Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

Kapitola 5.

2. července 2014 v 20:35 | Happy DemoN |  Vládci času [VČ]
Zatím jsem nic nového nenapsala ale vzpomněla jsem si, že na meilu mám ještě dvě další kapitoly, tuto pátou a zatím nedokončenou šestou. Nicméně

POZASTAVENÍ

této kapitolovky stále

PLATÍ !!

Pátá kapitola je z července 2013.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

FRANCIS



V noci se mi zdají zvláštní sny, někdy jsou dokonce až tak moc zvláštní, že mě děsí a já se chci probudit, ale nejde to. Jsem někde na louce, slunce právě zachází, obloha je poseta růžovými a rudými mraky červánky, nemám ale čas je pozorovat, zmateně se rozhlížím kolem sebe, vím kde jsem, na louce kousek o "Tajného trhu", ale je to tady jiné než ve skutečnosti, nemám ponětí kudy se vydat, je to tu tak známé a přitom tak cizí, pohlédnu na slunce, jenž se na mě ošklivě šklebí, jedovatě zelené oči mě probodávají skrz na skrz, mám pocit jako by se přibližovalo, chtělo mi něco ošklivého udělat, couvnu o pár kroků zpět, slunce se zašklebí ještě více, rozčílilo ho to, změní barvu z oranžovo-rudé na tmavě zlatavou, pak světle žlutou, hodně bledou žlutou a nakonec je celé bílé. Pak rozevře ohromná ústa dokořán a rozkřičí se … místo ohlušujícího křiku se z něj však linou pestrobarevná kola různých velikostí, nakonec vše zmizí a já se ocitám v bílé místnosti … není zde nic, jen stěny jejichž běloba bije do očí a já skoro nic nevidím, otočím se a náhle spatřím bílého havrana … moment, kde se tu vzal?! Před chvílí jsem se rozhlížela po celé místnosti a nebyl tu, a proč je do háje bílý? Nemá být náhodou černý jako uhel? Havran rozevře zlatý zobák a začne zpívat uklidňující píseň, připadám si jako blázen v ráji, když havran přestane, vzlétne ke stropu, zvednu hlavu a … spatřím východ, žádný strop není, jen díra, ale je pěkně vysoko a stěny jsou hladké, jak se mám dostat ven?! Za stěnami spatřím stín … je to slunce, dostanu strach, začnu skákat jako bych měla na nohách chůdy a jsem stále výš a výš, konečně se zachytím okraje bílé stěny, přehoupnu se a slezu po tlustých břečťanech dolů, pak se dám na útěk ale … nejde to, nohy mám jak ze železa, snažím se ze všech sil, ale těžké údy mě nehodlají poslouchat, to je konec! Slunce mě dostane a sežere! Už je u mě, rozevře ústa a … já padám a padám a propadám se do pestrobarevné nicoty.
Otevřu oči a vyplašeně s nimi těkám ze strany na stranu, pane jo, co to bylo na šílený sen?! Pomalu se posadím, zpocená jsem i za ušima, kéž bych tak věděla, jestli je ještě stále noc nebo už den. Sednu si "na turka" a hraju si se stébly slámy, co jiného tady mám dělat? Před sebou vidím kus chleba a vodu, to první přijmu, jelikož bez toho bych dlouho nepřežila a je mi jedno, jak moc hnusná je, u toho druhého mě odradí huňatá plíseň na spodu pečiva, br, raději umřu hlady. V krku i v ústech mám jak na Sahaře, ani nevím kdy jsem naposledy pila, vyzunknu nevelký džbánek na tři hlty a stále mám pocit vyprahlosti. Jsem tu už 5 dní a za tu dobu jsem ani jednou neviděla "pana" Wheela. Bohužel se ještě neobjevil ani maestro já, přestože tři dny nejsou moc, se začínám obávat nehoršího. Během této doby mě navíc stihly "ohlodat" hubené krysy a rána na noze, vzpomínka na setkání s Caméléoniquem, je na tom stále hůř, musela jsem ze své košile, urvat kousek látky, abych si ránu obalenou vrstvou hustého, žlutého hnisu mohla převázat. Najednou mám pocit strašné bezmoci a neschopnosti, chce se mi brečet, ale nemůžu, nesmím dát najevo svou slabost. Zaslechnu bouchnutí dveří a klapot bot o kamenné schody, kroky se stále přibližují až se mi nakonec zjeví ta nenáviděná tvář olemovaná zrzavými vousy. Arthur John má na sobě samozřejmě jako vždy perfektně padnoucí oblek a vlasy ulízané dozadu. Dojde k mé cele a posměšně na mě pohlédne. ,,Takže …… Gwen," na okamžik se odmlčí a poté opět pokračuje, ,,konečně se mi podařilo najít mága, který přečte šifru, k tvé smůle ji ale nejdříve musíme najít." Ušklíbne se. ,,Sundejte z ní ty hadry!" nařídí svým poskokům a ti se ihned vydají k mému žaláři, tak to teda ne pánové! Pomačkají něco na té kovové tabuli a poté se nahrnou do mého žaláře, nemám sice u sebe hůlku, umím ale i jiné věci, zavřu oči, soustředím se a během chvíle se kolem mě objeví neviditelný štít, jenž mé nepřátele odrazí na mříže žaláře, nastává moje chvíle, ať už to dopadne jakkoli, musím to aspoň zkusit, bleskově se proměním v netopýra a vyletím z žaláře ven. "Chyťte ji vy neschopní hňupi!" křičí Wheel, zakuklenci se za mnou pustí a snaží se mě chytit, ale není jim to nic platné. Cítím, že odněkud se tu bere průvan, takže někde ve zdi musí být otvor (nebo otvory?), kterým se malý netopýr určitě protáhne. V tom mě však něco praští do zad a celým mým tělem projde nepříjemné brnění, ta síla mi zabraňuje v pohybu a dokonce otupila mou mysl, pak se mnou prudce praští o zem, během chvíle jsem opět ve své lidské podobě, už můžu zase normálně myslet, ale s pohybem je to horší. Ihned vím co to bylo … kouzlo … to ten zatracený temný mág, jeho čáry jsou silnější než mé, obrněnci mě zvednou a vlečou zpátky do žaláře, ostatní vězni jsou namačkaní u mříží a celé to "představení sledují se zatajeným dechem. Z posledních sil ze začnu bránit, škubu sebou a všelijak se snažím se snažím vykroutit, jsem však příliš oslabená, černá magie mě nejen proměnila a zabránila mi tak úniku, ale dokonce ze mě vysála skoro všechnu sílu, vypadám jak hadrová panenka. Hodí mě do žaláře a strhávají mé oblečení, vůbec se s tím nepářou, je jim fuk, že jej roztrhali na kusy, znovu se mi chce brečet, tak jako ještě nikdy, ten pocit bezmoci mě ubíjí, stejně jako dychtivé ruce těch šmátralům, kteří se při sundávání oblečení jen jako by "náhodou" dotýkají mých tělesných partií, které oni sami postrádají! Nemůžu ale nic dělat. Pak přijde mág a zpocenými dlaněmi si "pomáhá" při hledání šifry, nejraději bych mu jednu vrazila, stejně jako i těm ostatním … ne! Zabila bych je! Všechny! Po době, která mi připadá jako věčnost, se zastaví na pravé straně mého krku, narazí si na nos kulaté brejličky a potichu čte, pak si začne čmárat poznámky na usmolený kus papíru.
Mág konečně rozluštil šifru, jsem z toho špatná, musím se modlit, aby nedostali maestra! Poté odejde, už se mi trochu síly vrátilo, ale pořád je to ještě strašně málo, doufám, že teď už mě nechají být … mýlila jsem se, ti dva zakuklenci co tu jsou na mě neustále civí, nemusím ani hádat proč. Wheelovi to neujde a praví: ,,Poslužte si." Což mi vyrazí dech, couvnu až do rohu žaláře, při tom popadnu kousek oblečení a zakryju se s ním v naivním domnění, že mi to nějak pomůže. Zakuklenci se vrhnou dovnitř a už se po mě sápou, zmítám se, křičím, ale samozřejmě bez výsledku, zbytek vězňů opět jen civí, všimnu si, že jednomu chlápkovi s hodně dlouho neholeným strništěm na puse dokonce ukápne slina! Jeden zakuklenec mě chytne za ruku a nohu, druhý za druhou ruku a za vlasy, křičím ještě víc, kopu volnou nohou, ale jsou na mě moc silní, pak spatřím, že jeden má na opasku nůž, začnu sebou proto škubat ještě víc, nakonec se mi podaří zakousnout se mu do ruky a to pořádně hluboko, udivuje mě, že na sobě má jen plátěné oblečení, asi s tímhle nepočítal, leknutím uvolní sevření, v tu chvíli ruku vyškubnu, popadnu nůž a bodnu ho do břicha, ne však moc, protože ten druhý prudce škubne za mé vlasy, poraněný zakuklenec mi vyrve nůž z ruky, teď už mě nic nezachrání, když v tom … "Jsme napadeni! VŠICHNI do zbraně!" chlápci mě znechuceně pustí, jeden mě však při odchodu nezapomene udeřit pěstí, z úst mi vytryskne pramínek krve. Zavřou mě, zabezpečí na kovové tabuli a zmizí, z budu mít do konce života trauma. Pak už nevnímám nic kolem sebe … ani hlasité dunění zvenčí, kde nejspíš právě zuří boj, dámy a pánové, možná právě zažívám světovou válku … ne to bych kecala, ta byla mnohem horší. Vše se otřásá, ale já jen sedím schoulená v rohu žaláře, zakrývajíc se kusem, kdysi bílé, látky, jenž ještě před pár hodinami byla mou košilí. Zaslechnu hluk, přichází id schodiště, na celém těle mi naskočí husí kůže, chlupy se postaví do pozoru, a kdyby to šlo, určitě by se mi postavily i vlasy, s hrůzou čekám co se bude dít, kdo přijde tentokrát, ještě stále nemám dost sil abych se ubránila a tentokrát mě nikdo nezachrání. Kroky se přibližují velmi rychle, dotyčný asi běží v poklusu, našlapuje však nečekaně lehce, ne jako ti zakuklení hromotluci, při jejichž běhu se málem otřásá zem! Dotyčný zpomalí a pak se zastaví úplně, vidím jen jeho stín, funí jak starý ježek, musel běžet pořádné sprinty, pak se vzpřímí a mě se naskytne pohled na stín nízké, hubené postavy, zarazím se … kdo z Wheelových poddaných může být takhle … neobjemný? Z poza rohu se vynoří chlapecká postava, no jistě! Ten mladičký podkoní! Jak jsem jen mohla zapomenout? Dojde až skoro ke mému žaláři, nejspíš si mě ani nevšiml, zato já si ho stihla už dokonce i prohlédnout - hubený je opravdu dost, nemusím ani hádat, že ho tu týrají hlady, protože žádný zdravý kluk, byť je od přírody hubený jak párátko, nemůže být až takhle vychrtlý. Klučina je přímo do očí bijící "árijský" typ - vyšší, blonďatý, obezřetně se rozhlížející nevinnýma, azurově modrýma očima, ovšem zdání často klame, třeba je to "herec", jenž svého vzhledu umí dobře využít a vyklube se z něj také zloduch. Otočí se mým směrem a když si mě všimne, zarazí se a rychle se zase obrátí zrak. ,,Ježiš … promiň … já nevěděl …" ,,V pohodě." odpovím stručně, zato ne příliš přívětivě, moc mu nevěřím. Náhle se mi nad hlavou rozsvítí imaginární žárovička a do hlavy se mi vloudí spásný nápad (snad). ,,Mladej, nevíš náhodou jak … jak se dělá s tou kovovou tabulí?" ,,Kdo je tu u tebe mladej?! Je mi už 16!" tak tomu říkám slovo chlapa! Haha. ,,Tak promiň no.'' řeknu suše. ,,A co se té tabule týče, budu tě muset zklamat.'' škoda, už jsem začínala doufat. ,,Co tady vlastně děláš? Nemáš být náhodou…'' přemýšlím jaké slovo mám dodat, vlastně ani nevím jestli vážně dělá u koní. ,,Ve stáji?'' bum! Jako bych to neříkala! ,,Tam si nepřipadám v bezpečí, je to dost na ráně." Aha, takže strašpytlík. ,,Takže tady mezi vězni - lapky, vrahy, loupežníky," začnu vyjmenovávat, ,,a podobně, se cítíš bezpečněji." a dodám více než udivený výraz. ,,Dejme tomu, že ano." odpoví. ,,Aha ... a kdo nás vůbec napadl či co?" ,,Wheelův bratranec, mají spolu nějaké nevyřešené spory. Neustále napadají jeden druhého." Pak se na mě otočí a zeptá se: ,,Kvůli čemu tu vlastně jsi?" Ironicky se usměji. ,,Nejspíš rukojmí … ztratila jsem se v lese, jednou v noci mě našli, popadli a odvlekli sem. A ty?" ,,Matka zemřela, když mi bylo 9, byla má jediná blízká osoba takže mě to dost zasáhlo. Pracovala tady v kuchyni, já už od mala pomáhal ve stáji, za jejího života jsem se měl ještě jakž takž dobře, ale po její smrti už nikomu nic nebránilo v tom jednat se mnou jako s hadrem." Přisunu se blíž k mříži. Tomu klukovi je očividně už všechno jedno, začne si se mnou povídat bez ohledu na to, že můžu být třeba zvěd a on by z toho měl průšvih. Nějak mu ale nedokážu moc věřit ... i když já už vlastně nevěřím nikomu ... jen mému maestrovi. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" řeknu náhle. Zarazí se. ,,Na co to potřebuješ vědět?" ,,No ze slušnosti by ses měl představit jako první ale … nemusíš no … budu na tebe volat: hej, mladej! Nebo: hej, šestnáctko! Jak se ti to líbí?" mlčí. ,,No dobře, tak já začnu, jsem Gwen" Usměju se, přiřemž si dám záležet na tom, aby to znělo co nejupřímněji, a podám mu ruku, pevně ji stiskne tou svou a něco zašeptá. ,,Co prosím?" zeptám se, protože jsem mu nerozuměla ani slovo. ,,Francis." Řekne tiše, ovšem teď už o něco slyšitelněji. Všimnu si, že rázem v obličeji zrudl jako rak … doufám, že je to jen tím jménem a ne mým strohým oblečením! ,,To je … pěkný jméno." ,,Pěkný?! je otřesný! ," vypění, ,,je úplně holčičí! Když jsem byl malej, dělali mi ostatní kvůli tomu ze života peklo." tak o to tady jde. ,,Není holčičí, je opravdu pěkný, a na ty idioty ses měl vykašlat, určitě ti něco záviděli a tak si našli záminku, díky které se ti mohli posmívat a vůbec dělat vše co ti dělali, na okamžik se odmlčím a pohlédnu do země, načež pak opět zvednu zrak s nevinným výrazem a dodám, ,,Franku." Konečně na mě pohlédne i on, v jeho očích je vidět, že mi je vděčný za tuto zkratku, a že nesklidil posměch. Myslím, že jsem si v téhle nicotě našla aspoň trochu spřízněnou duši, pokud .....
... to není past ....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama