Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

8. kapitola

2. července 2014 v 21:03 | Happy DemoN |  Dark Side [DS]

PŘEŽÍT

(květen 2014)


Matthew:
Zatímco se jinde v USA v listopadu příroda teprve připravuje na zimu, opadává poslední listí, dny se pomaličku zkracují a přicházejí první opravdové podzimní plískanice a nečas, tady už je sněhu od října více jak po kolena. Ostatně minulá sněhová bouře mi úplně jiné klimatické podmínky jen potvrdila. Tak toto místo jsem si vybral pro svůj další krok do života, chtěl jsem jej pojmout za svůj nový domov, v podstatě dlouhá zima by nebyl takový problém, mám zimu a sníh rád, více jsem se však obával polární noci. Temné období kdy celé dva měsíce nevystoupí na oblohu slunce a krajinu zahalí strašidelně smutná rouška tmy. Jako by se celé nebe právě stalo truchlící vdovou a schovalo se za černý závoj. Tma má mnoho nevýhod - vyvolává v mnohých úzkost, strach a deprese, následkem toho dochází k mnoha sebevraždám, nelétají letadla a v podstatě jezdí jen málo aut, New Barrow se tak na dva měsíce ocitá v téměř dokonalé izolaci od okolního světa, a ti kteří ještě před začátkem polární noci neodletěli posledním letadlem pryč, někam více na jih, čekají v tuto bezútěšnou domu na onen osudný den, kdy je poprvé po nekonečně dlouhé době probudí první bledé nesmělé paprsky.
Pro některé však polární noc představuje nebezpečnou a děsivou výhodu - upíři se mohou pohybovat jen ve tmě, jak jsem již zjistil, slunce či jakékoli přímé světlo je zabíjí nebo minimálně velmi vážně zraňuje. V období bez slunce je tedy ideální doba pro útok. A na to oni čekají … na to Ghost čeká.

Ghost:
Ještě chvíli a budeme připraveni. New Barrow je prázdné, naprosto vylidněné, stejně jako jeho předek - Barrow. Nemohu se dočkat až nastane ten osudný den D, vzbuzuje to ve mne zvláštní vzrušení. Mohu pokračovat v mém plánu. Polární noc se sebou nese obrovské výhody, jakožto čistokrevné Incubuy nás přímé světlo, především sluneční zabíjí. Jsme zkrátka děti noci, tmy a chaosu. Kříženci to mají značně zjednodušeno … pche … Ale nyní může konečně začít druhá fáze mého grandiózního plánu! A to bude onen vrcholný zlom, vítězství.
Genetický roztok je konečně po deseti letech nepřetržitého výzkumu a čtyř týdenní přípravě hotov! Doufám jen, že jej mám dostatek.
Odemknu velkým, bronzovým klíčem nejmenší skříň, až dosud byla pečlivě uzamčena a já ji chránil jako oko v hlavě. Skříň se s úpěnlivým zavrzáním otevřela. Očima jsem rychle vyhledal velkou, zaprášenou plechovou bednu na dně skříně, zastrčenou úplně vzadu. Na svazku klíčů jsem vyhledal další, podstatně menší než předchozí, tentokráte se jednalo o klíč mosazný, trochu jsem bednu přisunul a odemkl. Po jejím otevření se všude kolem mne rozvířil hustý, tmavošedý prach. Odhrnul jsem ušmudlanou, původně bílou plátěnou látku a s úsměvem pohlédl na sérii mikročipů, jako pokaždé jsem se pečlivě překontroloval, na okamžik zavřel oči a přemýšlel o tom, jaké to bude až opět získáme svou slávu a moc, své pravé místo na zemi. Pak jsem mikročipy opět zakryl látkou, lehce po nich přejel konečky prstů jako po něčem velice cenném od čeho se nedokážu odpoutat. Zavřel jsem víko a zamkl mosazným klíčkem. Zastrčil jsem bednu zpět do útrob skříně a tu poté pečlivě zamkl masivním bronzovým klíčem. Svazek jsem následně ukryl do skuliny ve skále za jednou ze skříní neblíže k mému stolu, zapečetil kamenem a následně zakryl skříní samotnou. Je to docela fuška pracovat s tak velkou a těžkou skříní a přitom dávat pozor, aby se žádná s baněk uvnitř nepoškodila či dokonce nerozbila!
No … a nyní ještě dojít pro toho ňoumu zavřeného v zotavovací místnosti.

Matthew:
Odmítal jsem opustit jeskyni. "Už nebudu lákat do pasti další nevinné lidi!" říkal jsem, ale Ghost se mi jen vysmál do obličeje: ,,To po tobě také nikdo nechce … prozatím."
,,Stejně ten tvůj plán nemůže nikdy vyjít. Takové podobné vždycky vyhoří na nějakém banálním a přesto tak důležitém detailu." řekl jsem sebevědomě a přidal hořce ironický úsměv.
S rukama sepnutýma za zády se ke přibližoval pomalým, hrdým krokem, načež se zastavil těsně u mne a s pobaveným úšklebkem se mírně naklonil. Byl cítit něčím zvláštně kouřovým a nepříjemným … a vonné svíčky to rozhodně nebyly! Tento zápach jsem u něj zaznamenal už několikrát, obvykle se za ním ale táhla spíše silná, těžká vůně vanilky z vodní dýmky nebo naopak lehký nasládle kořeněný odér vonných svíček.

,,Ale tento plán není z těch podobných." slova se z jeho úst linula tiše jako duch.
Změřil jsem si ho pohledem a vyslal mu jasný signál, že těm jeho hloupým nápadům ani za mák nevěřím. Jako bych ho beze slova vyzýval: Vsadíme se?
Ghost se opět narovnal, otočil se na podpatku a, nyní již bez rukou za zády, došel až ke skříňce nacpané po pravé straně svého ošoupaného psacího stolu. Byla tak malá, že jsi si jí dosud ani nevšiml. Ghost se opřel do pojízdných dvířek a něco ze skříňky vytáhl. Kolik tu těch zatracených skříní vůbec má?! Napadlo mne. Je jako nějaký úchylný fanatický sběratel.
Následně po mě hodil huňatý kožešinový kabát, rukavice a šálu a bez čekání se hrnul k hlavnímu východu. Nasoukal jsem se do oblečení a vyšel do mrazu, ani jsem se nepokoušel odporovat, nemělo by to smysl, místo toho jsem přemýšlel jak využít příležitosti a "vzít roha". Zprvu mě napadlo zkusit prolomit "hradby" jeho mysli, nikdo nemůže být tak zarytý podivím a mít srdce z oceli, nikdo nemůže mít mysl tak dokonale zabarikádovanou, obzvlášť někdo, kdo žije již dlouho sám (aspoň myslím, že sám žije dlouho) a jeho vlastní rasa ho nemá příliš v lásce. Takový tvor dříve nebo později "roztaje", vrata hradeb v jeho mysli povolí, bude tak zhroucený ze své bezútěšné pozice, že bude potřebovat někoho na rozveselení, na "pokec" … zkrátka bych se s ním mohl pokusit dočasně navázat přátelství, nenásilně ho tak přinutit aby mi důvěřoval a možná z něj i nenápadně vytáhnout nějaké informace. To by byl dobrý plán, bohužel příliš zdlouhavý a tolik času já nemám. Nezbývá mi tedy nic jiného než útěk.

Co nejdříve.

***

Brzy jsem zjistil, že další akcí neměl na mysli útok, jak jsem se mylně domníval.
Plahočili jsme se hustými křovisky, drsné větve jehličnanů šlehaly do obličeje a já, s rukama v poutech, je nemohl zastavit a chránit si tak tvář. Každou chvíli jsem navíc zakopl o tuhý, tlustý kořen stromu zakrytý sněhem a zažloutlým jehličím, nebo si nakopl nohu o zmrzlý kámen. ,,Do háje už!" zakleji při dalším zakopnutí, tentokrát jsem si určitě ukopnul nehet, zatnu zuby a snažím se potlačit prudkou bolest. Žena jdoucí asi tři až čtyři kroky přede mnou prudce trhne řetězem od mých pout.
,,Hni se mrzáku!" zařve a viditelně jí dělá dobře mít nad někým navrch a moct s ním manipulovat. Čišela z ní arogance, drzost a perverzní radost.
Nemohl jsem se dívat jak odírá svá bosá chodidla o ostrý zledovatělý sníh, kamení a jehličí, vždy jsem podobné věci nesnášel, bolela mě chodidla za všechny ty, jenž se zvesela proháněli bosí terénem. Žena si toho všimla a jen tak "náhodou" začala schválně šlapat na co nejostřejší kameny, větvičky a zledovatělé hroudy, až se místy na jejích chodidlech a kotnících dokonce objevily i krvavé šrámy, ale ignorovala to, jako by měla hroší kůži, bolest jí byla cizí, soustředila se jen a pouze na můj stále narůstající vztek a hnus.
Vstupovali jsme čím dál hlouběji do lesa, brzy jsem již neviděl absolutně nic, odkázán na ostatní jsem se musel nechat vést … a to mě děsilo ze všeho nejvíce, především kvůli sadistické dámě vedoucí si mne jako loutku. Nedostatek spánku a hlad se na mé psychice počaly taktéž výrazně podepisovat. Sotva jsem pletl nohama, mnohdy jsem upadl následkem usnutí za chůze, a tmavé prostředí tomu všemu dokonale hrálo do karet. Můj žaludek úpěnlivě zpíval úzkostnou, melancholickou píseň. Připadal jsem si jako robot, chůze těžkla, jako by mi někdo k nohám přivázal olověná závaží.
Asi o hodinu později se husté lesní jehličnany začaly pomalu rozestupovat a slabě mezi nimi prostupovalo stříbřité měsíční světlo. Takže Polární noc již začala. Ze všech sil jsem se snažil probrat podřimováním ospalou a zakrnělou mysl, musím vymyslet jak utéct a až přijde pravá chvíle, zrealizovat ji. Náhle mne napadla, snad spásná myšlenka - kdysi dávno, když jsem byl ještě kluk, hloupý huberťák, vymýšleli jsme s kamarády nejrůznější, a často i dost praštěné, nápady. A právě tehdy jsem se naučil vykloubit si prsty na ruce a následně je zase zpět nahodit. Přemýšlel jsem, zda to ještě stále umím. No, každopádně, jak se říká - risk je zisk … a také nejspíš má poslední šance. Začal jsem to tedy zkoušet a neustále jsem při tom dělal hluk, aby si v tom tichu nikdo nevšiml zakřupání kloubů.

***

Netrvalo dlouho a zaslechl jsem šumění moře, taktéž křičící mořské ptáky a dunivé zvuky vln divoce narážející na skály. Odvlekli mě na pobřeží! Už nemohu déle čekat. Začal jsem dělat neustále hluk, ať už jsem schválně vrážel do křoví, řinčel řetězy nebo o něco hlučně "zakopl", přitom jsem se snažil to ale nedělat v kuse, abych nebyl příliš podezřelý. Žena to nakonec nevydržela a štěkla po mě: ,,A dost! Ty imbecilní, hlučný troubo!" a vlepila mi facku, jen to mlasklo. Měl jsem toho právě dost, musel jsem ale potlačit vztek a zachovat chladnou hlavu, jinak je vše ztracené. Pokračoval jsem v hluku a dokud se neozvalo slabé křupnutí, nikdo si toho ale naštěstí nevšiml. Po čele se mi řinul pot, vykloubení není skutečně nic příjemného. Žena se po mě otočila, zachoval jsem si klidný výraz, obě ruce jsem držel tak, aby nebylo poznat, že mám vykloubené prsty. Když se otočila, ze všech sil ale zároveň opatrně jsem zatáhl a protlačil tak levou ruku poutem. Náhle jsme se zastavili, polekal jsem se, že si snad něčeho všimli a teď dostanu minimálně nakládačku. Ale nic takového se nekonalo. Ghost a jeho komplic se začali hádat o směru cesty, jeden volil východ, druhý západ. Žena se znovu otočila, tak tak jsem stihl zakrýt volnou dlaň. Výraz v její tváři však jasně dokazoval, že jí tu něco nesedí. Znovu se otočila a já protlačil poutem i druhou dlaň. Opatrně a tiše jsem pověsil pouto na blízkou větev a po špičkách zalezl mezi dvě blízká křoviska. Byla to ta nejnapínavější a nejnebezpečnější věc, kterou jsem kdy dělal. Kousek od křovisek byla cestička, vydal jsem se po ní. Věděl jsem, že si brzy všimnou, že jsem zmizel a vrhnou se za mnou, ale musel jsem to aspoň zkusit.

Ghost:
Nemohl jsem ani za mák přesvědčit toho hlupáka Nera, že pevnost je východním směrem, neustále si mlel své, že leží na západ odsud. Vyčerpaně jsem si zakryl obličej dlaní a nechápavě kroutil hlavou ze strany na stranu. Jak jen může být tento hňup můj příbuzný. Z přemýšlení a hádky nás vytrhl ostrý křik. Oba jsme pohlédli na Veru jak drží v ruce prázdná pouta a řve jako pominutá.
,,Ty jsi ho nechala utéct?!" obořil jsem se na ni a v následující chvíli ode mne dostala takový pohlavek jako snad ještě nikdy.
,,Nemlať moji ženu!" zahřměl Nero a nasupeně přistoupil k nám, ,,To můžu jenom já!" pohrozil mi prstem.
,,Vy idioti! Ten kluk teď běhá kdesi po lese, a pokud se mu podaří dostat se až k lidem, je s námi Amen!" křičel jsem po nich rozzuřeně. Dobře jsem věděl, že poblíž New Barrow byla nedávno zřízena stanice se speciálními jednotkami. Kdyby nás přistihli nepřipravené, je konec.
,,Kolem skupiny v lese se nemůže dostat." Řekl pohrdavě Nero.
Vytrhl jsem Veře z rukou pouta a strčil je Nerovi k obličeji: ,,Po tomto si tím nejsem jist." Dělal, že to neslyšel.
,,Jdeme." zavelel jsem a každý jsme se vydali jiným směrem. Pevně rozhodnuti jej nalézt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chytí Ghost a spo. Matthewa :) ?

Ano :) 50% (1)
Ne :) 50% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama