Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

Čáp 1/3

2. července 2014 v 20:16 | Happy DemoN |  Kratší
První část nové trojrázovky :)
Původně to měla být jednorázovka, ale do té se to prostě nevejde :D Jedenotlivé části budou jen krátké, tak mě za to prosím neukamenujte, děkuji ;) :D
Inspirováno filmem Zorro: Tajemná tvář (1998)


(červen 2014)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Když se v mé vesnici narodilo dítě, bylo zvykem, že jeho rodina vyvěsila na vchod pestrobarevné mašle. Samozřejmě to byla radostná a významná chvíle, rodina uspořádala oslavu a pozvala všechny rodinné příslušníky, sousedy a známé. Oslavy trvaly tři dny. Všichni byli šťastní a absolutně nic nemohlo jejich dobrou náladu narušit. Vždyť se narodil nový občan, možná budoucí lékař, učitel či dokonce právník. Takto slavila i má rodina narození obou mých sester.
Byl teplý jarní večer, slunce právě zapadalo a koupalo se v rudo-zlaté lázni, z níž několik kapek uniklo a zalilo okolí narůžovělou září. Občas zafoukal příjemný větřík. Všudypřítomné ticho a klid narušoval pouze bolestný ženský křik. Manželka místního markýze právě dostala porodní bolesti, na svět se dralo její třetí dítě. Porod to byl nesmírně těžký a žena byla již u samého začátku značně vyčerpaná, dlouhé černé vlasy zmáčené potem se jí lepily na snědou tvář, slzy tekly proudem. Porodní bába se ji snažila uklidnit vlídnými slovy a pobízela ji k hlubokým nádechům a výdechům, které měly bolesti trochu zmírnit, nezdálo se však, že by to nějak pomáhalo. Don Luca del Rosario stál za dveřmi a jako lev v kleci nervózně přecházel sem a tam. Z obav o manželčin i potomkův život se mu dělalo nevolno od žaludku. Během přecházení se náhodně podíval z malého obloukového okna ven … zarazil se … něco viděl … popošel blíže k oknu a zaostřil zrak, něco sedělo na laťkovém plotě u prašné cesty vedoucí ke vchodu. Když se Rosario přiblížil ještě více, zatrnulo v něm a několik minut nebyl schopen se pohnout. Na nízké světle hnědé brance seděl obrovský, ohavný pták, vzdáleně se podobající čápu. Jeho křídla pokrývalo matné šedo-černé peří, břicho pak peří bílé, hlavu i krk měl holé a pod krkem se houpalo dlouhé, na pohled těžké vole. Byl to africký čáp Marabu. Načechral si peří dlouhým, nebezpečně vyhlížejícím zobákem a poté pohlédl trnkovým očkem na Dona, jenž se roztřesenou rukou pokřižoval. V tu samou chvíli kolem právě procházela služebná nesoucí malý koš s bílými ručníky, zahlédla vyděšeného Dona, téměř neschopného jakéhokoli pohybu, přidala tedy do kroku.
,,Děje se něco pane?" otázala se starostlivě, jakmile však pohlédla tím směrem co on, leknutím upustila ručníky a drobnými, hebkými dlaněmi si zděšením zakryla ústa. Jelikož ani jeden z nich nikdy v životě Marabu nikdy neviděl, Don proto, že většinou necestoval nikam dál než do Francie či výjimečně do Itálie, a služebná proto, že neměla příležitost vyjít z domu, s výjimkou doprovodu markýzy či návštěvy trhu, aby nakoupila potřebné potraviny, či jiné důležité věci, a také proto, že jak oni, tak všichni z vesnice byli hluboce věřící, považovali tento výjev za Satanovo dílo a zlé znamení. A právě v tu chvíli se z místnosti, kde rodila markýza, ozval tolik očekávaný dětský pláč.
Téměř všichni asistující u porodu markýzy toho prazvláštního ptáka, jenž se u našeho domu zjevil při mém narození viděli a následně dostali strach také ze mě, chvíli poté co jsem opustil matčino lůno totiž ošklivý Marabu zmizel, nikdo jej neslyšel ani neviděl odlétnout. Byl jako duch.
,,Done, Váš syn." pravila porodní bába a podala zmatenému markýzi hubené, blonďaté stvoření. Markýz chvíli civěl nechápajícím výrazem. Ani jeho žena nevypadala příliš nadšeně, spíš vystrašeně, bála se z nařčení svého manžela z cizoložnictví či snad z čarodějnictví. Markýz podal růžové stvoření zpět bábě a beze slova odešel. Z jeho kamenného výrazu se nedalo absolutně nic vyčíst, nejspíš mě však skutečně považoval za zlé znamení, všichni z naší rodiny byli totiž tmavovlasí a tmavoocí, včetně mých dvou starších sester. Byl jsem zatím jediný příslušník jeho rodiny s blond vlasy a nebesky modrýma očima. Přitom jsme nebyli přistěhovalci, ani jsme nikdy nesmísili naši krev s krví cizinců.
Ještě téhož večera se stala ta strašná věc. Otec matce nevěřil ani slovo, byť se zalykala pláčem sebevíc, přísahala, padala na kolena. ,,Ty nevěrnice jsi cizoložila se samotným Ďáblem a za to nyní musíš pykat! A k tomu všemu ses ještě dovolila vydávat jeho krev za tu mou!" přestože byl Rosario vždy moudrý a laskavý člověk, v tuto chvíli neměl slitování, cítil se podveden a pošpiněn … podveden svou milovanou manželkou. Nechal ji odvést do malého žaláře pod domem a vsadit do želez. Hned za úsvitu ji generál jeho osobní gardy zastřelil. Když bylo po všem, přistoupil ke generálovi a pravil: ,,Vezměte to satanovo nemluvně, strčte jej do pytle a hoďte do vody." přikázal ledovým hlasem. Generál nasucho polknul, ale vydal se do markýziných komnat. Všechno však vyslechla drobná, robustnější postava skrytá za rohem stájí a běžela jak nejrychleji mohla do domu.
Snědé ženské ruce se natáhly do postýlky s bílými peřinkami, vytáhly spícího chlapce a přitiskly si jej k bujným ňadrům. Poté se žena rozhlédla, zda je cesta volná a zamířila k nedalekému řídkému lesíku. Dítě probudilo házení a dalo se do pláče, žena se jej snažila utišit. ,,To bude dobré, tiše, jinak nás najdou. U mě budeš v bezpečí … Hectore." V lesíku nasedla na štíhlého hnědáka a tryskem uháněla kamsi do neznáma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama