Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

Kapitola 3.

2. července 2014 v 20:27 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]

ZTRACENÁ V LESE

(březen 2013)


Tak se zase jednou procházím po lese, přestože vím, že je to pro mě teď nebezpečné, já však nemám strach a bez procházek v lese nemohu existovat. Je velmi brzy, asi tak 5 hodin, zem je stále ještě promáčená ranní rosou a všude kolem se povalují naducané chomáče mlhy. Přemýšlím o tom co všechno jsem se v poslední době dozvěděla, bohužel se nedívám na cestu a když zvednu hlavu, abych se podívala kam jsem došla, zjišťuji, že vlastně nevím kde jsem … Zmateně a trochu vystrašeně se rozhlížím kolem sebe, snažíc se najít jakýkoliv záchytný bod, který by mi mohl něco připomínat, ale marně…tady jsem zkrátka nikdy nebyla a nic mi není povědomé. Zakleji a vydám se zpět, dnes se asi vrátím ,,domů'' hodně pozdě. Pokouším se zahlédnout v mokré hlíně nějaké stopy, nakonec na jednu opravdu narazím, není to však to co jsem hledala, je to stopa sudokopytníka, asi jelen. Povzdechnu si a chci odejít, něco mě však zarazí a přinutí se znovu dřepnout a stopu si prohlédnout pečlivěji. ,,To nebude jelení stopa …'' uvědomím si po chvíli, je o něco větší a paznehty jsou dále od sebe. V tomto momentě si však nemohu vzpomenout, které zvíře má taková kopyta a žije takhle hluboko v lese. Nechám to být a jdu dál … velká chyba! Udělám sotva deset kroků a zaslechnu tiché zavrčení, srdce se mi strachy málem zastaví, protože to vrčení bylo opravdu blízko, pomaličku se otočím a kousek od sebe spatřím jeho původce, stojí ve stínu hustého křoví, takže nemohu určit co to je. Překvapeně zamrkám, vždyť ještě před chvílí tam nebyl … Ten tvor zavrčí znovu, tentokrát hlasitěji a výhružněji, že bych byla na jeho území? Pak vyleze ven a já stojím tváří v tvář samotnému Caméléoniquovi [poz. autora - Kameléonikovi] , což je predátor vypadající jako hodně hodně zmutovaný kůň. Vytřeštím oči a polije mě studený pot, cítím jak mi máčí látku oblečení mezi lopatkami a na krku. Chci utéct, ale nemohu, za prvé by to nebyl dobrý nápad, protože Caméléoniquovi bych stejně neutekla a kdybych začala utíkat, ještě více bych ho rozzuřila, a za druhé jsem stejně jako přikovaná, nedokážu ani mrknout, natož se pohnout. Cení na mě ty odporně dlouhé, ostré zuby, po hnědo zelených šupinách pokrývajících celé jeho tělo stékají kapky rosy. Nepřátelsky zahrabe přední nohou ve spadlém listí, z nozder se mu vyvalí dva velké bílé obláčky páry, když hlasitě zafuní a sklopí nepřirozeně dlouhé uši dozadu a přitiskne je k hlavě tak, že téměř nejsou vidět. Vzchopím se a velmi pomalu vsunu ruku pod kabát, abych si vzala hůlku, Caméléonique si toho ale všimne, rozzlobeně zašvihá chameleoním ocasem a vrhne se na mě, prudce uhnu a už utíkám co mi nohy stačí pryč, nemá to ale cenu, ta potvora je mnohem rychlejší a v této části lesa se očividně velmi dobře vyzná. Vysílám proti němu jedno obranné kouzlo za druhým, ale všem se obratně vyhýbá. Nechápu to, jak poznal, že si chci vytáhnout hůlku? A proč mě sakra pořád pronásleduje? Všichni Caméléoniquové se kouzel bojí! Ale to už se mi kolem nohy omotá jeho odporný dlouhý jazyk, malinkaté zpětné ostny se mi bolestně zaseknou hluboko do masa a já se řítím k zemi, snažím se jazyk sundat ale nejde to, v pudu sebezáchovy sebou prudce škubu, ale tím svou situaci ještě zhoršuji, ostny se zasekávají stále hlouběji a hlouběji, Caméléonique mezitím v klidu dojde až ke mně a přišlápne mi břicho nohou. Zatáhne ostny, jazyk odmotá a schová v zubaté tlamě. Pak se na mě vrhne a snaží se mi zakousnout do šíje nebo krku! Popadnu ho pod hrdlem a pokouším se ho aspoň přiškrtit a vymanit se tak, bohužel se místo toho akorát pořežu o tvrdé šupiny. Z posledních sil vytáhnu z pochvy na opasku dýku a bodnu ho do ramene, nejraději bych se trefila do hrdla, to se mi však v nepřiměřeném souboji nepodaří. Bestie zaskučí bolestí a postaví se na zadní, já se mezitím postavím a kulhám pryč, ikdyž mám s tím zraněním mnohem menší šanci na útěk než předtím. Šupináč mezitím otočí krk do nepřirozeného úhlu směrem k ráně a dýku vyrve. Jen na okamžik se otočím a spatřím v jeho očích nepopsatelný hněv, postaví se na zadní, mohutně zařve a znovu se na mě vrhne. Ve zlomku vteřiny vytáhnu hůlku a zaječím nejsilnější obranné kouzlo, které znám. Z hůlky vyletí azurově modrá koule a zasáhne Caméléoniqua přímo do hrudi, hlasitě zaskučí a ohromné tělo padne na zem těsně vedle mě. Ještě chvíli se zmítá, poté bestie vydechne naposled a z fialových očí se vytratí jiskra života. Srdce mi stále bije jako splašené, mám pocit, že každou chvílí mi asi vyletí z těla, celá se třesu strachy a zpocené pramínky černých vlasů se mi lepí k tváři. Schovám hůlku pod kabát, doplazím se ke své dýce, kterou také dám na své místo a z posledních sil se belhám pryč.
Cestu domů však nenajdu, budu se muset utábořit zde, uprostřed lesa, kde mi hrozí, že mě napadne další Caméléonique nebo něco horšího. Stále mi ale nejde do hlavy proč na mě zaútočil přesto, že jsem na něj vrhala spousty rozličných kouzel. Caméléoniquové jsou sice nebezpeční a agresivní, ale když vidí, že to umíte s magií a jim může jít o holou kůži, raději se stáhnou. Vždycky! Tak se to i píše ve Velké knize kouzelných tvorů. V čem byl tento jiný? Může to udělat i nějaký další Caméléonique? Nemám tušení a tím má ostražitost a strach stoupají. Nasbírám dříví a několik menších kamenů, u mohutného dubu odhrnu zdravou nohou listí, z kamenů vytvořím kruh do něhož dám několik větví a elementárním kouzlem zapálím. Ostatní dříví složím na malou kupku a posadím se k ohništi, pozoruji jak oranžové plamínky vesele poskakují po dřevě a odlétají od nich malinkaté jiskřičky, utrhnu kousek své košile a obvážu si jí poraněnou nohu … nevypadá to vůbec hezky, rána je opravdu hluboká a už začala i hnisat, poté vytáhnu dýku a začnu ji čistit od krve bílým prošívaným kapesníčkem, který mám v malém váčku na opasku. Zaslechnu křupnutí větve a zašustění listí, zpozorním a připravím si dýku k obraně, s úlevou však zjistím, že jde pouze o srnu s malým srnčetem hledající úkryt v houští. Uvolním se, zbraň mám však stále připravenou a nespouštím zrak z okolí. Brzy se mě začíná zmocňovat únava, víčka mi těžknou, jsou jako z olova, stojí mě hodně úsilí udržet oči otevřené, nesmím usnout! Jinak hrozí, že mě něco zabije ve spánku. Promnu si oči a pokouším se myslet na něco veselého nebo nejlépe vtipného co by mě donutilo se smát a nedovolilo by mi usnout, nic mě však nenapadá, únava je silnější a drze útočí na mé mozkové závity, já se však také nevzdávám. Konečně se mi podaří vzpomenout si na něco, vzpomínám na svou rodinu, na tátu, na sestru, na naše kamarády i na tátovy kamarády, především dvě kamarádky, které za námi, ač jednou za uherský rok ale přece, dojížděly z velmi velké dálky, z úplně jiných států, také si vzpomínám na bručouna Ivana, tátova nejlepšího kamaráda, ,,rusáka'' jak má být. Je zvláštní jak se spolu dokážou kamarádit lidé z tak velkých vzdáleností, i když pravda, Ivan už dávno žije v Anglii. Když si vzpomenu na všechny ty zážitky a vtipné momenty musím se smát, co asi teď dělají? Možná sedí u televize a sledují Teorii velkého třesku, možná nějaký zajímavý akční film či komedii. Myslí na mě ještě vůbec? Stýská se jim tak jako mě? Když se mi vybaví jak strašně daleko jsou, přepadne mě neskutečný smutek, zrak se mi zamlží, takže vše kolem vypadá jako olejomalba bez výrazných rysů, po tváři mi steče slza a spadne kdesi na zem, zůstane po ní pouze slaná cestička na mé kůži, po chvíli však tuto cestičku brázdí další slza, pak další, další a další až brečím jako malé dítě. V dáli zahouká sova, leknutím nadskočím, otřu si mokrý obličej a posadím se více k ohni, jelikož podzimní noci jsou velmi chladné, doufám, že mi dřevo vydrží, po tom zážitku s Caméléoniquem bych nejspíš neměla odvahu jít někde nasbírat další větve. Tiše sedím a tupě zírám do oranžových plamenů, když najednou mě někdo prudce popadne za levé rameno, vyjeknu a s vytřeštěnýma očima se prudce otočím, muže jenž mě drží ale nepoznám - má na tmavou kápi a není mu vidět do obličeje. Škubu sebou a snažím se vymanit z pevného sevření, nemám ale dost síly, navíc s hrůzou zjistím, že ten člověk není sám, odkudsi z lesa se vynoří dva jezdci na tmavých koních, oblečení do stejného dlouhého těžkého kabátu s kápí jako ten první. ,,Co mi chcete?!'' křičím vztekle a vyděšeně zároveň. Nedopoví mi, ten co mě drží mi sváže ruce a nohy jakýmsi umazaným provazem a umlčí mě kusem hadru, který nevypadá o moc lépe než provazy, fuj! Pak zapíská a z lesa se vynoří mohutný kůň, můj únosce mě přehodí přes sedlo jako pytel brambor, vyhoupne se na koně a i se svými komplici ujíždějí rychlým cvalem pryč napříč temným lesem. Snažím se křičet, přestože vím, že mi to není s hadrem v puse nic platné, všelijak se kroutím a zmítám, pak ucítím zezadu na své hlavě silný úder a náhle o sobě vůbec nevím.
Když se konečně proberu slunce se již dere na oblohu, přivřu oči, když mě ostré paprsky bolestně bodnou do očí. Stále ležím přehozená přes sedlo a houpu se v rytmickém pomalém kroku koně, kde to vůbec jsme? Jediné co vím je to, že jsme dávno minuli střed lesa a nyní se s největší pravděpodobností nacházíme někde na okraji, před námi spatřím kamenité koryto mělké horské říčky lemované z obou jehličnatými stromy. Přemýšlím jak bych mohla utéct, teď ve dne mám mnohem menší šanci, že se skryji v lese, navíc tady nejsou lesní porosty tak husté a hlava mi třeští tak, že se radši ani vůbec nehýbu, bohatě mi stačí, že s každým zhoupnutím se mi od čela až dozadu do krku rozléhá ostrá bolest. Bojím se, nevím co se mnou bude, snažím se to ale nedávat najevo a utěšuji se tím, že maestro už mě určitě hledá a brzy mě vysvobodí … doufám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama