Příel je ten, kdo o nás ví všechno a má nás pořád stejně rád. Je to osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou ...

NA BLOGU SE TEPRVE PRACUJE! DĚKUJI ;)

V pasti svých představ

2. července 2014 v 20:11 | Happy DemoN |  Kratší
První jednorázovka :) (únor 2013)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Život někdy prostě není fér, i přesto se jej ale musíte snažit brát takový jaký je ať už je sebehorší, nevšímat si těch arogantních, namyšlených lidí a naopak se snažit najít ty, kteří vám mohou být dobrými přáteli, i když...pravda, někdy je to už příliš moc velké sousto na to, aby se to dalo vydržet, důležité je ovšem - nestranit se reálného světa, tím samozřejmě neodsuzuji fantazijní svět v myslích téměř každého z nás, ovšem fantazie nesmí předčit realitu, protože to potom nedopadá dobře. Já jsem tu chybu bohužel udělala a málem jsem na ni draze doplatila.

Jmenuji se Oksana, je mi šestnáct let a žiji ve městě Mikolajiv na Ukrajině. Jako malá jsem byla veselé usměvavé dítko, jako všichni ostatní, když jsem začala chodit do školy, našla jsem si brzy kamarády a téměř každý den jsme něco podnikali a hráli jsme si, kde se dalo. Čím jsme však byli starší, tím více jsem si začala všímat, že se mí kamarádi začínají měnit…no, spíš kamarádky než kamarádi, s kluky se zatím dalo ještě celkem normálně bavit ale s holkami to už bylo horší, jak už to tak bývá, my děvčata dospíváme o nějaký ten rok dříve, většina z nich se začala již v jedenácti letech malovat, nejdříve to začalo jen nevinnou řasenkou a občas nějakým tím máminým leskem na rty, ostatně proč ne, já to provozovala také, a začala mít větší zájem o opačné pohlaví, já samozřejmě nebyla výjimka, to bych už snad ani nebyla holka. Po přechodu na druhý stupeň se to však začalo stále zhoršovat a zhoršovat, z dříve nevinných a nesmělých puberťaček, se staly zmalované a drzé teenagerky, ohlížely se za každým hezkým klukem a poté ho celou přestávku, ba dokonce i vyučovací hodinu probíraly, já a Ester jsme byly vyjímky. Mé přátelství s ostatními dívkami, a později i chlapci, i přes mou vůli začalo rychle chladnout, až jednoho dne zmizelo úplně, to jsem byla již v osmé třídě. Stala jsem se terčem posměchu, jen proto, že jsem nebláznila za kluky tak jako ostatní, a byla jsem tedy podle nich buď lesba nebo minimálně bisexuálka, a proto, že jsem nebyla přehnaně sebevědomá a ,,dostatečně hezká'', bohužel, neměla jsem zájem o přestávkách vřeštět jako pavián po celé škole a barvit si mé od přírody vlnité zrzavé vlasy na platinově bílou blond, to jsem si raději sedla úplně dozadu s Ester a povídali si o fantasy knížkách, které nás obě velmi zajímaly a dokonce jsme si vymýšlely svůj vlastní svět, ve kterém žádná z těch uřvaných blondýn neexistuje, kde je klid, mír a každý bere kohokoli jiného takového jaký je. Čas plynul jako voda a byl tu poslední rok na základní škole, i když bylo teprve září nesmírně jsem se těšila na červen a konec roku, na prázdniny, léto, teplo a po prázdninách na novou školu, nové a snad lepší kamarády a konečně pokoj od té hloupé základky. Neuplynuly však ani dva měsíce a já začala cítit, že se blíží něco zlého…hodně zlého. A měla jsem pravdu, navíc to nebylo jen ohledně školy. Moji rodiče se začali večer co večer hádat, někdy dokonce táta mámu uhodil, strašně jsem se bála, že snad vrazí i ke mně do pokoje a uhodí také mě nebo mou mladší sestru Ivannu, kterou jsem během těchto hádat brala k sobě do pokoje. Jak jsem se později dozvěděla, hádky pramenily z toho, že táta mámu podváděl se setrou svého nejlepšího kamaráda, máma to už nemohla vydržet a ze žalu začala pít, každý večer tak padla do postele zpitá do němoty. Táta zuřil, co si prý máma dovoluje montovat se mu do jeho soukromého života. Můj otec byl také piják, ovšem on když se opil, tak ne do němoty ale do nezvladatelné zuřivosti, sestru jsem proto nejspíš nadobro přestěhovala k sobě, vodila jsem ji do školy i ze školy a jen co jsme dorazily domů, zamkly jsme se v mém pokoji, přesto jsme si nikdy nebyly jisté, jestli dveře tátův neustálý nápor vydrží a jestli je třeba nevyrazí. A tak to šlo dál a dál, po čase jsme já i sestra chodily do školy s velkými modřinami a monokly, a Ivanna dokonce skončila v nemocnici se zlomenou rukou. To tatínek nás takto zřídil. Jednou v neděli večer od nás odešel, oddychla jsem si, ale to nebyl konec. Máma pila dál, až ji nakonec kvůli absenci vyhodili z práce, ona si pak těžce hledala novou, a když se jí to nakonec podařilo, vyhodili ji zase. Nakonec to dopadlo tak, že ji nechtěli vzít nikde. Když jsem v úterý přišla do školy, jako vždy jsem si sedla na své místo úplně dozadu a začala jsem si chystat věci, v tom za mnou přišla Inna, nejoblíbenější holka ze školy. Hrklo ve mně, co mi asi chce? ,,No ne, koukněme koho to tu máme, miss monokl přišla.'' všechny holky z její party vybuchly smíchy. Čekala jsem to, takhle mi říkají už dlouho. ,,Tak co? Jak se má opilá máti? Už má práci? Nemá co? Ani se nedivím a už vůbec se nedivím, že od ní tvůj fotr odešel. Kdo by taky chtěl bejt s věčně ožralou starou kozou a nedodělanýma děckama.'' tohle byla podpásovka! ,,Nech moji mámu na pokoji! Udělala ti snad něco?!'' vybuchla jsem jako sopka. ,,Jo,'' zněla stručná leč neúplná odpověď, ,,tebe.'' ušklíbla se a její banda opět propadla v hurónský smích. Korunu tomu Inna nasadila tím, že mi shodila všechny věci a vysypala pouzdro. To už se ty pitomé blondýny málem ohýbaly v pase smíchy. Nechápu a nikdy ani nepochopím, co jim připadá tak zábavného na zesměšňování jiných. Pak už to šlo se mnou z kopce, každý den jenom co jsem přišla domů, jsem spatřila v obýváku nebo v kuchyni opilou matku, sestra si v pokoji hrála nebo si kreslila, už se ani neučila, neměla s kým a sama by to ještě nezvládla, já jsem se také přestala učit, nedokázala jsem se na to soustředit. Jenom jsem koukala do prázdna a vymýšlela si svůj vlastní svět, svět ve kterém jsem byla zdravě sebevědomá holka, jenž se dokázala ubránit komukoliv a každého, kdo si z ní utahuje poslat bez zaváhání do háje, holka se kterou se ostatní normálně baví, holka která má oba rodiče, hodné rodiče, rodiče, kteří se nehádají a mají práci, prostě holka s normálním životem, někdy zavánějícím skoro až dokonalostí. Takhle jsem dokázala sedět a přemýšlet hodiny a hodiny. O jarních prázdninách jsem popadla Ivannu za ruku a vzala jsem ji se sebou do knihovny, kde jsem si půjčila tlustou fantasy knihu s názvem Nekonečná cesta. Hlavní hrdinka byla udatná válečnice, která ze všech sil bránila svůj kmen před útoky divokých lidí a draků. Začetla jsem se tak, že jsem všech sedm set stránek měla za dva dny přečtených, zašla jsem tedy knihu vrátit a půjčila si další, už trochu tenčí, měla ,,pouze'' pět set stran. Ale i tu jsem měla brzy přečtenou, dokonce dvakrát, protože mě nesmírně bavila. A tak jsem chodila do knihovny vždy kdy se dalo. Fantasy příběhům jsem propadla natolik, že vymyšlený svět a postavy v mé hlavě se stávaly stále živější a živější, když jsem byla sama, mluvila jsem dokonce sama se sebou a představovala si, že mluvím s některou ze svých smyšlených postav. Ve svém světě jsem byla démonka Oxana s fialovými vlasy a dračími křídly, které jsem však schovávala pod oblečením, také své ostré zuby, špičatější uši a odlišné oči jsem se snažila skrývat jak nejvíce se dalo, žila jsem ve světě lidí zdánlivě normální život, někteří z mých přátel byli lidé, ovšem věděli co jsem zač, a někteří byli stejně jako já démoni nebo i upíři. Smyšlené Oxaně bylo dvacet čtyři let a dříve bývala člověkem, jednou v zimě se však ztratila, objevil ji neznámý zlý démon a proměnil ji. Oxana se nějaký čas skrývala, než si na svou novou identitu zvykla a naučila se ji ovládat a skrývat. Poté se vrátila mezi lidi, až na její přátele a rodiče o ní nikdo nevěděl co je zač. Zúčastňovala se nočních lovů nebo se toulala temným lesem, což by pravá Oksana ze strachu nikdy neudělala. Tohle vše a ještě mnohem mnohem více jsem si představovala při přemýšlení, někdy během četby a dokonce i ve snu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nedovedla rozlišit realitu od smyšlenky. Byla jsem mimo, myslíte si, že se to nemůže stát? Může! Ignorovala jsem realitu, vždycky jsem si říkala: ,,No a co? Tak mám svůj vlastní svět! Vždycky s tím mohu přestat.'' a těmito slovy jsem dávala najevo, že mám nad sebou kontrolu. Bohužel, se mi to nějak vymklo z rukou a zmíněná kontrola sama nad sebou mi unikla. Celé dny jsem ležela na posteli a představovala si co právě dělá imaginární Oxana, jak se cítí. V noci jsem pak o tom snila. Přestala jsem chodit do školy, protože tam jsem nemohla v klidu přemýšlet a vymýšlet si další dobrodružství Oxany. Kreslila jsem komiks o Oxaně, obrázky Oxany a ostatních postav, psala příběhy. Nikdy jsem neměla dost, tak mě to pohltilo, že jsem už málem ani nepoznala svou sestru Ivannu, když přišla domů ze školy ,pokud v ní vůbec byla. Jednou večer jsem se probudila, zdálo se mi, že něco slyším. ,,Stelo, jsi to ty?'' nevědomky jsem zaměnila identitu démonky Oxany s identitou reálné dívky Oksany, a to bylo vyvrcholení toho všeho! Myslela jsem si, že mě volá má kamarádka upírka Stela, prý se něco stalo na Měsíční skále. ,,Minutku.'' zašeptala jsem, potichu jsem vstala z postele, oblékla se a vytratila se z domu. Utíkala jsem směrem k ,,Měsíční skále'' jak nejrychleji to šlo. ,,Sakra! Jakto, že jsem dneska tak pomalá? To jsou ty Matrixovy ,,vitamíny'' ! Že já nána mu na to skočila, to si s ním vyřídím!'' vztekala jsem a snažila se ještě zrychlit, čím více jsem se však snažila, tím jsem byla unavenější a unavenější. Z posledních sil jsem doběhla k propasti se starým a už trochu rozpadlým provazovým mostem, který jsem momentálně považovala za Měsíční skálu. Opřela jsem se rukama o kolena a snažila se vydýchat. ,,K čertu s tím!'' funěla jsem jako parní lokomotiva. Když jsem se částečně vydýchala, postavila jsem se a nasála vzduch, nic necítím! Co se to se mnou děje?! Divila jsem se v duchu, jako démon bych totiž měla cítit pach čehokoliv a tady venku tím pádem by mělo být pachů spousta, já však necítila absolutně nic! ,,Stelo!!'' zakřičela jsem do širého okolí. Párkrát se ozvala ozvěna…a nic. Upírka se neozývala. Zkusila jsem to znova, zase nic. A tak jsem na neexistující bytost zavolala ještě párkrát, dokud jsem to nevzdala. Najednou se za mnou něco šustlo, zpozorněla jsem. Ticho. Nastražila jsem uši co nejvíce to šlo a snažila se zachytit i ten nejmenší zvuk. Opět jsem se divila slabosti mého sluchu. Poté jsem si vzpomněla na jeden ze svých snů, kde Velký mág vyčetl z kouzelné skleněné koule mou brzkou smrt, která bude spojena s neznámou nemocí, která ochromí mé smysly a možnosti a později mě úplně zahubí, pokud mě však do té doby nezahubí něco jiného, co to už prý neviděl. Opět zašustění v křoví, zavrčela jsem a skočila po tom něčem, rozhodnuta to rozsápat na kusy ať už je to cokoliv. K mé smůle to byl zatoulaný pes a já ho svým počínáním vyděsila, takže se počal bránit a vrhl se na mě také. Kdybych byla démon, byl by pro mě ,,pouhý'' pes maličkostí, ovšem to já nejsem a tak mě samozřejmě ošklivě pokousal, taktak jsem mu utekla, znovu jsem se pokusila o zavrčení ale psisko na to nereagovalo, jen rozzlobeně štěkalo. Už jsem byla na okraji propasti, neměla jsem kam utéct, s hrůzou jsem navíc zjistila, že najednou nemám křídla, nemohu tedy uletět. Nezbylo než utéci po vratkém mostě. Přesunula jsem se tedy na něj , stále k psovi tváří, protože jsem tak měla větší šanci, že nezaútočí, snažila jsem se přitom vyhýbat pohledu do jeho očí. Pozpátku jsem se krůček po krůčku posouvala dozadu, nevím, jestli budu mít na druhé straně kam utéct, ale aspoň jsem měla domnění, že mám trošku větší šanci. Pes však nezůstal pouze u štěkání a vrhl se za mnou na most, vyjekla jsem, když se most utrhl a my oba padali dolů, držela jsem se jako klíště a most padal a padal až sebou praštil o okraj propasti, nárazem do kamene jsem se pořádně praštila do hlavy a rukou a navíc jsem si vyrazila dech. Panika, únava a bolest způsobená úrazem nakonec vzala za své, provazy mi vyklouzly z rukou. Tak a teď je se mnou konec, pomyslela jsem si, i když byl pád krátký, připadal mi jako celá věčnost a hlavou mi proběhl celý můj život. Nakonec jsem měla docela štěstí v neštěstí, dopadla jsem na výčnělek skály kousek pod mostem. Cítila jsem, jak mi po dopadu křuply kosti, nebolelo to…tedy jen chvíli, ovšem já byla tak vyčerpaná, že jsem bolest ani nevnímala. I přesto všechno, ve mně z ničeho nic svitla malá naděje, že mě snad začnou hledat a snažila jsem se proto neusnout. Bylo to nesmírně těžké, ale já i potom všem co jsem si prožila, chtěla stále žít. Když začalo svítat, nevydržela jsem to. Už jsem měla pocit, že jsem svůj boj prohrála, ale ten nahoře mi asi dal druhou šanci, šanci se napravit a začít znova, protože ze spánku mě cosi probudilo, nějaký hlas, slyšela jsem ho jen matně, takže jsem si nejdříve myslela, že to si se mnou opět jenom zahrává má mysl, ale když jsem se začala probouzet, hlas byl stále zřetelnější. ,,Haló! Jste na živu?'' volal na mě, nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku, natož se nějak výrazně pohnout, ale musela jsem to zkusit,vysunula jsem proto ruku a začala s ní mávat, nejspíš to viděl, protože zavolal znovu: ,,Vydržte! Jdu pro pomoc!'' a zmizel. Vydržte, to se mu řekne, ale nemám na výběr, nesmím se vzdát. Po nějaké době, která mi však připadala neskutečně dlouhá, se objevili záchranáři, kteří mě převezli vrtulníkem do nemocnice, tam mi zjistila polámaná žebra, vnitřní krvácení, zlomenou ruku a nohu a otřes mozku. Dlouhé týdny byl můj život na vlásku, i když tam v horách jsem to vydržela tak dlouho, tady bych už nemusela, ba dokonce jsem nemusela vydržet ani převoz, byla jsem maximálně vyčerpaná. Nakonec jsem se z toho dostala, a když mě konečně propustili z nemocnice, převezli mě na psychiatrické oddělení, kde jsem se léčila a snažila se zničit svůj tak pracně vytvořený vnitřní svět. Z psychiatrie jsem putovala rovnou do dětského domova, stejně jako má sestra, protože máma již nebyla schopná se o nás starat, nastoupila však do protialkoholní léčebny, za což jsem byla ráda a opět tu byla naděje, že jednou až se uzdraví, si nás možná vezme zpět…jak naivní myšlenka, ale aspoň byla pěkná, ne jako všechny ty ostatní. Samozřejmě jsem se mýlila, po dvou měsících máma z léčebny odstoupila a nadále holdovala alkoholu, docela to se mnou zamávalo, když jsem se nakonec dozvěděla, že zemřela na otravu krve. Sestru si odvezl nějaký mladý manželský pár na začátku léta a mě ke konci srpna jiný, trochu starší pár než ten první. Se sestrou se bohužel již nestýkám, nemám na ni ani kontakt, ještě horší však je, že ona na rozdíl ode mě nedopadla tak dobře. Dozvěděla jsem se, že ti adoptivní rodiče, kteří si ji vzali měli značné dluhy, sestru bili, macecha brala drogy a otčím Ivannu prý znásilnil, v pouhých třinácti etech se nakonec předávkovala. Brečela jsem z toho ještě i rok poté. Nikdy na ni nezapomenu, ani na mámu, dokonce ani na tátu. Ani na své bývalé kamarádky a naše veselé hry v dětství. Teď začínám úplně od začátku, studuji druhým rokem biologii na vysoké škole a mám snad toho nejlepšího přítele, sice jsem zůstala vůči ostatním lidem nedůvěřivá a opatrná, ale to neznamená, že jsem jiná. Neprožila jsem si nejlepší období.​​​
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama