Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

6. kapitola

2. července 2014 v 20:59 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

UŽ NENÍ CESTY ZPĚT

(březen 2014)

A je tady š(v)estka ;) :D !!
Kratší kapitola, ale o to se tady bude více mluvit :)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Lidé procházeli zasněženým městem, z několika domů stále ještě stoupal slabý dým, záchranáři prohledávali zdevastované domy. Mnoho obyvatel města odnášelo do aut zbytky svého majetku, který se ještě podařilo zachránit, jiný oplakávali své právě nalezené mrtvé známé a rodinné příslušníky.
Úplně na okraji u malého zelenkavého domku nejblíže k nám seděla na verandě holčička, něco držela v rukou a plakala. Do očí se mi nahrnuly slzy, co to ty příšery udělaly?! Co to udělaly s tímto městem?! Co to udělali všem těm rodinám?! Co to udělali s New Barrow?!
,,Vy cynické bestie … " zamumlal jsem, smutkem a vztekem stažené hrdlo mi nedovolovalo mluvit hlasitěji.
,,Tahle troska, že má být hlavním aktérem tvého "úžasného" plánu?" pronesl posměšně vyšší netvor a při slově úžasného protočil oči.
,,Ano," odpověděl mu nevzrušeně první, ,,prozatím ho pouze necháme se dívat, brzy pochopíš proč." a škodolibě se usmál. Vyšší netvor sáhl hluboko do kapsy svého černého kabátu a vytáhl zlaté kapesní hodinky, otevřel je a podíval se na čas, chtěl tím dát svému druhovi najevo, že ho nebaví tady s ním ztrácet čas a měl by si rozhodně pospíšit.
,,Trpělivost, můj brachu, protože tak, jak známo, růže přináší." dodal můj věznitel, bez toho že by na druhého netvora pohlédl.
Odvedli mě níže do údolí, tudíž jsme stáli téměř u zelenkavého domku. Nyní jsem zcela zřetelně viděl tu malou holčičku, mohlo jí mýt nanejvýš osm let, v rukou pevně svírala šedivého, huňatého plyšového medvídka s velkou bledě červenou mašlí kolem krku, chyběla mu jedna ruka a ucho a byl trochu potřísněn krví. Dívčina usedavě plakala, náhle se zarazila - ze dveří vyšli dva záchranáři, nesli nosítka a nich tělo přikryté bílou plachtou. Dívka vytřeštila oči, položila medvídka lavičku, na níž seděla, a běžela k nosítkům, křičela přitom "mami! mami!"strhla z těla plachtu, objala mrtvé tělo a plakala ještě více než předtím, z domu vyběhl třetí záchranář, popadl dívku za paže a snažil se jí odtáhnout pryč, ona se ale vzpouzela, stále křičela, plakala a nechtěla svou mámu opustit. Záchranáři se nakonec podařilo ji od ženy odtrhnout a odvést pryč. Nemohl jsem se na to dívat, odvrátil jsem zrak, netvor - můj únosce mě však hbitě popadl za bradu a násilně ji otočil zpět.
,,Jen se hezky dívej!"
Byl jsem vzteky bez sebe, třásl jsem se, už jsem se nedokázal udržet, ze všech sil jsem se snažil vymanit ze sevření těch dvou, z ničeho nic mě pohltil nekontrolovatelný záchvat vzteku, byl jsem jako posedlý, netvoři mi museli zacpat ústa a poodejít se mnou o kus dál, abych nás neprozradil.
,,Konečně, je to tady!" zasmál se můj únosce, ,,můžeme začít."
Vytáhl z koženého pouzdra na opasku nůž a rozřízl mi pouta. Překvapeně jsem vykulil oči a pozvedl obočí. Během několika vteřin jsem to ale nechal plavat, zamračil jsem se jako rozzuřený lev a vrhl se na netvora třímajícího v ruce nůž, můj útok však snadno odrazil a odhodil mě asi o metr dál. Ztěžka jsem se zvedal ze sněhu.
,,Co po mě chcete…?" skoro jsem zašeptal.
,,Něco velice jednoduchého, v tom stavu by to pro tebe neměl být problém." řekl vítězně nižší netvor a dřepl si ke mně.
,,Jen půjdeš tam dolů do města a přivedeš pár lidí, toť vše, jak snadné nemyslíš? Žádná námaha."
Hodil jsem po něm překvapený pohled, to po mě přece nemůže chtít!
,,Jak můžeš být tak naivní a myslet si, že něco takového udělám jen proto, že ty řekneš?" prohlásil jsem pevně.
,,Kdybych byl naivní, mohl bych činit toto?" vytáhl s dalšího pouzdra na opasku něco jako miniaturní ovladač, zmáčkl zelené tlačítko a … v tu ránu mi celým tělem projel elektrický šok. Znovu jsem se svalil na zem, křečovitě zavřel oči a svíral spánky, protože po šoku následovalo nesnesitelné pískání v uších, rvalo mi to mozkové nervy. ,,Vidíš, budu přesně vědět, kde jsi a budu tě bedlivě sledovat, budeš-li neposlušný, což ale myslím si nenastane, potrestám tě za to podobným způsobem a podle závažnosti tvé neposlušnosti zvolím taktéž stupeň trestu, toto byl pouhý třetí stupeň a celkem jich je deset, tak si předem pořádně rozmysli zda budeš sekat latinu či ne."
Ukončil svůj proslov, já se stále válel po zemi a nemohl jsem se vzpamatovat, nakonec sem i podařilo dostat se na nohy.
,,A teď běž, přiveď kohokoli, ale ať jich je co největší množství." rozkázal a vrazil mi do ruky vysílačku.
Nehnul jsem ani brvou. Nepomohly ani následující elektrické šoky do pátého stupně, ale už i ty mne značně vyčerpávaly a chvílemi jsem měl pocit, že to už ani nevydržím … po šestém jsem předstíral, že jsem to vzdal a vydal se do města. Nikoho nepřivedu! Nikoho! Ať si se mnou dělají ty hnusné potvory co chtějí! Já se jim neodevzdám a nezradím svůj lid! Budou vědět, že jsem neudělal co jsem měl a budou mě mučit šoky dokud jim nepodlehnu a nezemřu, ale pro svůj lid tuto oběť klidně podstoupím. Kráčel jsem městem a pozoroval tu naprostou zkázu, hlavou se mi honily prazvláštní myšlenky, nebezpečné myšlenky, které mě nutily k přesnému opaku toho co jsem plánoval udělat … ! Snažil jsem se je vypudit, ale byly stále silnější.
,,Matte…?!" zaslechl jsem ten známý medový hlas. Pomalu jsem se otočil a nemohl uvěřit tomu co vidím, není to jen má představivost? iluze? ne, není! je to…
,,Mio!" rozeběhli jsme se k sobě a objali se tak silně a toužebně jako ještě nikdy předtím. Mia plakala, jen já ne … proč?!
,,Matthew! Matte! Jsi to opravdu ty, myslela jsem že tě zabili, že jsem tě nadobro ztratila."
,,Ššš … jsem tady, teď nás už nic nerozdělí." šeptal jsem jí konejšivě do ucha. Náhle se mi v hlavě rozezněl děsivý, hlasitý smích … smích tak šílený, že jsem se chtěl ohlédnout, jestli za mnou někdo nestojí. A teď už jsi jen moje! Ty a ti další, už neuniknete … můj pán bude rád.Zlomyslně jsem se ušklíbl ale ihned na to jsem se zarazil a vytřeštil oči. Co se to se mnou děje?!! Já přece nikoho nechci odvést! A proč tu bledou bestii schovanou v lese za námi ve své hlavě nazývám pane?!
,,Matte … Matte .. ? děje se něco."
Až nyní jsem si uvědomil, že na mě Mia mluví, spatřil jsem ten její ustaraný výraz a vyloudil jsem na své tváři jemný úsměv, umělý ale tak dokonale věrohodný.
,,Vůbec nic." odpověděl jsem. ,,Mio, musím ti toho tolik říct, byl jsem unesen několika těmi upíry, nebo co to je," Mia mi zobala z ruky, měl jsem z toho radost, ale nechápal jsem proč … a proč jí vůbec lžu?! DOST!! - chtělo se mi křičet, ale nedokázal jsem to, nedokázal jsem zastavit proud lží valících se z mých úst. Jako by se do mého těla ukryla nějaká zlá, ďábelská síla, posedla mě a nyní mne ovládala, manipulovala se mnou jako s robotem. A já proti tomu nezmohl zhola nic, jen jsem dále pokračoval ve své smyšlené historce, ,,a ti mě chtěli odvléci pryč, bránil jsem se, ale bylo mi to k ničemu, naštěstí se objevili nějací lidé, ozbrojení lidé, upíry zabili a mě zachránili, nějakou dobu jsem se u nich zotavoval, teď už jsou na cestě sem aby nám pomohli." Teď Mia zapochybovala o mém příběhu, to bylo zlé.
,,A jakto, že tady nepřišli už dříve? Záchranáři tu pracují už přes dva měsíce.."
Sakra … mysli mysli! … musím si rychle něco vymyslet, něco věrohodného, no … snad bude stačit to, že Mia mi odjakživa bezmezně důvěřuje a nebude si myslet, že bych jí snad podrazil.
,,Protože, jak jistě víš, ti upíři mají obrovskou sílu a těm jednotkám, byť dobře vybaveným, trvalo dlouho, než ty bestie přemohli, utrpěli ale velké ztráty. Teprve nyní jsou připraveni nám pomoci…" zarazil jsem se, sklopil oči a udělal co nejpřesvědčivější nenucený výraz.
,,Co je Matte?"
,,Upíři se vracejí." nemohl jsem uvěřit, jak dokonalý herecký talent se ve mne skrýval. Mia si hrůzou zakryla ústa a vrhla na mě vyděšený pohled.
,,Už ne…" prosila přidušeně.
,,Proto jsem zde, nechtěl jsem uvěřit, že jsi mrtvá a odešel jsem ze základny dříve, pojď musíme začít evakuovat lidi, mám sebou vysílačku, dám vědět jednotkám kde jsme." zapnul jsem vysílačku a čekal.
,,Kapitáne Allene? … kapitáne Allene." dál jsem si vymýšlel.
,,Slyším." Ozval se z druhého konce vysílačky ten známý, odporný hlas.
,,Za jak dlouho dorazíte?"
,,Asi za patnáct minut budeme na jižním okraji města, začněte s evakuací, je bezpodmínečně nutné dostat lidi do bezpečí dříve, než se sem přiženou ty stvůry."
,,Rozumím kapitáne, jdeme na to."
Ihned po rozhovoru jsme se s Miou rozutekli po celém městě. Záchranáři nám nechtěli věřit, že by zrovna ten George Allen nařídil evakuaci aniž by s tím seznámil v první řadě je samé. ,,Podal jsem jim vysílačku. Hlas v něm nařizoval všem záchranářům ať evakuují město, ten zatracený upírský zmetek napodobil hlas kapitána Allena dokonale! Během čtvrt hodiny stáli všichni u okraje města. Uplynulo dalších pět minut, deset a jednotky stále nikde, začínal jsem se strachovat, že to praskne a se mnou bude amen. V ruce mi zachrčela vysílačka: ,,Matthew Jenkinsi, jste tam?"
,,Ano kapitáne?"
,,Matthew, je tam někde kapitán záchranné služby?"
,,Předám." a už jsem podával vysílačku dotyčnému.
,,Kapitáne, kde jste? Upíři tu můžou být každou chvíli, lidi jsou vyděšení." řekl rázně a již trochu podrážděně záchranář.
,,Narazili jsme na překážku, ta minulá vichřice nadělala opravdovou paseku, přes cestu v lese asi deset minut od vás je spadlý strom, nemůžeme tudy přejet, musíme to jet otočit, ale pár našich lidí zůstane u stromu a vy budete muset jít za námi, nemůžeme si dovolit plýtvat časem. Je to příliš nebezpečné."

,,No dobrá," řekl ne příliš přesvědčeně kapitán, "ale nezdá se mi to jako nejlepší řešení, co když budeme napadeni během cesty?"

,,Máte snad jiný nápad? Dostali jsme hlášení, že upíři táhnou na severovýchod, přímo k městu, ani ne za hodinu tu budou, půjdeme vám naproti, ale nyní musíte hlavně rychle vyrazit!" poté se ozvalo už jen chrčení oznamující, že dotyčný vysílačku vypnul.

Záchranář mi podal vysílačku, povzdechl si a prohlásil. ,,Tak panstvo, musíme jít, jednotka má nějaké komplikace a my proto musíme z časových a bezpečnostních důvodů za nimi, skupina jejich lidí nám vyrazí naproti, zatímco ostatní pojedou otočit auta a pak ihned nastoupíme a odjedeme odsud pryč. Jdeme!"
Masa lidí se na povel pohnula kupředu, já zůstal schválně vzadu a snažil si urovnat myšlenky. Co jsem to proboha provedl?! Proč jsem to nedokázal zastavit? Co mě k tomu nutilo?

***
Ghost schoval vysílačku a zlomyslně usmál. Kývl na Nera a pravil: ,,Přiveď zbytek, a pospěš si." Nero lehce kývl a zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama