Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

7. kapitola

2. července 2014 v 21:00 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

MÉ JMÉNO JE GHOST

(duben 2014)


Masa lidí se pomalu, jako šnek po ránu, sunula potemnělým, smutným lesem, všude kolem ležely i s kořeny vyvrácené stromy. Sníh byl ještě stále pokrytý tenkou vrstvičkou popela, ušmudlaný jako Popelka. Kráčeli jsme zasněženou cestičkou, v čele šel neohroženě kapitán záchranné služby, kolem dokola jako ochranná bariéra šli ostatní záchranáři, uprostřed byly děti pevně se držící svých rodičů za ruku a dokonce i kabáty nebo bundy, mnozí dospělí na své ratolesti nebo jedince slabších povah konejšivě mluvili a uklidňovali je, že brzy již budou v bezpečí, že jim nic nehrozí, že vše bude v pořádku. Nemohl jsem ta sladká, jemná slovíčka už ani poslouchat, věděl jsem totiž moc dobře, že to v pořádku není … bohužel to oni netušili, a tak jsem se na ně nemohl zlobit za jejich nevědomost. Na druhou stranu bylo ale dobře, že uklidňovali ostatní, skupina tak bude aspoň důvěřivější, nebude pociťovat obavy z něčeho nebezpečného a nečekané. Šel jsem úplně na konci, držel jsem Miu v náručí snažíc se zakrýt nervozitu a neustálou potřebu se rozhlížet kolem sebe, bylo to bezpodmínečně nutné jelikož přímo za námi kráčel rázným krokem vysoký, mohutný záchranář, kdyby zachytil jakýkoli náznak mého podezřelého chování, určitě by mu došlo, proč jsem přišel do města sám.
Po několika metrech se cestička napojovala na širší asfaltku, po níž už mohlo pohodlně přejet i větší auto, asfaltka pak oběma konci mizela kdesi hluboko v lese. Šli jsme stále dál a dál, ale stále jsme neviděli nikoho z těch, co nám měli jít naproti. Nikde ani živáčka. Záchranáři si mezi sebou něco mumlali, viděl jsem že se jim to ani za mák nelíbí, i lidé už počínali být neklidní. V krku mi vyschlo, čelo se mírně orosilo, jestli to praskne schytám to já! Brzy jsme došli k mohutnému kmeni spadlému napříč cestou. Kromě nás tu ale nikdo nebyl, ani stopy po kolech aut. Všiml jsem si, že se po mě někteří lidé otáčejí s ne příliš přátelskými pohledy, dokonce i Mia se náhle vymanila z mého objetí a popošla trochu blíž směrem ke kmeni. Pak se otočila s nevraživým pohledem.
,,Co to je?!" štěkla po mě. ,,To jsou ty tvoje posily? To tvé vysvobození?!"
V tu chvíli jsem neměl absolutně tušení co jí na to mám odpovědět.
,,Ano! Kde jsou ty posily?!" hulákal někdo ze předu.
,,Určitě je to nějaká léčka!" vmísila se do toho hubená, jako prkno plochá, postarší blondýna nesympatického vzezření. ,,Určitě nás vlákal do pasti a teď tu stojíme jako zvířata na porážku!" a na posílení svých slov si odplivla.
,,Upíři ale nikoho na živu nenechávají … nebo snad jo?" ozval se pro změnu nějaký, asi šedesátiletý muž s brýlemi ála John Lennon a dlouhým šedivým plnovousem uprostřed sepnutým gumičkou do silného culíku.
,,Nejspíš nechávají, a tady před vámi stojí důkaz!" ječela dál blondýna.
Stál jsem tam se zmateným a vyděšeným výrazem, občas jsem pootevřel ústa, abych řekl něco na svou obranu, ale všichni již byli proti mně a já neměl sebemenší šanci, nevěděl jsem co mám v rychlosti vymyslet, aby to znělo dostatečně věrohodně.
,,Mohla byste se trochu ztišit madam?" okřik blondýnu jeden ze záchranářů, ,,takhle jen upoutáte pozornost!"
Ale jen co to dořekl, v lese nalevo od nás praskla větvička, všichni do jednoho se jako na povel otočili. Z houští se ozval zlomyslný smích nahánějící husí kůži. Kdesi uprostřed davu se rozplakalo malé dítě.
,,Nejste až tak hloupí jak vypadáte." řekl ledový hlas a z křovisek nejblíže nám vystoupila vysoká postava zahalená do černého, ošoupaného kabátu dlouhého až po zem. Znovu se zasmál, při pohledu na zjizvenou tvář a tlamu plnou velkých ostrých zubů stydla krev žilách. Nikdo se asi nepohnul, všichni stáli jako sochy a s děsem ve tvářích čekali co se bude dít. Za netvorem začali z lesa pomalým, téměř líným krokem vystupovat další a další. Vedle vůdčího netvora se postavila trochu nižší žena, na první pohled křehké postavy, s dlouhými vlnitými vlasy tmavě hnědé barvy a zrzvavým odleskem, sahajících až po pás, na sobě měla tmavě šedé otrhané šaty, původně nejspíš slavnostní, a důkladně si své oběti prohlížela. Poté přistoupila trochu blíže k jedné z žen na okraji davu, mladé plavovlásce, nanejvýše pětadvacetileté, ukrývajíc za zády svého malého syna, ten se křečovitě držel máminých boků a plakal. Žena se stále přibližovala, bosé nohy se jí při tom zarývaly do čerstvě napadaného sněhu, zastavila se těsně před mladou maminkou a pohlédla jí zpříma do očí, matka se třásla strachem. Žena se na ni ještě chvíli dívala, poté se hrozivě usmála, jediným máchnutím rukou popadla malého chlapce za ní za paži a odtrhla ho od matky, která se dala do vyděšeného, hysterického křiku, pokusila se své dítě ještě chytit a zachránit, ale do cesty se jí postavil Alfa celé smečky a jeho černý hábit se rozevlál kolem hubeného těla. Upíří žena vláčela vřeštící dítě dál do středu smečky a vítězně při tom křičela. Alfa poté dal povel a všichni upíři se na nás vrhli. Lidé se rozutekli v marné snaze zachránit si život, jen já stál na místě jako opařený … co jsem to proboha udělal?! Proč jsem tomu nedokázal zabránit?! Když jsem se konečně vzpamatoval, otočil jsem a … přímo na mě se s řevem řítil jakýsi albínský upír - kůži měl snad ještě bělejší než ostatní, skoro narůžovělou, vlasy bílé jako sníh, oči světle šedé. Dal jsem se na útěk, i když jsem věděl, že nemám šanci, pud sebezáchovy byl však silnější.
Zakopl jsem a upadl, upír se už chystal ke skoku když … těsně přede mnou se objevily ty známé černo-zelené kostkované elasťáky. "Můj" upír. Zastavil albína a pravil: ,,Ten patří k nám." Albín nespokojeně zavrčel, odplivnul si a rozeběhl se za jinou obětí. Ten patří k nám … znělo mi neustále hlavou. Došlo mi, že teď už nepatřím mezi lidi … mezi rasu, do které jsem se narodil … mezi svůj milovaný lid. Upír mi podal ruku, chtěl mi pomoct vstát, odmítl jsem, praštil jsem do ní svou rukou a zamračeně se postavil.
,,Jdeme." řekl upír a jal se mě odvést pryč.
,,Dej mi pokoj!" okřikl jsem ho a odstrčil od sebe.
,,Právě jsem ti zachránil krk." řekl nevzrušeně.
,,Ne, to tys mi ho posadil na špalek!" vykřikl jsem a vydal se rychlým krokem pryč. Chvíli tam jen tak stál, než se vydal za mnou.
Neutíkal jsem, moc dobře jsem věděl, že bych mu stejně neutekl. Náhle jsem do něčeho narazil nohou a málem o to znovu zakopl. Pohlédl jsem ke svým nohám. Ležela tam Mia, celá zakrvácená, pravděpodobně měla zlomenou ruku a byla i pořádně zbitá. Když poznala můj obličej, vrhla na mě ten nejvíce nenávistný pohled jaký jsem kdy viděl. Srdce se mi při tom sevřelo, do očí se mi draly slzy.
,,I ty?" promluvila tiše, po tváři jí stekla slza zklamání.
Mezitím mě dohonil netvor. ,,Nemáme čas na hlouposti." a bez stupu kopl Miu do ramene, když ji překračoval.
,,Promiň." zašeptal jsem, ale ona mě již neslyšela, dávno odvrátila svůj zrak od osoby, kterou milovala, a která ji zradila. Rychlým krokem jsem odešel, v pozadí se ozývaly výkřiky lidí, prosby o milost, o pomoc, řev běsnících nestvůr a dunivé rány. Nemohl jsem se na ta jatka dívat. Právě se ze mě stal zrádce … posel upírů.
***
Do jeskyně jsme došli tak tak, během cesty se strhla sněhová bouře. Podlamovala mi nohy, vháněla do očí miliony bodajících sněhových vloček, nebyly tak jemné a křehké jako vždy, byly zledovatělé a ostré. Bořil jsem se až po stehna do hlubokého sněhu, nohy, nos, uši i ruce během několika málo okamžiků omrzlé a nesnesitelně bolavé. Byl jsem vyčerpaný, ale netvor mě nutil jít neustále dál, ani mi nepomohl, na druhou stranu měl však sám dost problémů se zuřivým, silným protivětrem. Konečně jsme se doplazili z posledních sil ke skalám jejichž vrcholy byly ukryty v neproniknutelné husté mlze. Třásl jsem se jako ratlík, zuby mi drkotaly, tlačil jsem své dlaně do podpaží ve snaze je trochu zahřát, i přes huňaté rukavice jsem měl pocit, že mi snad již odumřely a každou chvíli určitě upadnou a zbudou po nich jen zmrzlé pahýly. Hlavu jsem úzkostně tlačil do úzké šály. Netvor přejel ukazováčkem po povrchu skály, mírně zatřásl hlavou, udělal nespokojenou grimasu a následně mi pokynul abych lezl nahoru. S obtížemi jsem vytáhl ruce z podpaží, položil je na kluzkou skálu a vylezl do prvního výklenku, pak do druhého, do třetího se mi to podařilo až na čtvrtý pokus, netvor pode mnou jen kroutil očima, ruce založené na prsou. Od třetího výklenku už vedla úzká stezka na okraji skály, zprvu jsem odmítal lézt nahoru, bylo by to totiž to samé, jako kdybych dobrovolně skočil střemhlav dolů z okraje. Netvor vylezl nahoru jako nic, popadl mě za paži a tlačil před sebou kupředu. Dělal jsem jen miniaturní krůčky a snažil se nepodívat dolů. Stezka vedla jižní, tedy zadní stranou skály, směřovala tedy k lesu a byla tak ukryta zrakům údolí daleko před námi. Stejně jako zbytek skalisek byla pokryta hladkým ledem. První polovina cesty se ještě jakžtakž dala, ale jakmile jsme procházeli druhou polovinou stezky, vítr se jako na povel otočil a silně do nás narážel, to mělo za následek, že mi na zledovatělých kamenech podklouzla noha a já s výkřikem přepadl přes okraj cesty.
Konečně jsem otevřel oči, podíval jsem se dolů a … škubl jsem hlavou zpátky nahoru.
,,Neházej sebou pořád, nebo poletíš!" křičel na mě ze shora netvor držící mě za zápěstí a zoufale se snažící mě vytáhnout, kvůli ledovce a větru to bylo ale více než obtížné, hrozilo totiž že dolů sletíme oba dva. Bál jsem se, že se rozhodně neriskovat a pustí mě, chytil jsem se druhou rukou té jeho a křičel: ,,Sakra! Vytáhni mě! Vytáhni mě!"
Netvor s velkým sebezapřením zabral, už jsem byl skoro nahoře když v tom se do něj opřel vítr, zavrávoral a málem mě pustil. Sklouzl jsem znovu o něco níže. Držel mě už jsem za dlani a já jeho druhou rukou za zápěstí! A ruce klouzaly čím dál více. Snažil jsem se zapřít nohama o skálu pode mnou, ale nešlo to, byla příliš kluzká. Zavřel jsem děsem oči. Nezbylo mi než se chytit ještě více, jinak spadnu … bylo zde však riziko, že mu při tom manévru vyklouznu úplně. Teď, nebo nikdy! zakřičel na mě vnitřní hlas. Prudce jsem otevřel oči, pustil se jednou rukou a vymrštil ji do vzduchu.

Ruka přistála na hubené paži a pevně ji sevřela. Nyní jsem měl možnost chytit i druhou rukou ještě pevněji jeho zápěstí a on mého. S heknutí zabral a vytáhl mě téměř nahoru, to jsem již dosáhl na skalní římsu, zapřel jsem se a pomáhal mu při tahání. Ruka mi strašně klouzala po hladkém povrchu.
Konečně se mu podařilo dostat mě nahoru, byl jsem k smrti vyděšený, tento zážitek si budu pamatovat do konce života. Chvíli jsme se schoulili do výklenku ve skále poskytujícího menší provizorní závětří, a odpočívali. Ač jsem toho netvora ze srdce nenáviděl, tentokrát jsem mu vděčný, a bylo mi jedno z jakého důvodu mě nenechal spadnout. Vyčerpaně jsme oddechovali a pára valící se z našich úst se rozplývala v mléčně bílé mlze a roji zdivočelých sněhových vloček.
Po chvíli jsme se zvedli a pokračovali v cestě, opět jsem šel první. Můj krok byl teď mnohem obezřetnější a váhavější než předtím, že mě občas musel netvor popostrčit. Nakonec jsme do doupěte dorazili bez úhony.
***
Seděl jsem na proleželé matraci, zabalený od hlavy až po paty do dek, a když myslím od hlavy tak doslova - z huňaté zelené deky lemované po obvodu žlutým pruhem, mi čouhal jen červený nos, oči a zplihlá patka. O kus dál, ležel na kamenné podlaze bílý hrníček s kouřícím kafem.
,,Už nikdy víc…" zopakoval jsem během dneška již asi po páté. Křečovitě jsem zavřel oči a otřásla mnou zimnice, pak jsem oči opět otevřel. Netvor seděl, jako vždy, u svého stolu a ignoroval má muka.
Váhavě jsem na něj pohlédl a nakonec ze sebe vymáčkl: ,,Díky…"
Odvrátil zrak od své práce a jakoby neslyšel, zeptal se: ,,Co prosím?"
,,Díky žes … žes mě nepustil." zamumlal jsem a následně předstíral, že mě strašně zajímá pavučina v rohu jedné skříně.
Ušklíbl se, ale tak nějak … jinak… ,,Nemysli si, že jsem to udělal proto, že by mi snad na tobě tak moc záleželo. Potřebuji tě pro dokončení svého plánu, toť vše."
,,I přesto díky." řekl jsem nepřekvapeně.
Dalších asi deset minut jsme mlčeli a každý si hleděl svého - netvor pokusů a já pavučiny. Nakonec jsem přece jen sebral odvahu a zeptal se: ,,Jak se jmenuješ?"
Pohlédl na mě výrazem typu: a jinak jsi zdravý? Po pár vteřinách trapného ticha nakonec odpověděl, avšak ne to co jsem chtěl slyšet: ,,Proč?"
,,Jen tak." řekl jsem a udělal pro změnu výraz typu: a co jako? Máš snad problém s tím, že se ptám?
,,Nepotřebuješ vědět jak se jmenuji." zabručel a vrátil se k pokusům.
,,Ale já chci." prohodil jsem jakoby náhodou a našpulil rty, přitom jsem jedním okem sledoval jeho reakci. Samozřejmě jsem se žádní nedočkal, tudíž jsem se jal opět pozorovat pavouka pojídajícího na své pavučince bezbrannou mouchu, ach … jak moc jsem s ní cítil.
,,Jmenuji se Ghost." ozvalo se nakonec.
Trochu jsem se zakřenil, divné jméno.
,,Těší mě." ironie v mém hlase by se dala krájet.
,,Až se vzpamatuješ, půjdeme znovu do akce." pronesl po chvíli jako by nic aniž by odtrhl zrak od mikroskopu.
,,Ani za nic." odsekl jsem a zahalil si dekou i obličej, takže jsem vypadal jako zdeformovaná, zelená, bowlingová kuželka.
,,Ale ano. Myslím, že po dnešku nebudeš mít šanci odporovat."
Neodpověděl jsem.
,,Pověz, pročpak jsi tehdy uposlechl? Věřím, že jsi měl v plánu nás zradit, nesplnit úkol, klidně bys pro ten svůj ubohý lid i zemřel. Ale tys i přesto udělal co se po tobě chtělo. Copak tě k tomu vedlo?" provokoval dál.
,,Už dost!" zakřičel jsem a shodil deku z hlavy. Chtěl jsem mu jednu ubalit, ale zastavil mě v tom řetěz držící mou ruku pevně pod zámkem. Z ničeho nic jsem sebou začal škubat jako zběsilý, zrak mi zrudl jako vzteklému býkovi. Brzy jsem si tak rozedřel kůži na zápěstí a na starém, rezavém kovu se začaly vytvářet maličké cestičky krve, jenž z nich následně odkapávala na deku a matraci. Musím odsud utéct!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama