Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

Kapitola 4.

2. července 2014 v 20:29 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]

ŽALÁŘ

(červen 2013)


Přebrodíme koryto, přičemž mé únosce ani v nejmenším netrápí, že mi ledová voda stříká přímo do obličeje, a že jsem za chvíli celá mokrá, a stoupáme stále výš a výš do hor. Čím výše jsme, tím jsou lesní porosty řidší a stromy, především smrky, nižší, fouká studený severní vítr a já se pod vodou nasáklým oblečením klepu jak ratlík, nikoho to ale vůbec nezajímá. K cíli dorazíme přibližně kolem poledne, před námi se tyčí obrovské honosné sídlo, a přestože se nachází na okraji vysoké skály kolem dokola ohraničené nekonečnými horami a lesy, je na celkem dobře ukrytém místě, vlastně se ani nedivím, že mi ti chlapi nezavázali oči, horské cestičky, jimiž jsme se sem dostali, jsou tak spletité a všechny vypadají tak stejně, že by neznalec jako já těžko našel cestu zpět. Muž, který mě vezl sesedne z koně a předá jeho otěže druhému muži, poté přejde k vysoké železné bráně a začne tam cosi mluvit, brána se sama otevře. Ale ale, civilizace, pomyslím si, muž se poté vrátí, vezme si otěže svého koně, nasedne a spolu s ostatními projdou branou, která se ihned zase zavře, na nádvoří. Všichni muži sesednou z koní a jejich vůdce mě surově strhne dolů ze sedla, nejenže si odřu skoro celé břicho, ale navíc se mi z ničeho nic podlomí nohy a já se udeřím koleny o žulové kostky, chlap to ignoruje, popadne mě za kabát a prudce vyzvedne do výše, abych se postavila, poslechnu ho i když s velkými obtížemi. Odkudsi ze zadu se po chvíli vynoří dva muži … vlastně muž a chlapec, jemuž netipuji více než 15 let, nejspíš je to podkoní, převezmou všechny koně a odvedou je pryč, zakuklenci mě mezitím odvedou, nebo spíše odvlečou, předním vchodem do sídla. Jakmile vejdeme dovnitř, zasáhne mě šok, jestliže jsem poslední 2 roky byla zvyklá na život mimo civilizaci, spíše takový hodně moderní středověk, tak teď je to, jako bych se náhle ocitla v jiném světě, že je sídlo luxusní mě nepřekvapuje, spíš to jak je moderní, je zde i elektřina, žádné petrolejové lampy! Neměla jsem však čas si vše prohlédnout, protože jsem byla opět vlečena pryč, tentokrát po točitých schodech někam nahoru, nechtělo se mi ani počítat kolik to bylo pater, ale to mě v tuto chvíli příliš nezajímalo, byla jsem vyčerpaná, omlácená a hladová, že bych polykala hřebíky! Z přemýšlení mě vytrhne náhlé zastavení těch mužů, ztěžka zvednu hlavu, abych se podívala co je toho příčinou, před námi se nacházel prázdný vchod do nějaké místnosti. ,,Pane, vedeme tu holku.'' zvolá jeden z mužů. Žádná odpověď, ve vchodu se však zjeví stín přibližující se k nám a během chvíle před námi stojí nízký, štíhlý muž, asi 50-ti letý, oblečený do moderního společenského obleku tmavě šedé barvy, zrzavé vousy má nakrátko sestřižené, vlasy stejné barvy až nechutně ulíznuté nějakým gelem dozadu, opravdu zvláštní styl. ,,Výborně,'' řekne a usměje se tím nepříjemným úlisným úsměvem, pak ke mně přistoupí blíže, ,,víš kdo já jsem?'' popravdě to tak trochu tuším, ale nechci dělat ukvapené závěry, ironicky se ušklíbnu a pravím: ,,Možná, že ano.'' opět se nehezky usměje a oznámí mi: ,,Jsem Arthur John Wheel,'' jak nečekané, pomyslím si, ,,víš proč jsi vlastně tady?'' mlčím, ušklíbne se a praví: ,,Neboj, tady budeš mít fůru času na přemýšlení.'' dolehne na mne odporný zápach doutníků a alkoholu z jeho dechu až se můj obličej málem zkřiví do znechuceného gesta. Poté se opět odtáhne. ,,Do žaláře.'' nařídí svým poskokům a ti mě bez otálení táhnout zpátky dolů, vidím to tak, že zítra budu mít nohy plné modřin. Během chvilky jsme ve vstupní hale, kde jsme byli před chvílí, zakuklenci mi ušmudlaným šátkem zavážou oči a poté zahnout doprava, po chvíli mi jej sundají a já mrkám do neznáma, všude černočerná tma a já nevidím na krok, jeden ze zakuklenců zapálí pochodeň, no myslela jsem, že při této moderně budou mít aspoň baterku, a já před sebou spatřím úzké dveře, rozhlédnu se kolem, jsme v nějaké maličké prázdné místnosti, na stěnách vidím pavučiny, na zemi cosi tmavého s narudlým odleskem, proboha hlavně ať to není krev! Nejvyšší muž odemkne masivním klíčem dveře, otočí se k ostatním a kývne směrem k temnému vchodu, dva hromotluci mě surově táhnou dovnitř, zajímalo by mě jak se chtějí tak úzkým otvorem protáhnout, mám strach, že mě rozmáčknou, jeden mě pustí a nechá svého kolegu, aby šel jako první, ocitneme se na snad ještě užším točitém schodišti, stěny jsou pokryté čímsi neidentifikovatelným, raději zavřu oči, nechci to vidět, nechci vědět co to je. Cesta do žaláře mi připadá jako věčnost, jak hluboko asi je? Konečně jsme na místě, do nosu mě praští zápach zatuchliny a hniloby, zima je tu jak na Sibiři, od úst se mi linou bělavé obláčky páry, kamenná podlaha je vlhká a taktéž neuvěřitelně studená, že kdybych nebyla tak zničená, chodím snad po špičkách, chlap mě odtáhne až úplně dozadu, tenhle žalář je něčím zvláštní a odlišný od ostatních, hlídač zmáčkne několik čudlíků na kovové tabuli, po té mě ten druhý chlap doslova hodí jako kus starého hadru do žaláře a pečlivě zamkne, na to hlídač opět cosi pomačká na tabuli. Poté odejde a hlídač se přesune kousek dál k jinému hlídači ke stolu a začnou mastit karty. Tak a co teď? Jsem v malé kleci na slámě jako divé zvíře, k smrti vyčerpaná a nemám nejmenší tušení jak se dostanu ven … vlastně ani pořádně nevím proč mě tu drží … určitě to bude souviset s maestrem, ale jak konkrétně to už nevím. Sednu si do rohu klece a chci se opřít když v tom dostanu silnou ránu do zad, vyjeknu a svalím se na bok, co to ksakru bylo?! Elektřina? Každopádně to bolelo pekelně, chvíli mám téměř ochrnuté nohy a částečně záda, ležím bez hnutí, sebemenší pohyb vyvolává křečovité bolesti. Když ochrnutí konečně povolí, posunu se více doprostřed klece a stočím se do klubíčka. Co se mnou teď bude?
Nejspíš jsem usnula, ne však příliš tvrdě, probudí mě bouchnutí dveří, trhnu sebou a prudce se posadím, dezorientovaně těkám očima ze strany na stranu, až po několika dlouhých vteřinách mi dojde, kde to vlastně jsem, zaslechnu kroky blížící se k mé kleci, není to nikdo jiný než sám Arthur Wheel. ,,Tak už jsi se zabydlela?'' řekne posměšně, jen se ušklíbnu, nejraději bych mu minimálně plivla do obličeje, na to je ale moc daleko. ,,Co po mě chcete?'' odpovím suše. ,,Po tobě vůbec nic, to tvůj kolega Gabriel by měl spolupracovat, jinak to nedopadne dobře. Zkrátka … máš něco, co by se mi náramně hodilo a strejda Gabriel mi k tomu pomůže.'' nechápu, co mám tak důležitého. ,,Gabriel ví, že k otevření chrámu jsou třeba nejen všechny klíče čtyř nejvyšších, ale také tajné zaklínadlo, které nikdo nezná … nikdo až na Skřeta, ano to je jeho jméno, jak originální že? Je to napůl skřet a na půl čaroděj, každé století si vyhlídne nějakou osobu, které dá dar - v podobě větru se k ní snese a vtiskne jí do kůže něco jako neviditelné tetování, které však vidí pouze on nebo temní mágové, v tom tetování je zašifrováno ono zaklínadlo, když se najde někdo, kdo by chtěl znát zaklínadlo, musí vyhledat Skřeta, ten se nechá podplatit, a to opravdu slušně a ne zrovna obyčejnými předměty, které moc lidí nemá nebo je nikdy nenajde, a poté prozradí jméno "vyvoleného", ovšem nic víc. Nejraději bych to z něj vymlátil a pak ho zabil, jenže … Skřet je nesmírně mazaný a navíc nesmrtelný.'' pokrčí rameny. ,,A … co to má co společného se mnou?'' stále mi to není jasné. Wheel sepne ruce a udělá dramatickou grimasu: ,,Proboha to jsi tak strašně hloupá, nebo tě tu už něčím nadopovali bez mého vědomí?!,'' pak si dá ruce v bok, pohlédne na mne praví, ,,TY máš v sobě tu šifru!'' vytřeštím oči, že mi málem vypadnou z důlků, celé tělo mám najednou jako z olova. ,,No ano ty, smiř se s tím, takže dokud neseženu nějakého toho temného mága, jenž tu šifru přečte, zůstaneš na živu, k rozluštění tě už potřebovat nebudu, doufám, že si Gabriel nedá moc na čas, nesnáším čekání.'' pohlédne na hodinky: ,, No, čas je neúprosný, musím jít, dobrou noc má milá.'' ironicky se zasměje a hrdě odkráčí. Sedím stále na stejném místě a ve stejné pozici, mísí se ve mně hned několik pocitů - strach, překvapení, hněv... stále tomu nemůžu uvěřit, já a "vyvolená"? No potěš koště … co mám teď dělat? Wheel to zaklínadlo za žádnou cenu nesmí získat, ovšem pokud nebude mít všechny klíče, je mu na nic, stále je ještě naděje! Nesmím zoufat, jenže co když maestra dostanou? Zabijí ho a to bych si nikdy neodpustila! Krom toho, získají klíč a budou mít vše, nic jim nebude stát v cestě … a mě také zabijí ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama