdroj toho hluku - byla to zvláštní, asi třicet centimetrů tlustá plechová roura stříbřitě šedé barvy vystupující ze stropu místnosti a končící v podlaze, navíc byla zakončena jakousi poklicí. Co teď? Co počít? Náhle jsem si všiml dalších dveří na druhé straně místnosti, jaktože jsem si jich předtím nevšiml, když jsou přímo naproti těch, kterými jsem přišel?! Otevřel jsem je, všude byla černočerná tma. Vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře, udělal však sotva pár kroků a bolestivě jsem se kopl do něčeho tvrdého. Zatracený kámen! Pomyslil jsem si, když jsem se o něj však opřel, měl až podezřele přesné tvary - vysoký ale zároveň tenký kvádr. Zamrazilo mě! S vytřeštěnýma očima jsem na kámen pohlédl a poté jsem se rozhlédl kolem…všude byly černé pomníky a rudě zářící světla hřbitovních svíček! Na nic jsem nemyslil a spěchal zpět, dveřmi jsem téměř proletěl … a opět jsem se nacházel ve světle hnědé hlučné místnosti, prorazil jsem i jejími dveřmi a utíkal do města, stále jsem však nemohl najít cestu ven … a tak jsem bloudil mezi třemi "místnostmi" pořád dokola doufajíc, že nakonec konečně najdu někde východ.
Jak jsem tak opět stál bezmocně na náměstí s obličejem v dlaních, z ničeho nic mě někdo chytil ze zadu za ruku a třásl se mnou. "Vzbuď se!" přikázal mi hlas za mnou, chtěl jsem se ohlédnout a podívat se o koho jde, ale nedokázal jsem to, jen jsem zakřičel:
,,Já se chci probudit! Ale nedokážu to!" roztřásl jsem se jako osika, hlas jako by mě snad ani neslyšel a stejným klidným avšak rázným a skoro až nutivým tónem řekl:
,,Vzbuď se!"

,,Já nemůžu! Nejde to!" křičel jsem jako pomatený.

Prudce jsem se posadil, mé čelo bylo orosené krůpějemi potu. Byl to jen sen ... bože, mám já to zapotřebí?! Tolik stresu během pouhých pár dní!

,,Konečně jsi vzhůru." zaslechl jsem kdesi vedle sebe mrazivý hlas. Dezorientovaně jsem se rozhlédl.
,,Kde to jsem?" zeptal jsem se.

,,Na tom nezáleží," prohlásil netvor, ,,teď už ale pojď, v této místnosti již tvůj pobyt skončil." Téměř násilím mě vytáhl z postele, má chodidla se dotkla nepříjemně studené podlahy, až nyní jsem si uvědomil, že jsem jen v džínsech. Netvor popadl mé ruce a zaklapl kolem zápěstí kovová pouta, jasně, mnohem jednodušší než vázat provazy …

,,Kde je moje oblečení?!" štěkl jsem na obludku.

,,V hlavní místnosti, jdeme." Odpověděl stručně, chtěl jsem odporovat, ale nebylo mi to nic platné … byla mi zima, třásl jsem se, ale on to ignoroval a nechal mě trpět. Obvázal mi oči černým šátkem a vedl mě pryč. Podlaha v místnosti, kde jsem ležel, byla jiná než ta na chodbě, byla hladká a čistá zato v této byla pouze holá zem plná často ostrých kamenů, které bolestivě tlačily při každém mém kroku, hlína se při kontaktu s mými zpocenými chodidly měnila v mazlavou hmotu lepící se mi na nohy. Netvor mě držel za krk a vedl jako nějakého odsouzence na popravu (i když musím přiznat, že jsem si tak následujících několik měsíců skutečně připadal), jeho štíhlé, ale silné prsty obepínaly můj krk tak pevně, že jsem cítil jak mě řeže do kůže dlouhými drápy. Ani jsem se nebránil, neměl jsem na to dost sil. Konečně jsme zastavili, sundal mi šátek z očí a já zamžoural do polo-šera. Ale ne … už zase, pomyslil jsem si při pohledu na mini laboratoř a kout, kde jsem předchozí asi dva dny ležel. Netvor do mě strčil a popohnal mě tak vpřed, poté mě hrubě posadil na dvě značně rozležené matrace spojené vybledlým vínovým prostěradlem k sobě, aby tak tvořily větší a tím "pohodlnější" plochu. Matrací jsem si předtím nevšiml, ano, cítil jsem že ležím na něčem měkkém, ale nenamáhal jsem se přemýšlet co by to mohlo být, či se na to snad podívat, měl jsem na starosti mnohem závažnější věci. Docela jsem se tohoto provizorního lůžka štítil, co když je v něm nějaká verbeš? Blechy, štěnice, švábi … nebo snad něco horšího?! Na vábnosti mu nepřidal ani pravý roh, zastrčený do skulinky ve skále a částečně tak zakrytý jejím stínem, zašpiněný zaschlou krví. Neměl jsem však na výběr, i přesto že jsem, myslím si dlouho spal, byl jsem příliš slabý než abych kladl nějaký větší odpor, posadil jsem se a zavřel oči, snažil jsem se na nic nemyslet. Netvor si dřepl těsně vedle mě a opět mne připoutal za levé zápěstí k rezavému řetězu trčícímu ze stěny stály. Jakmile zaklapl zámek na poutu, prudce jsem otevřel oči, už zase jsem vězněm, prolétlo mi hlavou. Netvor se pomalu postavil a přitom mi hleděl hluboko do očí, pohled jsem mu opětoval, skrze černou zplihlou patku jsem na něj házel nevraživé pohledy, i když si z toho nic nedělal, bylo mi to jedno, chtěl jsem mu jen dát najevo, že mě tak snadno nezlomí! Odešel ke svému pracovnímu stolu, pohodlně se za něj usadil a začal si něco psát … že by poznámky? O mě … ? Odvrátil jsem od něj zrak a … leknutím jsem sebou trhl, přímo přede mnou někdo stál a prohlížel si mě, když jsem se však podíval pozorněji, uvědomil jsem si že jde pouze o můj vlastní odraz v zrcadle zastrčeném za jednou ze skříní. Na tváři mi naskočil krátký, téměř neznatelný úsměv - tak už vím co byla ta lesklá věc, kterou jsem tehdy nemohl poznat, když jsem byl ještě poloslepý. Nyní však bylo zrcadlo vychýleno více než předtím a já si mohl sebe samého důkladně prohlédnout … upřímně, vypadal jsem skutečně hrozně - křídově bledé tváře (ano, bledou kůži jsem měl vždy, tentokrát to byl ale extrém), velké tmavě šedé kruhy pod očima, kolem levého oka velká tmavě fialovo-hnědá podlitina, sáhl jsem si rukou na tvář a lehce po ní přejel, tím jsem si všiml i světlého hnědavého otlaku kolem zápěstí, pohlédl jsem na druhé zápěstí - i na něm byl od otlak. Do zrcadla jsem už znovu nepodíval, raději ne. Všiml jsem si masivních kovových hodin nad vchodem, kolem velkého ciferníku skákali dva vykulení raraši, blanitá křídla mocně rozpjatá do obou stran, oči div jim nevypadly z důlků, vyšklebená ústa odhalovala ostré mírně zahnuté zuby. Civěli přímo na mne, jako by se mi vysmívali. Hodiny na ciferníku ukazovaly za šest minut třičtvrtě na pět, poprvé co jsem za svůj pobyt zde věděl kolik je hodin. Zajímalo by mě jak dlouho jsem spal, ale neměl jsem odvahu se té obludy na to zeptat, beztak by mi ani neodpověděla. Jako by mi četl myšlenky se jen pár minut na to ozval: ,,Spal jsi dlouho, to je u Vás běžné?" poznal jsem ironii v jeho hlase, snažil se být důležitý, ale moc se mu to nedařilo, i když si to třeba myslel. Mlčel jsem, nebudu se bavit s takovým povýšeneckým idiotem. ,,Týden je docela dlouhá doba … a já myslel, že zimní spánek provozují pouze zvířata." uchechtl se, zamračil jsem se … týden, jak jsem proboha mohl spát týden? Leda by mě udržoval v kómatu … ale proč? Co se mnou dělal. Ta myšlenka mě nesmírně vyděsila.­
***
Už od prvního dne tady jsem byl docela haldový, v kómatu mě držela při životě umělá výživa, ale teď? Hlad už počínal být nesnesitelný, bylo to i slyšet. Snažil jsem se polykat, abych aspoň na několik vteřin hlad nějak zahnal a nekručelo mi v břiše tak hlasitě, ale za chvíli jsem již neměl ani z čeho, sliny mi docházely, místo nich jsem měl v ústech jen trošku husté pěny. Netvor se náhle zvedl a někam odešel, nevěnoval jsem tomu pozornost, za chvíli jsem ale slyšel jeho kroky, jak se vracejí zpět, neohlédl jsem se, snažil jsem se působit co nejvíce ignorantsky, především pak když se zastavil u mě. O kamennou podlahu klaplo nějaké sklo, pak netvor odkráčel. Nejistě jsem pootočil hlavu a spatřil na zemi bílý talíř, troche obitý kolem krajů, a hrnek bez ucha stejné barvy akorát zdobený zlatým proužkem po obvodu. Protože jsem se díval jen tak zboku, nerozeznal jsem, co to je na talíři, pootočil jsem hlavu trochu více - ležel tak plátek krvavého masa, a když říkám krvavý rozhodně tím nemyslím krvavý steak, ale syrové maso urvané přímo z těla, ani nebylo opláchnuté, pořád bylo zmazané od krve, jenž při stékání tvořila na talíři malou rudou kaluž. Zkřivil jsem obličej hnusem. ,,Buď toto nebo nic." řekl netvor přísným hlasem, povšimnuvší si mého gesta. No jo … ale co je horší? Salmonelu jsem ještě nikdy neměl, nevím jaké je umírání na ni, takže jsem nemohl zvážit jestli by bylo lepší pojít hladem či na vážnou nemoc. Hlad a pud sebezáchovy byly však silnější, dlouho jsem se proto neupejpal a natáhl se pro plátek, během toho jsem si kalhoty troche pokapal krví. Zakousl jsem se do tuhé, vláknití hmoty, silně páchnoucí krví, troche se mi zvedal žaludek. Nacpal jsem maso do sebe co nejrychleji a rychle zapil vodou v hrnku. Otřásl jsem se. Ale aspoň mě už nesužoval hlad ani žízeň.
Jelikož jsem předtím myslel především na hlad, zapomněl jsem na zimu, až nyní se jsem pociťoval, jak se už nějakou dobu vkrádá pod mou kůži, byl jsem celý jako led.
,,Kde je moje oblečení?" zavolal jsem na něj.

,,Schované." zněla stručná odpověď.

,,A proč jsem ho pořád nedostal?" snažil jsem se dosáhnout svého.

,,Na pár dní musíš zůstat v chladu." Znělo to, jakobych byl právě tím kusem masa, který jsem před chvílí sněl a měl bych zůstat v mrazáku.

,,Vždyť dostanu zápal plic ty parchante!" zakřičel jsem.

,,Ale no tak, není třeba být vulgární," řekl s ledovým klidem, ,, žádný zápal plic nedostaneš, nepíchnul jsem ti látku, jenž posílí tvou imunitu, takže se nemusíš obávat. Asi za pět dní ti tvé oblečení vrátím."

Zalapal jsem po dechu: ,,Pět dní?! Ty jsi se zbláznil!"

,,Když se na to díváš takto, ale vůbec … povolil jsem ti snad tykat mi? Ne, nepovolil, takže se koukej chovat slušně." pohrdavě jsem si odfrknul.

V sedm hodin ke mě přišel, aby mi píchnul tu jeho "pro imunitní látku", bránil jsem se, to raději chcípnu zimou, ale co jsem proti němu zmohl? Napíchl mě a pak spokojeně odešel, přitom jsem zaslechl, jak si pod "vousy" mumlá: ,,Vyvíjí se to velmi dobře…"
A takto to šlo po dalších několik měsíců, pořád dokolečka to samé - brzy ráno budíček a "první snídaně" = injekce, o hodinu později snídaně skládající se ze syrového krvavého masa a vody, v poledne další injekce, v jednu hodinu odpoledne oběd, stejný jako snídaně, v pět hodin injekce a v šest večer večeře, taktéž stejná jako snídaně a oběd. Byl jsem z toho už vyčerpaný. Několikrát se mi podařilo mu vyrazit nebo vykopnout injekci z ruky, ale nato jsem schytal silnou ránu do obličeje, následovalo svázání a injekci jsem se nakonec nevyhnul. Jednou už ho to ale přestalo bavit a za každou neposlušnost mi odepřel jedno jídlo, tedy krom vody, takže jsem často od během dne hladověl. V podstatě to bylo ale to, čeho jsem chtěl dosáhnout - chtěl jsem nějak rychle chcípnout, když už odsud nemůžu utéct. On na to ale brzy přišel a opět mě pravidelně krmil a když jsem nechtěl, napíchl mě aspon na umělou výživu nebo mi jako huse nacpal jídlo do krku násilím, a hlídal mne jako oko v hlavě.

Hodně lidí si myslí, že peklo je trpět…ať už hladem, zimou, či bolestí. Ale tak tomu není, peklo je, když chcete umřít, ale nemůžete.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Doufám, že tam nebudou chyby (nepočítám gramatické), blbnul mi Word a i když jsem nastavila jako jazyk češtinu, Word měl furt nastavenou angličtinu a opravoval mi česká slova ... :-/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama