Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

5. kapitola

2. července 2014 v 20:56 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PŘEKVAPENÍ

(březen 2014)


Další kapitola je tady a já doufám, že to bude aspoň trochu za něco stát ;) Jinak teď budu muset hodně přemýšlet, páč co se příští kapitoly týče - už mám cca jasno jak to bude pokračovat, ale musím to nějak vhodně sesmolit do PC, aby to nějak vypadalo, mělo to hlavu a patu a bylo to min. na 2 - 3 stránky Wordu :D
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Malým bílým kamínkem jsem udělal zářez do špinavé, studené stěny jeskyně, už to budou přibližně 3 týdny co zde trčím. Zamyšleně jsem si přejel dlaní po pichlavém strništi, které mi začínalo rašit na tváři. Celé dny jsem proseděl téměř se v jedné a té samé pozici a hleděl jsem nepřítomným pohledem před sebe … nechtělo se mi hýbat, nechtělo se mi přemýšlet, nechtělo se mi dýchat … nechtělo se mi žít. Večer mě pak z toho nehýbání bolelo celé tělo, krom toho mě trápily noční můry a když ne ty, tak aspoň nespavost. V zrcadle jsem viděla ty tmavomodré, skoro až černé, kruhy pod očima.
O svém vězniteli jsem se za tu dobu nedozvěděl vůbec nic, dokonce ani jeho jméno! Tak moc byl zamlklý a nedůvěřivý, své soukromí si pečlivě chránil a někomu jako mě do toho přece nic není. Znovu, jako již tolikrát během mého pobytu zde, přede mě předstoupil, tentokrát se ale ve výrazu jeho tváře zračilo něco zvláštního, něco co jsem na něm ještě nikdy neviděl - jakási podezřelá spokojenost.
,,Je čas," pravil, ,,musíš se ale nejdříve trochu upravit, takhle nikam nemůžeš." dořekl s malou dávkou odporu ve hlase. Skoro jsem zrudl, krev se mi v žilách vařila, TO TY JSI ZE MĚ UDĚLAL TUHLE TROSKU!! - chtělo se mi křičet, ale zadržel jsem vztek, stejně by to nikam nevedlo, napočítal jsem v duchu do pěti a dělal jako že jsem to přeslechl. Odemkl mi pouto na ruce a hrubě postavil na nohy, byl jsem dost zesláblý a navíc jsem měl neustálým sezením nohy úplně zdřevěnělé, málem se mi podlomily, jako by to snad ani nebyly moje vlastní nohy, ale jen chůdy na nichž jsem stál poprvé v životě. Prošli jsme kovovými dveřmi a zavedl mě do maličké chodbičky, hned nalevo těsně vedle kovových dveří, kde jsme se museli přikrčit, abychom vůbec prošli. Zdi kolem nás byly tak úzké, že jsem na sobě počínal pociťovat příznaky klaustrofobie, a to i přesto že mě nikdy předtím netrápila! Chodba naštěstí nebyla dlouhá, jen asi pět set metrů, na jejím konci se nacházela místnost obdélníkového tvaru o velikosti asi 9 x 4 metry. V delší straně napravo od nás bylo v zemi zabudováno něco jako bazén, samozřejmě s kamennými okraji zevnitř, na dně po levé i pravé kratší straně se pak nacházely dva kulaté otvory pokryté sítem, a do bazénu přímo ze zdi tekla křišťálová voda, nejspíš pramen. Když jsme přišli blíže, všiml jsem si, že podél delší strany bazénu, taktéž u dna, jsou ještě další tři kulaté otvory, ty byly ale momentálně zakryty nerezovým víkem. Překvapilo mě, že okraje bazénu byly pokryty podlahou z rovnoměrně naskládaných bílých, béžových, světle šedivých a lososových kamenů, tvořících dohromady krásnou mozaiku. Nalevo od bazénu byl kovový stojan a v něm zavěšen starý, bílý avšak již značně oprýskaný lavor ze stejného materiálu, pod lavorem byla vysoká válcovitá nádobka, vypadala jako sprej, poté štětka na holení, břitva, brousek, pár bílých ubrousků, tuhé a podle vzhledu pravděpodobně přírodní mýdlo, žínka a na boku stojanu ještě viselo pár zašedlých ručníků. Ještě jsem spatřil starou tmavě hnědou otáčecí židli s opěrkou na hlavu, než jsem si ji ale stihl pořádně prohlédnout, netvor zavelel: ,,Do vody!" vytřeštil jsem a na něj oči … to jako … svlíknout … ?!

***

Pohledem vraha jsem probodával postavu přede mnou, brousící břitvu oslnivě se lesknoucí při sebemenším pohybu. Ani jsem se nehnul, jen jsem tak seděl, mírně nahrbený, zamračený, ústa zkřivená do nenávistné grimasy, téměř rovná hladina vody obepínala mé tělo až do výše prsou ve své mokré náruči, již značně vychladla (vrtalo mi hlavou proč je celkem teplá? na Aljašce přece žádné teplé prameny nejsou!) a mě naskakovala husí kůže. Nevnímal jsem to. Nohy křečovitě zkřížené přes sebe, dlaně zatnuté v pěsti. V tom tlaku způsobeném vztekem mi ve spáncích něco škublo, jako nerv, lekl jsem se a trochu sebou trhl, ale jinak nic. Náhle jsem pocítil strašný nával zlosti a zabijácké touhy, jako ještě nikdy předtím, ruce se mi počaly třást a čeřily dosud klidnou hladinu, v obličeji jsem rudnul, tváře se rozhořely hněvem. Byl to strašný pocit a pro mě, jindy celkem flegmatika s notnou dávkou sebekontroly, šok. Uchopil jsem svůj nos mezi palcem a ukazováčkem, abych zabránil vniku vody, zhluboka jsem se nadechl a s křečovitě zavřenýma očima se ponořil až na kachličkovou zem na dně bazénu. Hlava mi kdesi uvnitř bolestivě pulsovala, jakoby mi v ní zevnitř bušily miliony kladívek. Nechal jsem nos nosem a oběma rukama popadl hlavu, ústa zkřivil do trýzněné grimasy a odhalil při tom zuby. Bylo mi v tu chvíli upřímně jedno, že mi vody proudí do úst a pak do krku, do nosu, do uší … prudce jsem otevřel oči a ústa zároveň, chtělo se mi křičet, mé tělo se samo od sebe začalo třást jako osika. Pak nastal zlom, jako by někdo přestřihnul pásku filmu, třes, vztek, tlak, bolest - to všechno naráz odeznělo. Tělo se uvolnilo, oči se počaly přivírat jako před omdlením, i ústa se již pozavřela, jen dlaně stále ještě třely mezi prsty pramínky vlasů, až byly v kloubech zcela bílé. Obraz se rozmazával, myslel jsem, že jsem mrtvý. Pohlédl jsem vzhůru, skrz průzračnou hladinu vrazila do vodního prostoru hubená bělostná ruka v černém rukávu, popadl mě za paži a vytáhla nahoru, přičemž mi dva drápy udělaly rameni menší šrámy.
Jakmile jsem se dostal na vzduch, vší silou jsem se chytil okraje bazénu a vykašlával z plic vodu, na zádech mi přistála taková rána, že mi málem vyrazila dech, ale pomohla posledním zbytkům vody dostat se ven. Lapal jsem po dechu a opřel se čelem o mokrou kamenitou podlahu. Netvor dřepěl vedle mě a ždímal si mokrý rukáv, beze slova se postavil a odešel mi pro osušku.
Přisunul přitom židli i s čistým oblečením a osuškou. Pak odešel zpět ke stojanu a hleděl si tam svého. Váhavě jsem vystoupil z vody, rychle se osušil a vklouzl do oblečení. Staré černé tričko a maskáčové kalhoty, to nějak překousnu, a nějaké ošoupané šedivé tenisky. Ušklíbl jsem se, neměl jsem ale moc na výběr, snad je to jen provizorní. Kéž bych tu měl své černé Conversky a riflovou vestu.
,,Hotov?" ozvalo se z druhé strany místnosti.
,,Hm.." zněla má stručná odpověď.
Posunkem mi naznačil, že mám jít i s židlí k němu. Stál jsem na místě a založil si ruce na prsou. Nechtělo se mi do toho, nevěřil jsem mu ani nos mezi očima … a popravdě … nejraději bych mu ten nos zlomil nadvakrát. Zavrčel jako vzteklý pes, ignoroval jsem to. Přišel tedy ke mně, téměř odhodil židli blíž ke kovovému stojanu. Popadl mě a odvlekl jako nějakého malého fracka k židli. Když jsem spatřil břitvu na stole, napadla mě spásná myšlenka, a proto jsem se do křesla posadil dobrovolně. Očividně ho překvapilo, že náhle spolupracuji. Sepnul jsem dlaně, položil si je na klín a na oko netrpělivě poklepával nohou.
,,Tu radost ti neudělám." řekl s odporným úsměvem, aniž bych to čekal, popadl mé ruce, rozerval je od sebe div mi nepřelámal prsty, a už jednu ruku kolem zápěstí uvazoval silným koženým páskem, teprve teď jsem si všiml, že jich je na židli hned několik párů! Jal jsem se bránit, snažil jsem se odtrhnout jeho ruku z té mé, ale bezvýsledně, zatnul jsem dlaň v pěst a vší silou jej udeřil do tváře. Hekl bolestí, dotkl se bříšky prstů poraněného nosu - pohlédl na ně a spatřil krev, vztekle zavrčel a ohnal se po mě drápy, na poslední chvíli jsem si stihl zakrýt obličej volnou rukou, jinak by mi už do konce života zdobilo tvář několik hlubokých jizev. Sykl jsem, když mi dlouhé ostré drápy rozsekly kůži na boku předloktí a krev vystříkl až na židli, zasáhla také trochu jeho tričko a mé kalhoty. Bez ohledu na zranění se na mě opět vrhnul, byl mnohonásobně silnější než-li já, neměl jsem šanci, i přesto jsem se ale bránil dál.
Během několika minut jsem již seděl připoutaný snad všude - kolem zápěstí, paží, stehen, lýtek, břicha, hrudníku a dokonce i krku a čela! Teprve nyní si netvor ošetřil krvácející nos, jeho krev byla jiná než lidská - tmavší, téměř černá a hustší. Poté vzal štětku, namočil ji do pěny na holení a potřel mi s ní tváře a část krku. Na jednu stranu jsem si připadal jako idiot a na druhou to aspoň příjemně chladilo. Netvor odložil štětku a nádobku s pěnou na stojan, uchopil dokonale nabroušenou břitvu a dlouhými tahy přejížděl po mé kůži. Původně jsem měl v plánu sebou škubnout a navždy tak ukončit tuto nekončící mizérii, bohužel jsem si v mé ukvapenosti nevšiml pásků na židli. Během chvilky byl se mnou hotov. Odepnul mi pásky na čele a odnesl břitvu. Provokativně pohlédl na nůžky, dotkl se jich konečky prstů a poté odvrátil zrak zpět na mě. Došlo mi o co mu jde.
,,Jestli se dotkneš mých vlasů, zabiju tě!" cokoli, ale vlasy zkrátka ne! Na to jsem háklivý od jakživa.
Ušklíbl se a nechal nůžky na svém místě. ,,Aspoň budeš věrohodnější." Dodal při odepínání zbylých pásků. Co má sakra za lubem?!

***

Kráčeli jsme zmrzlou krajinou, i v huňatém, hnědém kabátu jsem se klepal jako ratlík. Netvor mě táhl za provaz, pevně přivázaný k mým zápěstím, za sebou jako psa hluboko do lesa. Co chvíli jsem zakopl o nějaký, pod sněhem skrytý kořen či kámen, a tak tak udržel rovnováhu, bez možnosti používat ruce a navíc v husté tmě, kdy jsem neviděl takřka nic to bylo dosti pracné. Asi po hodině jsem si i přes noční tmu všiml, že les začíná řídnout, po dalších patnácti minutách jsme již stáli na okraji lesa. Stála tam nějaká postava, pravou ruku zasunutou v hlubokých kapsách dlouhého kabátu. Otočila se naším směrem a k mému vězniteli promluvil hluboký mužský hlas, jenže … strašnou šifrou … další z těch oblud, zmocnil se mě strašný strach, on mě snad chce prodat jinému netvorovi?! Proč ale zrovna zde? Proč ne hlouběji v lese? Poprvé v životě jsem mého únosce slyšel mluvit stejnou šifrou, jakou mluví celá jeho rasa. Znělo to zvláštně, hodně zvláštně, zvláštněji a divněji než, když mluvil anglicky ale tou jeho intelektuálskou formou. Raději jsem se rozhlížel kolem, přestože jsem nic neviděl. Stále lepší než se dívat na ně. Z přemýšlení mě vytrhlo až silné škubnutí provazu, jdeme dále.
Ale kam dále? …
Oba netvoři mířili stále více na jih, občas odbočili na jihozápad ale po několika desítkách metrů se opět srovnali směrem k jihu. Poznal jsem to podle měsíce svítícího na krajinu kolem, a všiml jsem si ještě něčeho - když měsíc osvítil tvář druhého netvora, mohl jsem jasně vidět na jeho tváři hluboké jizvy … byl to ten samý, jehož jsme potkali v den mého únosu. Polkl jsem.
Za celou cestu spolu ti dva nepromluvili jediného slova, jen se občas zastavili, aby se zorientovali, podívali se jeden na druhého, posunky ukázali kudy by měli jít, kývli na sebe a šli dál. Cesta trvala zhruba další hodinu, možná hodinu a půl. Drali jsme se přes mohutné závěje, přes skalnaté kopce, přeskakovali zmrzlé potoky, docházely mi síly a byl jsem promrzlý na kost. V duchu jsem se modlil, aby byl cíl již blízko, ať je tam cokoli. Bůh mě nejspíš vyslechl, ale krom toho pro mne přichystal tvrdou zkoušku.
Zastavili jsme se na kopci, z něhož bylo dobře vidět na rozlehlé údolí pod námi. Vyčerpaně jsme zvedl a zrak a to, co jsem spatřil mi vyrazilo dech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama